Poprvé se ti dva setkali ještě v první polovině roků devadesátých, když David Irving zavítal na přednášku Deborah Lipstadové, aby se osobně bránil jejím nařčením a pomluvám. Označila ho totiž za popírače holocaustu a zpochybnila jeho dílo, což vzal jako urážku na cti. Soud měl proběhnout v konzervativní Anglii, kde ježdění vlevo není to jediné, co je naopak. Když vás žalují, musíte dokázat, že mluvíte pravdu, a ne že protistrana musí prokázat, že lžete. Nepotřebujete právníky – můžete se obajovat sami a k verdiktu není potřeba soudce. Tenhle spor byl v roce 2000 hodně sledovaný. Lipstadové a jejímu týmu, kde nechyběl týpek, co kdysi zastupoval i Lady Dianu, vyjádřil podporu i sám Steven Spielberg. Jenže David Irving si prostě stál za svým, i když se dostal do úzkých …

Na úvod musím zmínit, že mě velice baví filmy, které se odehrávají v soudní síni. Začalo to patrně s Mým bratrancem Vinnym a pokračovalo přes několik dalších děl včetně Znásilnění, Obhájce, Soudce a samozřejmě Planety opic. Lhostejno tedy, jestli byla či nebyla natočena podle skutečné události. U takovýchto počinů, které bychom eventuálně mohli klidně zařadit do samostatného subžánru, je zapotřetí k tomu, aby správně fungovaly, čtyř důležitých aspektů. Zaprvé, jako diváci musíme být řádně zasvěceni do případu. Zadruhé, případ by měl zůstat srozumitelný i bez nadměrného používání odborných výrazů. Zatřetí, jelikož se tedy film odehrává převážně v jedné místnosti, neměl by působit televizně.

Tohle všechno Popírání holocaustu splňuje, jenže ani za takovéto konstelace stále není vyhráno. Karty by měly, resp. přímo musejí být rozloženy tak, aby bylo možné jedné či druhé straně fandit a přát jí, aby spor vyhrála. A to je problém. David Irving se tak trochu vzhlédnul v mylenkách Adolfa Hitlera, jehož považuje za „nejlepšího kamaráda Židů“, a Židé jsou pro něj podřadní. Od druhé světové války to tak stále vnímá spousta lidí. Někteří to tvrdí proto, že si myslí, že jsou díky tomu cool, avšak jiní tomu doopravdy věří. Irving jakožto de facto historik-laik působí dojmem zkrachovalce a lháře, který hlásá to, co se mu zrovna hodí do krámu, aby se zviditelnil a získal publicitu. Z projevu Timothyho Spalla lze vyčíst, že během přelíčení kolikrát netuší, která bije, a zoufale se snaží chytit jakéhokoliv stébla. A co soudit o tom, že lidé, kteří zavítají na jeho přednášky, se jeho slovům smějí? Trochu Daliborek.

Proti němu stojí, resp. nedaleko od něj sedí Deborah Lipstadová. Židovka, jež má zájem na tom ukázat, že její původ je fajn a že Židé nikdy neudělali nic špatného. Zařazeno do širších souvislostí – ani jakožto zdatní obchodníci nikdy nikoho „nevodrbali“. Coby hrdá, možná až arogantní (odmítá se bavit s lidmi jenom proto, že mají na určité věci odlišné názory, a vidí sebe samu jako královnu Boudiccu, k jejíž soše chodí běhat) židovská Američanka se nejprve odmítá anglickému soudci uklonit. Teprve poté, co začne jít do tuhého, a rozpozná, že vítězství není tak jednoznačnou záležitostí, se podlézavě ukloní. Navíc spor o něco, o čem se učí ve školách, může i jí pomoci k větší popularitě. Trochu Hujer.

Rachel Weisz je skvělá herečka, nicméně to ještě neznamená, že půjdeme automaticky s ní. Kór když ztvárňuje postavu s takovýmto charakterem. Nejpozoruhodnější figurou se tak stává advokát Anthony Julius a nejlepší herecký výkon tedy podává jeho představitel Andrew Scott. Za sebou má úspěšné tahanice. Takže když zakáže Lipstadové k její velké nevoli svědčit, ví co dělá. Když nechce nechat promluvit přeživší, kteří na vlastní kůži zažili koncentrační tábor, ví co dělá. Má prostě svou vlastní taktiku, která může ostatním připadat zvláštní, ale (povětšinou) setsakramentsky dobře funguje. Zkrátka ví, jak řešit problémy. Trochu Winston Wolfe.

Popírání holocaustu ztrácí na působivosti především z toho důvodu, že tolik okatě straní Deborah Lipstadové. Jasně, vzhledem k tomu, že všichni víme, že holocaust není výmysl, že Spall má působit krajně nesympaticky a Rachel přesně naopak, se to nabízelo. Jenže kdybychom zašli do extrému, tak ona v podstatě neuznává – mimo jiné – svobodu slova, jeden ze základních principů demokracie. Film tedy měl být natočen z pohledu nějakého nezávislého pozorovatele, ideálně zřejmě soudce Graye, jenž by pak musel důkladně zvážit všechna pro a proti. Otazník visí také nad tím, proč se řeší akorát koncentrační tábor v Osvětimi a ignorují se Terezín, Dachau, Mauthausen, … Vysvětlení, jaké ve filmu zazní, spíše popírá to, že si scenárista dělal před psaním hlubší průzkum. Přitom zmínit ostatní továrny na smrt, jejich stavební plány a způsob, jak to v nich za války chodilo, by s největší pravděpodobností celý proces výrazně urychlilo. V neposlední řadě se nelze nepozastavit nad tím, že skutečný David Irving dostal nepochybně od producentů tohoto počinu hodně slušně zaplaceno. Pak prostě nemůže překvapit, proč je výsledný dojem tak rozpačitý.

FOTO: cinema.de