Píší se 80. léta minulého století. Zápasník Mark Schultz vyhrál na olympijských hrách v Los Angeles zlatou medaili ve volném stylu. Nyní se připravuje na mistrovství světa, přičemž mu pomáhá jeho bratr Dave, též vynikající zápasník. Jenže svou ruku k dílu přidá i John du Pont – (samozvaný) trenér, spisovatel, ornitolog, filantrop a člen jedné z nejzámožnějších rodin v USA. Markovi poskytne nabídku, která se neodmítá, ale Dave se kvůli své rodině stěhovat nechce. Teprve až konflikt mezi atletem a jeho zaměstnavatelem/kamarádem jej přinutí (možná včetně slíbené finanční odměny) změnit názor a učiní rozhodnutí, kterého bude později spousta lidí litovat. Stane se totiž součástí du Pontovy tréninkové skupiny Foxcatcher.

Podle dostupných materiálů, které se namnožily hlavně před udílením Oscarů, se dala vytvořit celkem jasná představa o tom, jak bude Hon na lišku vypadat. Už z ukázek bylo docela zřejmé, že dosti pochmurné prostředí, ve kterém se tenhle pravdivý příběh odehrává (čímž nemyslím jen tělocvičny, ale i du Pontovo panství), bude výrazným způsobem ovlivňovat atmosféru filmu. Kameraman Greig Fraser vytvořil venku vskutku působivé obrázky, které režisér Bennett Miller nechává schválně vyniknout v delších záběrech. Sem tam ale i takových, jejichž zdlouhavé sledování nemůže snad nikoho oslovit (vrtulník).

Dále se dalo čekat, že trio ve složení Channing Tatum, Mark Ruffalo, Steve Carell předvede velice povedené výkony. První jmenovaný se pro tuto roli hodil opravdu dokonale. Skoro se chce napsat, že by se sotva našel herec, jenž by představy o zápasníkovi splňoval více. Druhý jmenovaný ztvárňuje vedlejší postavu, která je zároveň poměrně nevděčná (teď nechme stranou ten fakt, že vše bylo natočeno podle skutečné události) a vzhledem k tomu, jak s ní scenáristé naložili, nedává svému představiteli příležitost (po)řádně vyniknout. Jelikož do děje výrazně promluví až v samotném závěru, který se měl stát spíše druhým plot pointem, protože takhle přes veškerou snahu Marka Ruffala zůstává odtažitější dojem téměř bez emocí, což mohly vynahradit následné reakce, jenže místo nich přicházejí závěrečné titulky.

Ten třetí, tedy Steve Carell je tu díky záslužné práci maskéra změněn k nepoznání. Herec, který obyčejně dává přednost komediím, tu díky svému vytříbenému projevu dává už od samého začátku i příběhu bratrů Schultzových neznalým divákům tušit, že být v přítomnosti takového člověka není dobré. Pro jeho závěrečný čin však existuje více interpretací, což lze v tomto případě označit za alibismus tvůrců. Mimochodem, Daveovu manželku Nancy hraje Sienna Miller a nutno říci, že se jedná do jisté míry o tutéž roli, jako má v Americkém sniperovi. Největší rozdíl představuje fakt, že v Honu na lišku stráví před kamerou ještě méně času.

Kamerou, atmosférou a hereckými představeními výčet toho kvalitního končí. Scénář rozhodně nepřestavuje dílo natolik světoborné, aby si zasloužilo nominaci na nejprestiženější ocenění. Scenáristé totiž mnohdy zcela odbočují od tématu, díky čemuž se nám stopáž protahuje až za únosnou mez. Velký podíl na tom má i režisér Bennett Miller, který svými občasnými exhibicemi (viz kupříkladu závěr druhého odstavce této recenze) nejprve natahuje, a poté urychluje, snad aby se vešel do dvou hodin. Tempo a rytmus se nám ve finále malinko změní, ale ještě důležitější věc představuje fakt, že chybí minimálně jedna … no, spíše dvě klíčové scény, které by pomohly osvětlit události před i po olympiádě v Soulu. Jedna facka a nemedailové umístění přeci neznapříčiní takovou razantní proměnu. (Kokain by mohl, jenže je užíván de facto jen ve dvou scénách, v jedné přitom ještě jakoby jen tak mimochodem.) A jestli ano, pak se to tvůrcům nepodařilo přesvědčivě podat.

Hon na lišku nabízí v bonusových materiálech na DVD vystřižené scény, ale žádná taková vyjasňující mezi nimi není, tudíž se asi budeme muset přiklonit k té druhé nepřesvědčivé variantě. Na disku najdeme také mimořádně pozoruhodný patnáctiminutový dokument, ve kterém všichni zúčastnění s velikou úctou hovoří o tomto projektu. České titulky se ovšem nekonají. Nicméně i při sledování tohoto filmu o filmu si dost možná vzpomenete na Warriora. Hon na lišku se mu v některých ohledech podobá (např. se podle mě jedná o jedny z nejpřeceňovanějších počinů poslední doby), ale najdou se tu rovněž postupy naprosto rozdílné. Třeba při zobrazování zápasových scén. Ono je vůbec docela obtížné pochopit, proč někdo chce dělat právě tento druh zápasu. Na stříbrném plátně se mu do této doby v takové míře prakticky ještě nikdo nevěnoval a patrně i tohle bude jedním z podstatných důvodů, proč si Hon na lišku proklesil cestu až do Dolby Theatre.

FOTO: cinema.de