Příběh 88 minut není sice z nejchytřejších, přesto je třeba Jonu Avnetovi přiznat, že celkem šikovně šroubuje populární trendy poslední doby. Problém je v tom, že podobně jako Michael Davis v Sejmi je všechny neumí své nápady prodat. Kriminálka dvou velkých mozků se vytrácí pod nánosem nelogičností a faktem, že zatímco Al Pacino ždímá charisma až na dřeň, jeho protivních je degradován na zastřený hlas v telefonu, který suše oznamuje zbývající čas. Avnet nechává protivníka až příliš anonymního, což na jednu stranu příběhu škodí, na tu druhou se alespoň nachází motivace k hledání vraha v kruhu představených postav. No a pak je samozřejmě nepřítelem číslo jedna samotný čas. Na rozdíl od populárního seriálu 24 hodin se tu však nedaří navodit pocit skutečně plynoucího času. Snad i kvůli lapsům typu „x-kilometrů zdoláme podivuhodně rychle" a podobně.

Díky tomu má 88 minut ve zdání funkční časové osy blíže k 16 blokům Bruce Willise, kde jsou také dané jisté časové mantinely. Zatímco však v 16 blocích se tvůrci úmyslně nesnaží jít příběhem minutu po minutě, v 88 minutách jde o výchozí myšlenku a tak je každé časová nelogičnost o to výraznější. Tohle si však pravděpodobně uvědomíte až při druhém zhlédnutí – napoprvé jsou podobné přešlapy docela úspěšně maskovány tím, že divák neví, kdo tahá za nitky a tak zvědavě čeká na další stopu a na to, jestli si hlavní hrdina nakonec v poslední minutě filmu skutečně „přijde na své“.

Je zcela bez debat, že kdyby ve filmu nehrál Al Pacino, bylo by z toho béčko pro video jak vyšité. Nic proti ostatním hercům, ale na Pacinovi celý projekt prostě stojí a Pacino jako jediný z celé té herecké sestavy dokáže s přehledem vykřesat skutečnou osobnost i z naprosto prázdné postavy (která v tomhle případě jen recykluje jeho předchozí charaktery). I když toho tak Gramm samo o sobě moc nenabízí, Pacino to táhne buldočí silou a právě kvůli němu nelze 88 minut zatratit, ať už vás bude jakkoli děj chvílemi iritovat, nemluvě o stupidním vyvrcholení, které nejen nabízí opravdu hloupé odhalení padoucha, ale i ta konstrukce finální scény je značně krkolomná.

88 minut není natolik hloupý film, aby si zasloužil skončit v zapomnění, ale současně mu chybí jak kapka větší scénáristické rafinovanosti, tak mnohem živější ruka režiséra, aby to stálo za zařazení do domácí sbírky. Al Pacino má ve své filmografii rozhodně silnější kousky, přesto se za 88 minut stydět nemusí. Avnet vykazuje slušný potenciál a napříště by bylo fajn, kdyby se dokázal nějak výrazněji odlišit od všech ostatních a uměl ze svých nápadů vykřesat nezapomenutelné momenty. V případě 88 minut je to zatím „jen škoda“, že nejde o pamětihodnou podívanou, v případě jeho dalšího filmu Righteous Kill by to už mohlo být pláči. Opětovné spojení Al Pacina a Roberta De Nira si přeci jen zaslouží nezapomenutelný film.