Ani v zimě roku 1982 nebyla norská základna na Antarktidě prázdná. Tři členové vědeckého týmu objevili pod ledem něco neuvěřitelného. Mimozemskou loď, která tu mohla být ukryta desítky tisíc let. Nedaleko od ní se nachází i její pasažér, jenž zamrzlý v ledovém vězení trpělivě vyčkává, až všem ostatním předvede, jak se dokonale dokáže převtělit v jakýkoli živý organismus. Když se tak stane, jsou na základně už i američtí specialisté v čele se sympatickou paleontoložkou Kate Lloydovou. Tady, uprostřed ničeho, se budou muset pokusit nějak se vypořádat s nebezpečnou věcí z vnějšího vesmíru, přičemž si ale nemohou být jistí, jestli se už neskrývá v osobě, vedle které stojí v místnosti nebo sedí v rolbě. Či dokonce jestli i oni sami jsou stále lidskými bytostmi.
 

Ve třicátých letech minulého století napsal John W. Campbell Jr. povídku s názvem Who Goes There?. V 50. letech zaujala poprvé i filmaře, kdy ji jako The Thing from Another World (Věc z jiného světa) zfilmoval legendární Howard Hawks, jehož western Rio Bravo patří k nejoblíbenějším filmům jiné legendy – Johna Carpentera. Ten o tři desítky let později režíroval sci-fi horor pojmenovaný prostě Věc, který vznikl na základě stejné literární předlohy. Přesně šedesát let po prvním a téměř 30 po druhém filmu někoho napadlo, že by bylo dobré dát té věci, čili nepřátelskému mimozemšťanovi, prostor znovu si zařádit.
 

Jenže, Carpenterův film si svou kvalitou získal kultovní status a na taková díla by se přece „sahat“ nemělo, protože naštvat věrné fanoušky si nepřeje nikdo. Dokonce ani producenti ($$$). Ti spolu s dalšími tvůrci nakonec usoudili, že bude nejlepší natočit prequel. Na začátku filmu z roku 1982 vidíme, jak dva Norové v helikoptéře pronásledují aljašského malamuta, přičemž jeden po něm střílí. Během filmu se pak na norskou základnu spolu s Kurtem Russellem alias R. J. MacReadym podíváme, a vzhledem k tomu, co ta věc pak udělá na té americké, jsme odpověď na otázku „Co se s těmi Nory stalo?“ znali už před vznikem Věci: Počátku. Tvůrci, sami velcí příznivci druhého z teď už tří těchto sci-fi, ji dělali s vědomím, že přesně takoví lidé na jejich film půjdou především. Zároveň určitě doufali, že by se mohlo podařit zlákat i některé další diváky, kteří se s věcí dosud neseznámili. O něco podobného se pokoušela před dvěma lety i parta kolem Marcuse Nispela při práci na Pátku třináctého. Nebo, abychom zůstali u Johna Carpentera, Rob Zombie na své (stupidní) verzi Halloweenu.
 

Slogan Věci: Počátku by spíše mohl znít: „Nechceme nikoho naštvat.“ A na rozdíl třeba od loňských Predátorů (s odstupem musím poznamenat, že hodnocením ve své recenzi jsem je přecenil), by mělo být těch rozzlobených po jejím zhlédnutí méně. I v tomto případě se hojně půjčuje z originálu, ale scenárista Věci: Počátku si tento postup obhájí mnohem snadněji než ti, kteří mají na svědomí zmíněný pokus Nimroda Antala. Znovu se budou do budky zavírat podezřelí, ovšem znovu utečou. Znovu se bude zjišťovat, kdo je ta věc („We’re gonna find out who is the thing“), znovu je tu přítomen i černoch, znovu toho hodně vybouchne, znovu sehrají důležitou roli plamenomety, znovu dojde ve finále na „What do we do?“, a dokonce znovu uslyšíme i výborný hlavní motiv od Ennia Morriconeho, který je sice oproti jiným skladatelovým „kouskům“ spíše záměrně komornější, ale díky tomu skvěle dokresluje atmosféru.
 

Ta je skutečně výjimečná. Stejně tak jako speciální efekty Roba Bottina a s nimi související práce se zvukem. Debutujícímu Matthijsi van Heijningenovi mladšímu se místy také daří velmi slušně budovat napětí využíváním stísněného prostoru základny a takřka všudypřítomného nebezpečí. Jsem docela zvědavý na další horor/thriller tohoto režiséra, protože není úplně jisté, jestli se jemu (a kameramanovi) náhodou takto povedenou atmosféru nepodařilo vykreslit jen proto, že mají pečlivě nakoukaný originál. V něm zobrazené speciální efekty, které znamenaly další posun v tomto odvětví, nepůsobí ani dnes nijak zastarale. Jenže v současnosti se ve filmech běžně objevuje tolik brutality, gore scén a všemožných hnusných potvor, že tu pomyslnou hranici už pomalu není kam posouvat. Tvůrcům Věci: Počátku se to přesto svým způsobem podařilo. Problém je v tom, že v momentech, kdy věc „zpracovává“ svého hostitele se diváci nebojí, ale jsou znechucení. A to jsou přesně ty situace, kdy ona pracně budovaná atmosféra rázem mizí jako letadla nad Bermudským trojúhelníkem.
 

I v tom se Věc: počátek od Carpenterova filmu zásadně liší. Těch rozdílů je ale více. Tu věc totiž uvidíme déle ve své původní podobě, ještě nikterak neposkvrněnou svými oběťmi. Především ale budou mít s věcí co do činění i dvě ženy (v původním filmu pouze uslyšíme hlas Adrienne Barbeau, tehdejší režisérovy manželky, ve scéně, kdy hraje hlavní postava s počítačem šachy). Je tu Francouzka Juliette, až do příletu Kate jediná zástupkyně něžného pohlaví na základně. To může leckomu připadat zajímavé, vezmeme-li v potaz fakt, že pobyt na Antarktidě se dá do jisté míry přirovnat k pobytu ve vězení. No, alespoň se tam určitě nenudila. A rozdíl je vlastně také v tom, že se podíváme i mimo Antarktidu, protože laboratoř, ve které Kate poprvé uvidíme, se evidentně nachází jinde. A dostaneme se i do mimozemské lodi, kde proběh finální, bohužel ale až příliš tuctový souboj.
 

Tento film jinak v podstatě můžeme označit za slasher. Hlavní záporná postava, či v tomto příběhu spíš tvor, postupně vybíjí osazenstvo, které se nachází na jinak neobydleném místě. A maskování věci je mnohem důmyslnější než jen maska hokejová či halloweenská. Jenže zatímco Jason Voorhees či Michael Myers evidentně zabíjejí prostě proto, že z toho mají radost, v případě věci jde pravděpodobně o docela jiný důvod. A sice o obranu. Vypadá to, že se převtěluje, aby lépe zapadla. A když vycítí bezprostřední nebezpečí nebo je odhalena, zaútočí. Protože, jak víme, nejlepší obrana je právě útok.
 

Třiašedesátiletý John Carpenter patří mezi moje nejoblíbenější režiséry. Věc mě ale nikdy i přes své nesporné kvality neoslovila tolik jako jeho ostatní slavné filmečky. Především Útok na 13. okrsek, Halloween (řadím do desítky svých vůbec nejoblíbenějších filmů), Mlha, Útěk z New Yorku, Velké nesnáze v Malé Číně, They Live). Patrně proto, že plakát a zmrzlá Antarktida slibovaly něco trochu jiného. Jakkoliv jsou efekty na tehdejší dobu skvělé, čekal jsem něco trochu méně explicitního a více mysteriózního. Nicméně jsem byl zvědavý, jestli tvůrci Věci: Počátku budou využívat i CGI technologii, bez které si filmové triky dnes pomalu ani neumíme představit. Použili jak počítače, tak klasické animatronické loutky (viz toto video), tak jako v originále. A tím jsme se znovu dostali k tomu, že pro jeho příznivce je vidět tento film přímo povinností. Ale i ti z vás, kteří fandí hororu či mimozemšťanským sci-fi si jistě přijdou na své.
 

Věc: Počátek není zbytečný film, přestože ve větší míře ukazuje už viděné. Spíše se tedy jedná o mix prequelu a remaku. Takový „premake“ či „requel“. Scénář je ale poměrně chytře napsaný, ačkoliv v některých scénách se nabízejí ještě lepší řešení a jeho autor Eric Heisserer si občas plete pojmy Věc a Vetřelec. Velmi mě zajímalo, jak dopadne postava Kate, kterou si zahrála Mary Elizabeth Winstead, a která je v podstatě jedinou, o kterou se diváci obávají, protože je ze všech nejkladnější a vlastně i od začátku nejrozumnější. Naštěstí s ní v daný okamžik ve finální scéně udělal scenárista to vůbec nejlepší, co mohl. Z tohoto filmu se kult určitě nestane, ale jako pocta originálu funguje dobře.