Manželka má manžela. Pracuje jako programátor, zatímco ona dělá sochy. Jednoho dne jí oznámí, že se budou stěhovat do nového supermoderního domu, aby testovali, jestli už umí všechno, co by mohli obyvatelé potřebovat. Jestli umí, tak by z toho mohly být tučné zisky. Jestli neumí, tak by to mohl být problém. Dům se zřejmě nachází kdesi na Slovensku na samotě, ale zároveň zřejmě nedaleko od nějakého většího města. Možná se jedná o Bratislavu. Manžel Andrej (Vojta Dyk) často odjíždí někam do práce. Zřejmě do Prahy, ale pendluje tam a zpátky, jakoby přejížděl jenom desetikilometrový úsek. Žena Zuzana tedy zůstává sama doma, přičemž soused z baráku kousek pod nimi (tradičně výborný Ondřej Malý) je minimálně podezřelý a nikterak nezapírá, že se mu líbí.

Ona neví, co s tím, a tak se ho občas bojí a občas se s ním radí. Nám jakožto divákům bude poměrně brzy naprosto jasné, že není žádný nezbeda, ale tvůrci si z nějakého důvodu myslí, že nám to jasné není a snaží se o napětí. Zuzana si často k sobě zve svou kamarádku (Zuzana Porubjaková), která nám má být nesympatická. Proč by se jinak takhle chovala? A proč se snaží sbalit Andreje, když jsou kamarádky? Jinak se Zuzana stýká už pouze s potencionálním kupcem, který ji nejprve vytýká, že do svých sochařských výtvorů nevkládá dostatek vášně, a pak v jejím díle najednou zase vidí strach. Občas se také staví messenger s kytkama nebo čokoládou.

 










 

Někteří mluví česky, někteří slovensky, takže si asi sami máme rozhodnout, kde se ten barák nachází. Určitě se jedná o stavbu, která splňuje představy o futuristickém bydlení (klidně by tady mohl bydlet Nathan, stvořitel Ex Machiny), takže alespoň to se povedlo. Resp. věcí, které se povedly, tu najdeme více. Zhruba do poloviny je příběh rozehráván celkem poutavě a smysluplně. Tedy s výjimkou úvodní scény, která měla patrně demonstrovat inteligenci domu. Jenže druhá polovina představuje z dramaturgického hlediska destruktivní záležitost.

Trochu to až připomene kousky jako Labyrint, Záblesky chladné neděle, Všiváci, Tenkrát v ráji nebo třeba Přes kosti mrtvých. Karel Janák coming straight from the underground. Alespoň tak mi to vždycky připadalo, neboť i když vystudoval režii na FAMU, v jeho počinech od těch raných až po tenhle nejnovější je k vidění celá řada chyb. Teď už by se jich snad měl umět vyvarovat, ne? Tím spíše, že rozpočet Důvěrného nepřítele evidentně nebyl mizivý. Problém tedy zcela jasně není jenom ve scénáři, se kterým mimochodem nemá Marek Epstein ve finále de facto vůbec nic společného. Samotný námět přitom rozhodně vypadal velmi slibně, přestože není vyloženě originální.

Dům byl naprogramován tak, aby se o hlavní hrdinku staral, tj. promlouval k ní, sledoval ji, všechno ji udělal a dokonce ji i udělal!!! Ano, v jedné scéně ve vaně zapne bublinkovou koupel tak intenzivně, že Zuzanu uspokojí ještě líbivěji, než vlastní manžel předtím venku za deště. Jenomže takový program může za určitých okolností nadělat více škody než užitku, zvláště pokud by si takto vyspělý počítačový systém podobně jako Skynet nebo VIKI (spoiler!) uvědomil sám sebe. Nic z toho se ovšem úplně nestane a ani variace na slasher se nekoná.

Příběh je servírován tak, že má tak tři čtyři možná rozuzlení. Ve finále však Karel Janák přichází
po těch kytkách, nájemném vrahovi, co má oběť střelit do srdce, ale nezabít, a dalších „mind-twisting“ vychytávkách s docela hardcore sci-fi prvkem, který by mohl fungovat, kdyby na nás předtím neútočila taková hromada nesmyslů všeho druhu. Bohužel se ani nepracuje s tím, co prohlásí jeden týpek z Andrejovy společnosti, a sice že ve skutečnosti se jedná o experiment, kdy se netestuje dům, nýbrž lidi v něm.

 










 

Místo toho jen v té druhé polovině bezmocně sledujeme, kterak tvůrci posílají všechno slibné nekompromisně do kopru. Pravda, už předtím scenáristé párkrát dostali sami sebe do kouta, ze kterého se snažili dostat různými, avšak nikdy ne správnými cestami. Ani hudbou Ondřeje G. Brzobohatého si příliš nepomohli. Ne že by nebyla dobrá, naopak je dění na plátně celkem nedůstojná. S nostalgií tak můžeme vzpomínat na soundtrack k Janákovým Snowboarďákům, který svou úderností prakticky nemá v českém filmu obdoby. Vůbec ty tři jeho bezstarostné teenagerovské komedie splnily svůj účel adekvátněji, než tyto (česko)slovenské rádoby vyzrálejší projekty.

Důvěrný nepřítel je jen dalším rozporuplným příspěvkem do tuzemské kinematografie. Doplácí mimo jiné do značné míry zase na ten nešvar, kdy si režisér (potažmo producent) myslí, že je zároveň nejlepším scenáristou. Ani se mi nechce pro příklad vypisovat některé nelogičnosti, které přitom leckdy měly být nečekanými twisty. Ty se totiž musí spíše vidět. Je to škoda, protože ta první polovina opravdu není marná, některé nápady by bývaly stály za rozvinutí a Gabriela Marcinková očividně nechtěla dopustit, aby Důvěrný nepřítel skončil kdesi téměř na dně propadliště dějin.

FOTO: Bohemia Motion Pictures