Když v Evropě zuřila první světová válka, odešli bojovat i muži ze zámoří. Mezi nimi byl i Joe Coughlin. Pobyt ve Francii, kde čelil Němcům, ho však změnil. Válku sice spatříme pouze prostřednictvím fotografií, ale zato se dozvíme, že už dále nechtěl poslouchat rozkazy. Takže odešel jako voják a vrátil se jako zločinec. Deset roků byl jeho denní činností spánek, zatímco v noci se svými komplici loupil. Protože v noci není třeba porušovat pravidla – můžete si vytvořit svoje vlastní. Teď je ovšem situace taková, že v Bostonu si moc rozdělili dva bossové – Ir Albert White a Ital Maso Pescatore. S oběma z nich bude mít, aniž by o to vyloženě stál, co do činění. A také potká dvě ženy, kvůli kterým bude ochotný přehodnotit svoje záměry. A jednu, která mu v některých z nich bude chtít zabránit.

Film Pod rouškou noci vzniknul podle knižní předlohy, kterou napsal přemýšlivý autor Dennis Lehane, jenž má na svědomí třeba Tajemnou řeku, Prokletý ostrov nebo Špinavý prachy. Sám Ben Affleck si v roce 2007 vybral z jeho tvorby drama Gone Baby Gone, aby si mnozí uvědomili, že je neobjeveným režisérským talentem. Pod rouškou noci má kvalitní dobovou atmosféru, vztahy mezi postavami jsou záhy jasné a na filmu je znát, že se jeho režisér hodně snažil odvést poctivou práci. Jenže v některých ohledech tentokrát zcela zbytečně sám sobě naházel klacky pod nohy.

V první řadě hrubě pochybil při výběru dvou herců. Pro ty dva bosse chtěl neznámé tváře, což se dá pochopit. Obsazení Rema Gironeho je OK, ale Robert Glenister působí spíše jako někdo, kdo pouze předstírá, že je vlivný šéf ilegálních obchodníků s rumem. Tady se prostě při nejlepší vůli nedá uvěřit, že by si šel tvrdě, nekompromisně a bezohledně za svým. V případě samotného Afflecka je to o něco lepší, i když rozhodně ne ve všech situacích předvedl adekvátní výkon, to tedy ne. A je taky jasné, proč chtěl tuhle postavu ztvárnit. Nejde jen o to, že se jedná o postavu hlavní, ale především jde o její charakter. Na případný konkurz by se bývaly v Hollywoodu jistě stály dlouhé fronty. Kdyby se býval věnoval čistě jenom režii, přitvrdil, co se zobrazování násilí týče, a do role Joea Coughlina (byť v knižní předloze je mladší) obsadil třeba Guye Pearce, mohl Pod rouškou noci zanechat hlubší dojem.

S největší pravděpodobností by to ale zřejmě pořád nebylo ono, neboť ani tentokrát se to neobešlo bez nešvaru, jaký režijní počiny Bena Afflecka podle mě provází už od zmíněného Gone Baby Gone. Stále totiž nedokáže vycítit, které scény jsou pro příběh opravdu nezbytně nutné a které by se klidně daly vystřihnout. Do finálního sestřihu se třeba nedostala sekvence, která lépe exponuje postavu Emmy Gouldové, a také chybí setkání s bratrem-scenáristou. I kvůli to jsme v závěru nepotřebovali cestovat do Miami a chodit do kina na Riders of the Eastern Ridge. Rovněž se stává, ačkoliv to platí pouze pro Pod rouškou noci, že jakožto režisér žongluje s několika (třeba čtyřmi pěti) potencionálně pozoruhodnými tématy, hodnými dalšího rozvinutí, nicméně vybere ta standardnější a tím pádem méně zajímavá.

Prostředí na Floridě je v rámci žánru určitě fresh, stejně jako Ku Klux Klan, jenž také mohl být uveden jinak, než de facto výhradně prostřednictvím postavy RD Pruitta, což je sice zajímavá figura (něco mezi rasistou a ještě větším volem), jenže ve filmu se toho uděje tolik, že prostě poněkud zapadne. Do popředí vystupují vedle pravé ruky Diona Bartola (tak trochu Frank Nitti) a Joeova otce (policejního kapitána Brendana Gleesona) také náčelník Figgis, kterého Chris Cooper ztvárnil výborně, a výraznou úlohu sehraje i jeho dcera Loretta (Elle Fanning), jež se pod vlivem prožité události přetransformuje v podstatě v kazatele typu Eliho Sundaye. Potom se ovšem děj měl asi ubírat nepatrně jiným směrem.

Místo toho si v závěrečné třicetiminutovce opět připomínáme dvě ženy. U té první je to jasné, neboť se už předtím stala Joeovou manželkou. Graciela, jíž hraje Zoe Saldana, se sice věnuje ilegální činnosti, ale vlastně pouze proto, aby mohla pomáhat potřebným. K hlavnímu hrdinovi se tedy asi hodí, protože ten vlastně taky není žádný krutý gangster. Jako protipól ke Graciele tu máme Emmu Gouldovou, která sleduje v první řadě své zájmy a snaží se životem bezstarostně proplouvat. V podstatě je to regulérní kurva (to fakt nejde napsat jinak), ale na druhou stranu se dá pochopit, proč se do ní Joe zakoukal. V kariéře Sienny Miller bychom asi našli více postav s podobným charakterem.

Pod rouškou noci obsahuje věci, které jsou dobré, ale mohly být skvělé či přímo suprové. Obdobně laděné schůzky s nezapamatováníhodným průběhem (až na jedinou výjimku) se malinko okoukají a některé filozofické či přímo existencionální otázky zkrátka měly být podány s větší úderností. Přesto je překvapení, že film v kinech propadl, jelikož celkově vzato rozhodně není nijak špatný a za zhlédnutí stojí. V bonusových materiálech na Blu-ray disku pak najdeme videa, která ledacos vysvětlují a zároveň se z nich vlastně můžeme i něco dozvědět. Tolik pro úplnost.

FOTO: Vertical Entertainment