„Nejdřív něco sami natočte, pak můžete kritizovat,“ radí často filmovým recenzentům čtenáři nespokojení s hodnocením. Filmová publicistka Irena Hejdová si zřejmě vzala tuhle radu k srdci a napsala snímek, který byl ve své podstatě myšlen dobře, ale naráží na kostrbatost, nedotaženost a neskonalou naivitu. Pseudopoetičnost snímku Děti noci naznačují už podivná jména hlavních postav: Ofka (Martha Issová) a Ubr (Jirka Mádl). Mají nastavit tak trošku surrealistickou atmosféru, která se soustředí převážně na ženské publikum. Ostatně převážně ženy také stály u zrodu – jmenujme třeba režisérku Michaelu Pavlátovou… Jenže ani romantické divačky si nevystačí jen s načrtnutým dějem, který vyzní do ztracena, nebo upřímněji řečeno do nudy.

O čem tedy Děti noci jsou? Ofka odmaturovala, nějak se potlouká životem, neví, co dělat, kde je její místo ve světě, odmítá dospět a zařadit se, a proto utíká. Utíká od reality ke stereotypu a sama tím trpí. Ale odmítá (nebo se spíš bojí) to řešit. Po jejím boku stále stojí věrný kamarád Ubr, který ji (jak jinak) tajně a oddaně miluje a doufá, že ona si to uvědomí. Do té doby jako věrný psík přispěchá na pomoc vždy, když je to potřeba. A potichu trpí. Všechny změny se rozeběhnou zjištěním, že Ofčin přítel ji podvádí, navíc s její kamarádkou. Dívčina se zhroutí a zbytek filmu se snaží ze své zoufalé situace vyhrabat. Hmmm. S nadhledem lze říct, že se jedná o emotivně vyhrocený snímek o hledání vlastního já a o kontrastu snu a reality. V praxi ale příběh nikam nespěje a nudí.  

Jak jsem se již zmínila na začátku, některé pronášené fráze prostě hercům „nelezou přes hubu“. O to je pak pochopitelnější ocenění Issové a zejména Mádla v Karlových Varech. Vždyť jen díky nim ty kostrbaté věty často dostávají trochu šťávy! To, co tu v roli trošku švihlého (vybírá popelnice…), zamilovaného dobráka Mádl předvádí, je odbivuhodné. Konečně se mu tak podařilo zbavit se snowboarďácké nálepky a je to opravdu v jeho prospěch, protože Ubrovy pocity (nikoli Ofčiny) film táhnou. S jeho rolí také souvisí jedna ze dvou silných scén, které si alespoň v té záplavě surrealistických, nadpozemsky naivních a hloupoučkých výjevů z nočního Karlína podávají ruku s realitou. Ubrovo „Ku*va, já nechci být jen kamarád.“ je tak přesvědčivé a opravdové, že až nahání husí kůži.

Druhou silnou a „opravdovou“ scénou je pak matčino (Lenka Termerová) ohlednutí se nad zbytečností bytí… Přestože Děti noci nabízejí celou plejádu vedlejších postav v podání známých herců, žádná z nich dostatečně nezaujme – chybí prokreslení a přitom začátek byl slibně rozjetý. Upadl však do podivné, nikam nesměřující letargie, stejně jako příběh samotné Ofky. Jenže ta aspoň na konci dojde k nějakému poznání. To samotný snímek bohužel ne, tvoří ho totiž jen spousta bezzubých klišé stokrát viděných jinde. Škoda, jako povídka by to na papíře asi nebylo špatné. Na plátně to ale zachraňují opravdu jen výborné výkony Mádla a Issové. Kde se tedy stala chyba?