Hlavní hrdina Ben Cahill je cosi jako právník, který by se rád vyšvihnul a získal dobrou pověst. Proto mu připadá jako dobrý nápad zahájit štvanici proti šéfovi farmaceutické firmy Arthuru Denningovi (Anthony Hopkins), který by měl být zodpovědný za smrt nevinných lidí, kteří „prubli“ jeho medikamenty. To vše pod záštitou Charlese Abramse (Al Pacino), jenž měl kdysi s podezřelým také nějaký ten konflikt. Ben do toho všeho ještě řeší manželskou krizi a v honbě za uznáním a slávou si vůbec nepovšimne, že jest poněkud zvláštní, když mu zakázku přihraje bývalá, lehce psychotická přítelkyně Emily, v současnosti to táhnoucí s Denningem.

Jako takhle: Provinění se může pyšnit naproto famózním obsazením. Vedle legend typu Al Pacina a Anthonyho Hopkinse tu máme pro divačky Joshe Duhamela a pro diváky Malin Akerman a Alici Eve. Dále Leah McKendrick a „bourneovskou“ Julii Stiles a tajemného Byung-Huna Lee, jehož postava dělá provokativní kejkle s motorkou. Potíž spočívá v tom, že příběh je poněkud nedomyšlený nebo možná spíše přemyšlený. To znamená, že se scenáristé snažili provázat všechno se vším, až se do toho sami zapletli a stvořili extrémně průměrný scénář.

Opravdu netuším, co na něm mohlo zaujmout Al Pacina a Anthonyho Hopkinse, ačkoliv faktem zůstává, že první jmenovaný v poslední době poměrně dost experimentuje. Provinění by určitě hodně pomohlo, kdyby tihle dva velikáni měli více společných scén, jelikož sledovat takhle kvalitní herce se prostě nikdy neomrzí, ať už hrají cokoliv. Zbytek obsazení doplácí na to, že jejich postavy by spíše zasloužily zcela samostatné linie, než aby se nějak (třeba až do závěru filmu) proplétaly s těmi ostatními, neboť vzhledem k tomu, jak jsou naexponovány, nám tu vyvstává zbytečně veliké množství různorodých témat, které takto pospolu evidentně nemohou existovat.

A naprosto se vytrácí to, které mělo být úplně základním. Slogan filmu totiž zní: „Ambice mohou být smrtící.“ A tady tomu prakticky nic nenasvědčuje. Třeba v případě Špionáže, která se vlastně Provinění podobá ve vícero ohledech, toto bylo o poznání zřetelnější. Závěrečná dvacetiminutovka působí dojmem, že v ní některé scény chybí a jiné naopak přebývají, tudíž všechno vypadá tak, jako by nás tvůrci chtěli dostat do psychotického stavu Emily, načež ve finále vyrukují s rozuzlením téměř á la Zmizelá. Ale vzhledem k tomu, jak scenáristé dokázali ten příběh rozkouskovat na dost nesouvislých scének, to většině z nás už bude patrně úplně jedno.

Provinění je promarněná příležitost. S takovým obsazením to měl být počin, na který bychom
vzpomínali jen v dobrém. Z toho námětu, ač není příliš originální, se rozhodně dalo vytěžit mnohem více. Jenže jeho realizace se zkrátka ubírá směrem natolik neučitým, že opravdu není jasné, co si z filmu odnést. Přitom patnáctiminutový film o filmu tuplem navnadil. Alespoň, že z výtvarného úhlu pohledu se jedná o velice kvalitní dílo. Tlumené osvětlení a využití tmavších barev pomáhá vytvářet zajímavou ponurejší atmosféru a skoro jakýkoliv pohyb kamery Michaela Fimognariho je pozoruhodným způsobem mírně psychedelický. Ale jinak to prostě není ono.

FOTO: cinema.de