Kontroverzní, pobuřující, skandální, odvážný, provokativní! Takový je totiž nový film Ireny Pavláskové, jenž se volně inspiruje osudy (světo)známého fotografa Jana Saudka. A znovu se jím 

potvrdilo jedno jediné – trailery na české filmy bývají poněkud zavádějící. V naprosté většině případů jsou takové nijaké, takže svůj hlavní účel, tedy nalákat lidi do kina, neplní tak, jak by měly. Kdyby se potencionální diváci a divačky rozhodovali před zhlédnutím filmu vždy jen podle upoutávky, i na ty nejambicióznější tituly by se zřejmě vypravila jen hrstka odvážlivců. V případě Fotografa je to ale všechno o něco složitější.

 

Jelikož valnou část díla tvoří „scénky“, kterými si Jan Saudek buď skutečně prošel, anebo si jimi projít 

mohl. Teprve až ve třetí třetině se začne drát do popředí souvislejší dějová linie, ačkoliv půdu pro její vznik si tvůrci chystali už od samého začátku. A díky výbornému, ale opravdu výbornému hereckému výkonu Máši Málkové v roli Líby, jí (tedy tou linií) pak diváci vlastně nebudou až tak překvapení. Tahle postava je totiž dlouho, dlouho velice nejednoznačná a v jistém smyslu i tajemná. A komplikovaná, protože se de facto po celou dobu nedozvíme, proč přesně dělala to, co dělala. Opravdu titulního hrdinu tolik milovala, anebo si jen po jeho boku trpělivě získávala důvěru k uskutečnění svých vlastních plánů? Na to ať si odpoví každý sám. Nicméně si v této slouvislosti troufám tvrdit, že si film jistě užijete více, pokud nebudete v netitulních postavách hledat reálné předobrazy. 

 

V každém případě se ještě jednou musí dodat, že Máša Málková, do této chvíle známá spíše 

televizním a divadelním divákům, tu v dobrém slova smyslu překvapila, ba přímo až šokovala, tak jako Rosamund Pike ve Zmizelé. V několika scénách je dokonce Karlu Rodenovi vyrovnanou spoluhráčkou. Přitom charaktery obou postav jsou naprosto rozdílné. Zatímco ona v podstatě nedělá nic, co by nedělaly i některé jiné ženy, on je zkrátka neřízená střela. V jednu chvíli by třeba byl pro pevnější vztah, ale hned v zápětí neváhá a pokouší se svést matku blízké osoby. O ženách s „mocnými zadnicemi a malými prsíčky“, které fotí před svou proslulou stěnou, raději ani nemluvě.

 

Na takové roli se pozná skutečná velikost herce, protože Karel Roden tu, jak mi ostatně potvrdila i 

sama režisérka, hraje v podstatě opak sebe samotného. A jak precizně! Ovšem pozor! Rozhodně to není tak, že by přesně kopíroval Jana Saudka. To určitě ne. Rodenův Jan jistě nebude diváctvo rozdělovat na dvě skupiny. Jeho jednání je sice nestandardní, někdo by možná řekl někdy až nemorální, nicméně alespoň to z něj dělá neobvyklého hrdinu (zvláště na české poměry). Jeho hlášky jsou sice nekonvenční a občas i mírně urážlivé, ale způsob, jakým je pronáší, nepochybně vyznívá tak, že jimi více pobaví, než naštve. Až kolem sebe v kině úplně začnete cítit, jak obecenstvo napjatě čeká na další, aby se znovu mohlo hlasitě zasmát. Proto je nakonec docela škoda, že u těch „scének“ nezůstalo po celou dobu. Nabízejí totiž osobitější pohled na tuhle svéráznou postavu.

 

Pak se tu ale vyskytují i některé zřetelné výjevy, které mají odkazovat přímo na životní příběh Jana 

Saudka – koncentrační tábor, odmítnutí spolupráce s STB apod. Přestože jsou díky nesporným profesním kvalitám a zkušenostem střihače Aloise Fišárka do filmu zakomponovány vkusně, určitě bychom se bez nich klidně obešli. Současnost, resp. filmová současnost, tedy období předminulé dekády, je svou obnažeností, provokativností a jinakostí natolik nosná, že činí z Fotografa jeden z mála českých filmů, který by si doopravdy zasloužil pokračování. Ovšem pouze při zachování dua Roden-Pavlásková.

 

Fotograf tedy představuje navzdory traileru velice profesionální produkt. A zřejmě i mezinárodní, čímž ovšem nechci tvrdit, že by třeba každá druhá země měla svého vlastního Jana Saudka. Jan Saudek je prostě jedinečný originál, na němž je skutečně obdivuhodné nejen to, že takřka v osmdesáti letech vypadá tak na padesát, ale především ten fakt, že s takovou samozřejmou lehkostí na veřejnosti pronáší nebo dělá věci, které by se jiní neodvážili ani napsat, případně na ně vůbec pomyslet. A to ani v soukromí. Kupříkladu prý prosazoval, aby se film jmenoval „Starý prase a mladá svině“. Pak zmínil ještě jeden název, který se tady … no, který se tady neodvážím napsat. O to větší uznání patří Karlu Rodenovi, že dokázal takto jedinečnou osobnost učinit svým projevem ještě jediněčnější. 

 

FOTO: Bioscop