V Evropě, Francii samozřejmě nevyjímaje, právě zuří druhá světová válka. Sousedních vesnic Longevergne a Velrans se však zatím příliš nedotkla. Nebýt jednoho vlezlého oficírského přisluhovače, mohlo být vše v relativním pořádku i po příjezdu prodavačky Simone a její neteře Violette. Obě obce však proti sobě vedou svou vlastní válku. Lépe řečeno znepřátelení chlapci z těchto dvou obcí – „Lovreňáci“ vedení Lebracem (hlavní postava, jejíž jednání je vždy logicky zdůvodnitelné, což je obecně pro filmy velmi důležité) a „Velraňáci“ vedení L’Aztecem. Tato válka však dostane nový rozměr, když se poraženým začnou brát trofeje. Jak říká Mister Suave (Bruce Willis) v propagačním filmečku Roberta Rodrigueze pro Nike s názvem The Black Mamba: „Někteří berou duše, někteří berou skalpy, šéf bere boty“. A tihle chlapci berou … knoflíky.

Příběh Knoflíkové války, kterou stvořil Louis Pergaud, už byl také párkrát zfilmován. Matně si vybavuju, že jsem kdysi dávno jednu verzi viděl, ale rozhodně mě nijak zvlášť nezaujala. Thomas Langmann je však velmi schopný producent, který ví, jak oslovit širší diváckou obec. Sám se podílel i na scénáři. Nejnovějšímu zpracování tak budou patrně rozumět stejně dobře jak ve Francii (samozřejmě), tak třeba i v Moldavsku, Německu nebo Finsku. Jen s tím plakátem to tvůrci příliš nevychytali, ale nenechte se jím zmást.

Tato nová Knoflíková válka sice vypráví především o dětech, ale pro děti tak docela není. Alespoň ne pro ty tak zhruba do deseti let. Soudě zaprvé podle toho, že takovéto v kině přítomné přestal tento film bavit po nějakých dvaceti minutách. A zadruhé, dost prostoru je věnováno rodícímu se (ale komplikovanému) vztahu mezi Lebracem a Violette, kdy to občas vypadá, že by mohli být více než přátelé, ale pak Lebrac provede něco, co se Violette nezamlouvá, a tak se znovu rozhádají. Jako třeba ve scéně, kdy se jakožto vůdce „Lovreňáků“ rozhodne potrestat zrádce, přestože ho ona mladá slečna upozorní, že „tohle dělají nacisté“. Této větě se v kině několik lidí zasmálo, ale zase tak k smíchu není, zvláště přihlédneme-li k faktu, že ten zrádce je v podstatě nevinný, dokonce můžeme říci pacifista, který nechce mít s jejich Knoflíkovou válkou vůbec nic společného.

Zprvu obyčejná hra se zavedením sbírání knoflíků jakožto symbolu cti dostává na další úroveň, od které není daleko ke skutečné válce. Děti totiž neváhají ohrožovat nožem nepřítele, nevybíravým způsobem jej ponižovat nebo zapálit skrýš plnou nepřátelských dětí. Přitom se nedá říci, že by to byla právě druhá světová válka, co by je vyprovokovalo k takto násilnému jednání. Knoflíková válka tak spíše potvrzuje slova Roberta Ardreyho, který tvrdí, zjednodušeně řečeno, že člověk je od přírody násilný tvor. Ale to už, pravda, trochu zacházíme do extrémů. Nicméně nakonec se ve filmu pozoruhodným způsobem válka knoflíková přeci jen protne s druhou světovou, která také zajímá tvůrce mnohem více.

Knoflíková válka je pěkně natočený film, který si s přehledem vystačí bez CGI efektů, přičemž i tak dobu, ve které se odehrává, zachycuje věrně, což ostatně Francouzi opravdu umí. Přesto filmu evidentně do značné míry pomáhá výborný český dabing, i proto, že uslyšíme dost známých hlasů. Možná jen některá sprostá slova mohla být nahrazena nepatrně slušnějšími výrazy. Tvůrci měli také určitě zmírnit agresivitu hlavních postav, a rozhodně též měli vymyslet nějaké ucelenější, dramatické finále, zvláště když vše nasvědčovalo tomu, že přesně k takovému směřují. Na druhou stranu to ale všechno mohlo být ještě mnohem přehnanější.