V Iráku se četa Bravo, vesměs složená z mladíků okolo dvaceti, dostane do přímého kontaktu s nepřítelem, během kterého ztratí Vina Diesela. Akce byla však náhodou nahrána na nastraženou kameru jistého reportéra a z mladíčků se rázem stali vyznamenaní hrdinové. A hned byl taky zájem o zfilmování jejich příběhu. Vůbec největší zásluhy připadly Billymu Lynnovi z texaského Stovallu. Nicméně o poločasu zápasu dallaských Kovbojů se na pódiu se skupinou Destiny’s Child objeví všichni.

Začneme asi tak, že si řekneme, že Ulička slávy je hodně zvláštní film. Teď nemyslím kvůli tomu, že byl natáčen vysokou fps (frames per second) frekvencí, protože to takhle z DVD v podstatě nepoznáme. Mohla by s tím souviset akorát skutečnost, že většina detailních záběrů působí dojem, jako bychom se na ně dívali očima toho týpka z Žhavých výstřelů, co měl rozšířené zornice. Zase to ale není úplně jako tzv. „rybí oko“, kterého využil kupříkladu Juraj Herz při natáčení Spalovače mrtvol. Kdepak, Ulička slávy je hodnězvláštní jinými věcmi.

Kniha má být satirická. Film je v podstatě vážný jako h…. A když už se v něm náhodou objeví nějaký vtipný moment (mj. černobílé představy na tiskovce), obvykle příliš nefunguje. Tak jako nefungují ty (hlubokomyslné) vesměs patriotské úvahy, jaké bychom čekali od třicátníků čtyřicátníků. U Garretta Hedlunda a Vina Diesela jsou v pořádku, nicméně když je pronáší Joe Alwyn, zní to jako by jen opakoval, co slyšel jinde u starších kolegů. Z tohoto pohledu bych zmínil velmi podivnou scénu, kdy Billy jménem všech odmítne jedinou nabídku na zfilmování jejich příběhu od Norma Oglesbyho (Steve Martin), protože jim nabízí na jejich vkus málo peněz! Strašně zvláštní.

Nebo že by i v tomhle měla spočívat ta satira (připočteme-li fakt, že Billyho měla hrát i z dramatu Kluci nepláčou známá Hilary Swank)? Nebo by měla spočívat v tom, že hrdiny Spojených států jsou tihle mladí kluci, kteří neměli šanci se na světě ještě pořádně rozkoukat, takže v podstatě nemůžou vědět, co přesně chtějí nebo nechtějí, a už se ženou na bitevní pole do vzdálené země. Měli by být nedotknutelní, nicnémě jak ukáže konflikt s obyčejnými bedňáky (co připravují a rozmontovávají poločasové pódium), evidentně nejsou. Navíc od nich dostanou docela na frak. Zase – strašně zvláštní.

Nabízí se i otázka, za co byli vlastně vyznamenaní, když jejich kamarád stejně nepřežil. Ulička slávy spíše působí dojem, že chce ukázat „real american heroes“, kteří navzdory tomu, že je u nich mnohem pravděpodobnější PTSD, se jakožto správní a hrdí Američané vracejí zpět na místo činu. Vedle té show, těch pokusů o zfilmování jejich příběhu, těch flashbacků do onoho dne a té nové známosti v podobě krásné roztleskávačky Faison (Makenzie Leigh), sledujeme snahy Billyho ségry Kathryn (Kristen Stewart) o to, aby její bratr zůstal doma.

Vůbec přitom není jasné, kdy se tyto snahy odehrávají, resp. kdy se začaly odehrávat. Bylo to ještě před první cestou na Blízký východ? Nebo to bylo těsně před zápasem? Nebo jde dokonce o flashforwardy? Podivné, že tak zkušený filmař, jakým Ang Lee bezesporu je, si nedokáže pořádně pohlídat tak důležitou věc, jakou představuje pro vyprávění příběhu tolik podstatné přehledné rozdělení časových rovin. K tomu až příliš okatě ukazuje, že se nepodařilo pro natáčení získat Beyoncé. Co na tom, že se film odehrává v roce 2004 – maskérky by ji bývaly nepochybně klidně malinko omladily. Hlavně, že si neodpustil na závěr jeden (rádoby) dojemný moment.

Ulička slávy přesto patří k těm počinům, z nichž obvykle nebýváme nadšení, ale přesto mají něco do sebe. Přeci jen do armády se ve skutečnosti nechává naverbovat spousta takhle mladých kluků, kteří se domnívají, že dokážou změnit svět. Možná i proto, že hodně sjíždějí superhrdinské a akční filmy. Nějaké poukazování na nesmyslnost války se z tohoto projektu úplně vyčíst nedá. Stejně jako bylo docela zbytečné, aby herci absolvovali náročný výcvik v táboře, když ty akční scény zase tolik minut ze stopáže neukrojí.

FOTO: cinema.de