Samotný životní příběh Grace Kelly, z níž se v šestadvaceti letech stala Grace, Její Knížecí Jasnost Kněžna Monacká, má všechny atributy dokonalé hollywoodské podívané. Hlavní hrdinka jasně zazáří ve světě filmů a celebrit, získá Oscara, Hollywood i diváci jí leží u nohou. Hvězdný život ale z vlastní vůle navždy opustí a stane se první dámou monackého knížectví, hned po Vatikánu nejmenšího státu světa.

Film Oliviera Dahana Grace of Monaco se soustředí na jednu dramatickou a zásadní etapu jejího života. Grace je už šest let provdaná za monackého knížete Rainiera III., když dostane šanci se do Hollywoodu vrátit. Na dveře totiž zaklepe sám Alfred Hitchcock s nabídkou hlavní role v jeho nově připravovaném filmu Marnie. Grace váhá, návrat do světel reflektorů ji velmi láká, ale pro knížecího manžela ani pro jeho poddané něco takového nepřichází v úvahu. Copak by jejich kněžna mohla hrát psychicky vyšinutou kleptomanku?

Nabídka navíc přichází v krizové době, kdy se kníže Rainier dostává do sporu s mocnou Francií a francouzským prezidentem de Gaullem. Ohrožena je samotná budoucnost a existence knížectví. Je to i Grace, která se nelítostného boje o budoucnost malé hrdé Země zúčastní.

Kráska se slabým hlasem

Zdá se, že schopnost správně se rozhodovat měla Grace Kelly vetknutou už do své DNA. Pocházela z rodiny úspěšných sportovců: matka Margaret se stala první ženou v čele katedry tělesné výchovy na University of Pennsylvania, její otec Jack Kelly byl zase trojnásobným držitelem zlaté olympijské medaile ve veslování. Později prorazil jako stavitel a developer a jeden z nejbohatších lidí ve Philadelphii, kde Grace vyrůstala v jejich rodinné sedmnáctipokojové vile. Oba rodiče byli zároveň přísní katolíci (otec pocházel z Irska) a svým dětem tak kromě vynikajícího vzdělání předali i dobré starosvětské vychování, které Grace později umožnilo pohybovat se s lehkostí v jakékoli společnosti – i v té nejvyšší.

Jako dítě chodila do dívčí katolické školy a už ve dvanácti letech si zahrála hlavní roli ve školním představení. Školní ročenka z té doby informuje, že jejím filmovým idolem v té době byla Ingrid Bergman.

A i když její otec nebyl ani trochu nadšený z představy, že se z Grace stane herečka - „jen malý kousek nad pouliční šlapkou,“ komentoval její ambice – Grace začala studovat v New Yorku na American Academy of Dramatic Arts. Na studia si vydělávala jako modelka v tištěných reklamách a příležitostně hrála také v reklamách v televizi. Byla velmi pilnou studentkou: používala například diktafon, aby si zdokonalila svůj hlas. Záhy totiž bylo jasné, že právě slabý a vysoký hlásek se stane její brzdou při pokusech prorazit jako herečka na Broadwayi.

Dívka s noblesou

Zato kamera ji milovala. Její filmovou kariéru odstartovala kamerová zkouška na film Taxi, který natočila „v jakémsi studiu, které připomínalo stodolu, někde na západním okraji Manhattanu,“ jak později vzpomínala. A právě těchto pár metrů filmového pásu způsobilo, že si jí povšimli dva režiséři, pro její kariéru osudoví: John Ford a Alfred Hitchcock.

John Ford objevil Grace jako první. „Ta dívka má dobré vychování, úroveň a noblesu. Ta nám všem nakope zadek,“ prohlásil o ní a obsadil ji do filmu Mogambo – romantického dramatu s Clarkem Gablem a Avou Gardner, odehrávajícím se v Africe.

„Mogambo mělo tři věci, které mě zaujaly: Johna Forda, Clarka Gablea a cestu do Afriky s placenými výlohami. Kdyby se Mogambo točilo v Arizoně, nešla bych do toho,“ prohlásila Grace Kelly. Už tehdy, na samém začátku, se projevila její dokonalá schopnost sebeovládání, s níž měla svou kariéru pod kontrolou. Nestála o role za každou cenu, nepotřebovala se proslavit stůj co stůj. Když podepisovala sedmiletý kontrakt se studiem MGM, přistoupila na relativně nízký plat 850 dolarů týdně, výměnou za značnou osobní svobodu: vymínila si, že bude bydlet v New Yorku, a každý druhý rok dostane volno na účinkování v divadle. „Představa, že by mě studio vlastnilo, mě urážela,“ komentovala to.
 

Zasněžený vulkán

„Když je sex příliš prvoplánový, není v tom žádné napětí. Víte, proč do svých filmů tak rád obsazuji sofistikované blondýny? Jde mi o skutečné dámy, které se v ložnici promění v děvky,“ prohlásil režisér Alfred Hitchcock ve slavné knize Rozhovory Hitchcock-Truffaut. Přesně tuto kvalitu objevil také u Grace Kelly, když ji zahlédl v již zmíněné kamerové zkoušce na film Taxi.

„Je jako zasněžený vulkán,“ řekl a obsadil ji do svého filmu Vražda na objednávku. Grace se tak vedle Ingrid Bergman, Kim Novak, Janet Leigh či Tippi Hedren stala jednou z „hitchcockovských blondýn,“ které režisér ve svých filmech tak rád vystavoval děsivým situacím.

Kvůli Hitchockovi dokonce krátce poté odmítla roli ve filmu V přístavu po boku Marlona Branda, za kterou její náhradnice Eva Marie Saint dostala Oscara. Namísto toho s Hitchcockem natočila Okno do dvora s Jamesem Stewartem v roli novináře, který je kvůli zlomené noze uvězněn ve svém bytě a z okna pozoruje scénu vraždy.

Rok 1954 byl v Hollywoodu doslova „rokem Grace Kelly.“ Právě v tomto roce vystoupala její herecká hvězda nejvýše. Když začátkem roku 1955 dostala Oscara za film Country Girl, moderátor Bob Hope dokonce poznamenal: „Měli by dát zvláštní cenu za odvahu producentovi, který se odvážil natočit film bez Grace Kelly.“

Zbýval ještě jeden film pod Hitchcockovým vedením – Chyťte zloděje s Carym Grantem. Krátce poté už se měl v životě Grace Kelly odehrát zásadní zvrat...

Setkání v Cannes

Na jaře roku 1955 vedla Grace Kelly americkou delegaci na festivalu v Cannes, kde celá výprava dostala osobní pozvání od knížete Rainiera III. na fotografování v jeho paláci a brzy poté si s ním Grace začala soukromě dopisovat.

Nutno podotknout, že před tímto osudovým setkáním byl její milostný život poměrně pestrý. Její životopisci se poměrně dost rozcházejí v tom, s kterými hollywoodskými kolegy se během svých šesti let před kamerou zapletla, ale na seznamu možných kandidátů jsou všichni, kdo se s ní objevili před kamerou: Gary Cooper, Cary Grant, Clark Gable (upletla mu k Vánocům ponožky), Ray Millan (tomu téměř rozvrátila manželství), James Stewart, Bing Crosby i William Holden. Přitom však stále dokázala udržovat image laskavé a dokonale vychované mladé dámy, která se jí později v roli monacké kněžny tak hodila. „Každý jí chtěl při natáčení přinést šálek čaje, vyřídit jí nějakou pochůzku, udělat pro ni zkrátka cokoliv,“ vzpomíná jeden z Hitchcockových asistentů.

V prosinci 1955 přijel kníže Rainier na návštěvu do USA. Šuškalo se o tom, že zde hledá manželku. Ale vzápětí vyšlo najevo, že si už dávno vybral: navštívil rodinu Grace Kelly a po třech společně strávených dnech ji oficiálně požádal o ruku.
 

Svatba století

Na jaře 1956 následovala show, která vešla ve známost jako „svatba století“. Grace spolu se svou rodinou, družičkami a dalším doprovodem čítajícím 66 osob se nalodila na loď Constitution a vyplula z New Yorku na francouzskou Riviéru. O přístup na palubu požádalo na 400 reportérů, většina však byla odmítnuta. Do přístavu ji vyprovázely tisíce fanoušků a v Monaku ji vítalo na 20 tisíc budoucích poddaných.

19. dubna 1956 se pak uskutečnila samotná svatba. Svatební šaty pro Grace navrhla kostýmní výtvarnice studia MGM Helen Rose. Její kolegyně a konkurentka, další legendární výtvarnice kostýmů Edith Head, která Grace oblékala pro filmy Okno do dvora a Chyťte zloděje, byla bez sebe zuřivostí. „Studio MGM ty šaty zaplatilo. Zaplatil by je snad Paramount?“ zchladila ji Grace Kelly. Ještě téhož večera poté, co byla Grace oddána s Rainierem a stala se z ní Její Knížecí Jasnost kněžna monacká, odpluli společně na sedmitýdenní líbánky po Středozemním moři v jeho jachtě Deo Juvante II.

Poslední role

Ale všechno v novém knížecím životě nebylo tak růžové jako květiny v zahradách knížecího paláce. Ihned po svatbě totiž Rainier III. v Monaku zakázal promítání filmů, ve kterých jeho novomanželka hrála. Do budoucna měla – kromě role první dámy – své tvůrčí ambice zkrotit na občasné namlouvání komentářů k nevinným dokumentárním filmům. Grace se angažovala také v místních uměleckých institucích, anonymně podporovala začínající umělce, jako jedna z vůbec prvních celebrit podpořila ligu na podporu kojení, pořádala vánoční večeře pro sirotky a byla členkou zahradnického klubu.

Během líbánek poprvé otěhotněla a v následujících měsících často používala velkou kabelku od módního domu Hermes – tehdy známou jako „sac a depeches,“ na zamaskování těhotenského bříška. Tento ikonický a dodnes žádaný kousek je dnes znám jako Kelly bag... Grace Rainierovi porodila celkem tři děti: dceru Caroline, syna Alberta a nejmladší dceru Stéphanie.

Ale přesně nalinkovaná a sešněrovaná role kněžny ji zcela neuspokojovala. „Už teď vím, jak budu trávit každičký den po celý zbytek svého života,“ stěžovala si. Když se po letech dozvěděla, že jedna z jejích svatebních družiček žije v útulku pro bezdomovce, dala najevo něco jako zvláštní druh závisti. „Vím, že to asi zní hrozně a necitlivě, ale představa, že ráno jen tak vstanu a dělám, co mi zrovna ten den přinese, mi zní svým způsobem úžasně.“
 

Setkání jako svátek

Svou roli dokonalé princezny ale dohrála až do konce – do předčasného konce. 14. září 1982, když se s dcerou Stéphanií vracela z jejich venkovského domu na francouzské straně hranice, ji postihl menší infarkt, Grace ztratila kontrolu nad řízením a auto se zřítilo ze svahu. Obě utrpěly vážná zranění, ale Grace už se neprobrala a následující den v péči lékařů zemřela.

„Víte, měl jsem Grace Kelly moc rád,“ řekl na jejím pohřbu bývalý hollywoodský kolega James Stewart. „Ne proto, že byla princezna, ne proto, že byla herečka, ani ne jen proto, že byla moje přítelkyně, ale protože to byla ta nejpříjemnější dáma, jakou jsem kdy potkal. Grace vnesla do mého i do vašeho života laskavé, teplé světlo pokaždé, když jsem ji potkal, a setkání s ní bylo pokaždé jako svátek.“
 

zdroj: TZ Bontonfilm