Dům ztracených duší

Spíš než jako filmová detektivka, to na mě   dělalo dojem psychologického dramatu, jehož   součástí byla i krimi zápletka. Komorní   příběh odehrávající se v hodně ponuré a   depresivní atmosféře ve svém obsazení vhodně   kombinuje špičkové herce jako je Jiří   Adamíra, Jana Štěpánková či Josef Bláha s   málo známými hereckými tvářemi a také   několika neherci a do všeho správně zapadá   také poněkud dráždivý hudební doprovod   Evžena Illína. Z mého pohledu solidní film,   který však určitě neoslovil zdaleka každého   diváka.

Nuda, nuda, nuda, ani herci to nijak nepovýšili.   Ani jsem nebyl zvědavý kdo a co, protože to   bylo tak zamotané, že mi to bylo jedno. Sice   jsem to pochopil, ale nevnímal.

Velice nudná detektivka, prostá jakékoliv akce.   Klidně to mohla být rozhlasová hra.Upovídaný   děj se převážně odehrává v kanceláři,   které vévodí psací stůl s magnetofonem který   má zřejmě upozornit na vyspělost naší   policie v tehdejší době.

Pomalu ubíhající detektivka v depresivním   prostředí, ale hlavně s iritujícím hudebním   motivem, který mě strašně rozčiloval,   protože byl daleko hlasitější než zbytek   filmu. Na konci snaha o napětí, nicméně   vylučovací metodou už jsem stejně věděla,   kdo za vším vězí.

Podobná detektivka jako je o dost lepší jiný   český film Znamení raka: také vraždy v   nemocnici, také jsou podezřelí všichni okolo,   také zavraždění možného, leč slabomyslného   svědka... Jen ta výraznější   psychopatologická souhra na povrch náhle   vyplynuvších charakterů je zde chabá. Děj je   málo dramatický, rozluštění případu a   odhalení pachatele příliš uspěchané a   zkratkovité.

Velmi depresivní ukázková detektivka   odehrávající se v psychiatrické léčebně.   Zemřel pacient a je potřeba najít vraha. Ale   mezi duševně nemocnými? Nic jednoduchého.   Celý příběh ukazuje průběh vyšetřování a   vlastně celou detektivní práci   vyšetřovatelů. Jedná se tedy o konverzační   počin bez sebemenších akčních scén. Prostě   stará dobrá detektivka. Plejáda známých   hereckých tváří v jednom filmu je docela   potěšující. Jo, to byli časy.

Nezáživná a ve všechno ohledech naprosto unyle   působící detektivka, resp. pokus o detektivku.   Vyjma spojovacího článku v podobě herectví   Jiřího Adamíry není nic, co by stálo za to   vyzdvihnout. Bohužel, na tomto filmu se podepsala   hodně doba 60. let, kdy nevznikaly převratné   kinematografické záležitosti.

Jako v mnoha jiných českých kriminálkách 60.   a 70. let je tu málo akce, spíše se hodně   mluví. Ale atmosféra psychiatrické léčebny za   pomoci působivé hudby je vykreslena brilantně.   Dialogy nejsou sice nijak valné, ale herci -   protože jsou dobří - dokázali z toho   vytřískat celkem solidní standard. A jako vždy   a všude mě bavila Jana Štěpánková a Jiřina   Jirásková. Ze srovnání s ostatními 31 filmy z   roku 1967 to nakonec nevychází tak špatně a   navíc v tom roce to byla jediná detektivka,   takže z tohoto úhlu pohledu musím dát lehký   nadprůměr.