Ramona je šestnáctiletá holka, která se chce stát klukem, a proto si už teď říká Ray. Vypadá to, že neexistuje nic, co by její/jeho plán změnilo. A není ani nikdo, kdo by jí/mu ho mohl rozmluvit. Ani její/jeho matka, která má občas problémy sama se sebou, ani matka její/jeho matky, která má přítelkyni a která také své dceři a vnučce/vnukovi poskytuje ve svém domě bydlení. K tomu, aby mohlo na změnu pohlaví dojít, se musí získat souhlas a hlavně podpis biologického otce, se kterým ovšem už řadu roků nejsou v prakticky žádné kontaktu. To je tedy situace, u níž je zřejmé, že se neobejde bez nepříjemností.

Ale poměrně dost překvapivě nebudou chybět příležitosti pro zasmání. A tím myslím skutečně hlasité zasmání, skutečnou řachandu (ne TUHLE Řachandu), ne takové to nesmělé zachichotání, jaké bylo v sále slyšet kupříkladu při letošním filmu Woodyho Allena. Ve Třech generacích uvidíme fakt legrační situace a uslyšíme vtipné repliky, kterými scenáristka mnohdy vskutku trefně udeří – jak se říká – hřebíček na hlavičku. Zkrátka tenhle počin obsahuje univerzální humor, jaký musí být srozumitelný všem od Japonska přes Českou republiku a Itálii až po USA. Pravda, v arabských zemích by se zřejmě příliš nesmáli.

To proto, že témata jako změna pohlaví nejsou něčím, o čem by tam museli slýchat každý den. Vůči takovým věcem nebudou tak otevření. A není se co divit. Mně samotnému tohle připadá naprosto stupidní, pošetilé a extrémně ujeté. A to nejsem Arab. Jako když chce být holka klukem, tak se to ještě dá jakž takž pochopit, protože pak může randit s holkama. Ale když se chce stát kluk holkou? Vlastně ne, celá tahle poslední úvaha je blbost, jelikož přece i holka může randit s holkama. Jak výstižně podotkne babička Ray: „To nemůže být normální lesba?“

Ne, Ray nemůže být normální lesba, ačkoliv už teď ráda pokukuje po jedné roštěnce a ráda by se s ní sblížila, evidentně i fyzicky. Tvrdí totiž, že prý v ženském těle prostě není šťastná. Jak si ale může být tak jistá, že to v tom mužském bude mnohem lepší? Jasně, přeje si to už někdy od doby, kdy jí byly čtyři. To by mohl být argument. Ale stejně – je jí teprve šestnáct a o málokterých šestnáctiletých osobách se dá říct, že jsou naplno vyzrálé, když se tohle nedá tvrdit ani o některých šedesátiletých. Co když tohoto rozhodnutí bude jednou litovat? Přeci jen tohle není to samé, jako koupit si nové boty. V takovém případě se totiž vždycky můžete vrátit ke starým. Tedy pokud z nich nevyrostete. Takže raději lepší příklad – tohle není jako koupit humra, a pak si uvědomit, že byste si raději k večeři dali původně zamýšlené mušle. Nebo nejlepší příklad – tohle prostě není jako plastika prsů.

Kdepak, změna pohlaví je něco, co teprve nemusí proběhnout hladce a můžete si tím zadělat na větší či menší problémy. A co víc – zatěžujete tím i svou rodinu. Toto se režisérce Gaby Dellal podařilo zachytit velice dobře, až mě fakt hodně překvapilo, že sama není předělaná a dokonce není ani lesbička. Ale tenhle příběh odvyprávěla s velkým citem, na čemž má obří zásluhu fantastická práce s herci, resp. herečkami. Výtečně zvládla dokonce i scénu, ve které chytne klučina Ray neskutečný hysterák, jako by byl nějaká náctiletá holka. Jediné, co si mohla pohlídat je, že některé situace prostě měly zůstat ve zcela seriózní rovině, jelikož legrácky jim ubírají na naléhavosti a úplně zbytečně zničí do té doby budovanou vypjatější atmosféru. Srandy bychom si přece užili i tak dost.

Nevím, nakolik si jí při natáčení užily Naomi Watts, Susan Sarandon a hlavně Elle Fanning (v kinech teď k vidění také v thrilleru Neon Demon), která takhle komplikovanou roli ještě nehrála. Ale poradila si tak, jak se na Dakotinu sestru sluší a patří. Jen doufám, že se setkáními, která kvůli Třem generacím podstoupila a těmi kritikami, které oslavují její herecký výkon, nenechá ovlivnit natolik, aby se třeba někdy chtěla nechat taky předělat. To by bylo hodně neuvážené, neboť jí letos bylo osmnáct a před sebou tedy má ještě hodně pozoruhodných a možná i podobně komplikovaných ženských rolí.

Vcelku přepvapivě kvalitně a napsal bych až civilně, si s rolí jejího otce poradil Tate Donovan, nejvíce známý asi z Memfiské krásky, Arga (fuck yourself) a jako host ze seriálu Přátelé. Naomi Watts pochopitelně znovu nezklamala a i jako tahle máma je hodně sympatická, byť ne vždycky řeší všechno rozumně a konstruktivně, avšak v její celkové situaci, v jaké se nachází, se to dá pochopit. Babička Dolly s tváří Susan Sarandon je zase taková, že se s ničím moc nepáře. Každá z postav má tedy jiný charakter, což lze Třem generacím také přičíst k dobru, neboť v rámci jedné rodiny nebývá zdaleka pokaždé potomek odrazem svých rodičů.

Tři generace jsou nečekaně povedeným filmem, který se zabývá několika různými, ale přitom souvisejícími tématy. A dokonce se dají pochopit i motivace postav, které si přejí to, co si přejí, třebaže vám jsou takováto přání docela cizí. Což znamená včetně té … chtěl jsem napsat včetně té hlavní, ale tu vlastně představuje matka Molly, nikoliv Ray. (Nevím proč přesně, ale z nějakého důvodu jsem se během sledování filmu několikrát nemohl ubránit dojmu, že až mu začnou píchat testosteron, bude vypadat jako Taylor Lautner.) Zkrátka nemusíte být zrovna sestry Lana a Lilly Wachowské, aby se vám tenhle biják líbil.

FOTO: Fénix Distribution