Období 2. světové války a   mladá dívka odsouzená   německým soudem k trestu   smrti za napomáhání   komunistickému odboji. Trest   bude vykonán za dva měsíce   a příběh poeticky sleduje   její poslední dny a   rekapitulaci jejího   dosavadního života. Snímek   plný flashbacků krapet mate   co že je vlastně hlavní   dějová linka, ale to je v   podstatě jen jedna jediná   vada na kráse. Tragický   příběh o děvčeti plného   života a usměvavé tváře,   které ji neopouštělo ani v   cele smrti. Málo se dnes už   ví, že Marie Kudeříková,   hrdinka tohoto snímku,   skutečně žila a tento film   byl natočen podle 32 dopisů,   které poslala z věznice.   Byla to však mladá   komunistka a tak z ní   komunistický režim udělal   doslova mučednici a tento   snímek, byť to ani tak   nevypadá, je jen další   formou propagandy. Ano,   propagačně-agitační   záměry tu patrné jsou, ale   to nemění nic na faktu, že   se jedná o mimořádné   dílo, na kterém si tvůrci   dali opravdu záležet.

V 80. letech byla ve filmovém   průmyslu robotizace hodně   populární a na toto téma   vzniklo skutečně bezpočet   filmů. Hlavně v Hollywoodu.   Avšak ani československá   kinematografie nijak   nezahálela a i ona přidala   svojí troškou do mlýna.   Samozřejmě však po svém.   Socialisticky. Takže zatímco   všude jinde se jednalo o   akční či akční komedie,   barrandovští tvůrci   natočili ryze rodinný film.   Námět není nijak   originální, neboť o   robotech vypomáhající v   domácnosti byl použit také   již mnohokrát. Nápad v   podobě babiček se už   originalitou honosí. Stroj se   podle požadavku naprogramoval   a bylo hotovo. A právě v tom   je jádro věci. Program   obsahuje i nelichotivé věci   o sousedech a tak vlivem   takového programu netrvá   dlouho a začnou si vzájemně   dělat naschvály, až to   skončí scénou, která dnes   vypadá jako nepovedená   parodie na Terminátora. Na   samém konci se jako obvykle   moralizuje, ale v tom smyslu,   co již dávno sepsal autor   sci-fi románů Isaac Asimov.   Prostě roboti by měli   lidstvu sloužit a ne se proti   nim obracet. Dramatizace   žádná, humor aby divák   pohledal a omšelost z díla   doslova září. V Americe   měl slavný ´Terminátor´   premiéru téměř tři   měsíce po uvedení této   barrandovského skvostu v   československých kinech.   Měla to být snad náhrada?   Víme, kdy se až   ´Terminátor´ do našich kin   dostal. Pokud ano, tak   socialisticky docela blbá.

Trojice mládenců se snaží   vynahradit ztracené   příležitosti v dětství   tím, že vytvoří   baseballový tým a bude   soutěžit proti standardním   skupinám baseballu. Film,   který je hodně těžké   správně uchopit. Jedná se o   příběh o nesplněných   snech ve snaze jejich   naplnění, kde je místo i o   lidství a dojetí, avšak za   použití mimo běžných   komediálních vlastností i   motivů běžných pro sitcom,   které jsou však místy dosti   přes čáru. Zkrátka a   dobře hraničí až s   nechutností a trapností.   Děj je pevný jak skála a   jde svým zamýšleným   směrem, ale v oné   komediálnosti se až moc   tlačí na pilu a zbytečně.   Výsledný dojem to tak   bohužel spíše kazí. O   zábavu postaráno tedy je,   jen záleží, kde je   divákova hranice smyslu pro   humor.

Příběh, který napsal   život sám a je k   zamyšlení. Nenávist k   člověku jenom proto, že je   odlišný jakýmkoli způsobem   existuje po generace. Snímek   vypráví osud Augusta   Pullmana s vrozenou vadou   obličeje. Spousta operací,   ale jizvy zůstaly. A vydal se   do školy do páté třídy.   Bude přijat místními   dětmi? Atmosféra je sice   více rodinného typu, ale   otázka je položena. Děj se   nezaměřuje pouze na   Augustina, ale probírá i   počínání lidí kolem   něho. A nejsou to jen   rodiče. Každý máme svůj   osud a nikdo není bez vady.   Ať fyzické či psychické,   ale málokdo si to umí   připustit. A právě na to se   snímek zaměřuje   především. Než začít   druhého soudit či ho   zesměšňovat, měl by se   každý nejdříve podívat   především na sebe.   Příběh chytí za srdce,   což znamená, že plní   očekávání. Emocionální   prvky povznášejí pocit   pochopení. Bohužel se to   neobešlo ani bez kýče, což   je škoda. Reálnost je tím   srážena na kolena. Jakob   Tremblay v roli Augusta podal   skvělý výkon. V roli   rodičů Julia Roberts a Oven   Wilson. U obou trochu   překvapení, neboť známé   tváře odvádí od daného   problému pozornost, ale dá   se to ustát.

Dějí se to v pohádkách   věci. Čaroděj, který   chrání vyváženost mezi   dobrem a zlem si odjede na   dovolenou a jeho kouzelné   hůlky se zmocní zlá   macecha, a teď pozor,   nevlastní matka naší dobře   známé Popelky. A ta změní   průběh všech existujících   pohádek. Ani jedna neskončí   šťastně, ale naopak   nešťastně. Tak na to by   náš Rumburak spolu s Xenií   rozhodně nepřišel. A kdo se   pokusí pohádkovou říši   zachránit? Popelka osobně. A   dobrodružství plná   taškařic může začít.   Producenti Shreka a Shreka 2,   stojí za tímto počinem a   musím uznat, že je to znát.   Vznikl nevšední pohádkový   snímek, který je plný   humoru a jistých moderností,   které obstáli už ve   zmíněném Shrekovi. Na   výrobě se podíleli   Němečtí tvůrci a ti jsou   úpravami všedních pohádek   známí i u nás. Postavičky   sice vypadají jako gumové   panenky, dokonalá animace to   však vyrovnává. Příběh   má kromě humoru i jistou   dramatičnost. Přísně si   udržuje přiměřené tempo,   takže jedinou vteřinu   nenudí. Děj je značně   jednoduchý, což je pro   pochopení dětských diváků   jedině dobře. Ano, pro děti   můžu jedině doporučit.

Rok 1984. Úvodní část   začíná klasickou scénou.   Hlavní postava všeho dění   Freddie Jackson s tváří   Toma Hardyho je propuštěn z   věznice a doma na jeho   počest probíhá oslava. Ne   všichni jsou však nadšení.   A netrvá dlouho a začnou se   dít věci. Design 80. let je   přesný. Prostředí, móda,   soundtrack, prostě všechno.   Gangsterský rodinný   příběh začíná se vším   všudy a rázně. Tom Hardy ve   své roli násilnického   šílence plně předčil   očekávání.

Rok 1988. Dějství poskočilo   o několik málo let dopředu   a prozrazuje, co se za tu dobu   změnilo a co ne. Šílenosti,   agresivita a spousta   konfliktů stouplo o nějaký   ten level výše. Nikde   nezůstane nit suchá a vše   má jedno společné. Freddie.   Druhá část jakoby se   držela hesla: Nic nezůstane   bez následků. Atmosféra se   drží, jen se v šokujících   momentech krapet přitlačilo   na pilu.

Události se přehouply do   devadesátých let a dějství   si všímá hlavně malého   Freddieho, který se zřejmě   dokonale potatil. Šokující   zakončení třetí části   hovoří za vše. Ale jak se   říká, vše souvisí se   vším. Atmosféra stále   neutuchající a byť se už   po divácké stránce hlavně   sleduje, co se zase kde, co a   komu stane, o šokující   vývoj i nadále není nouze.

Zakončení je přesně   takové, jaké mělo být.   Nastupuje velké   zadostiučinění, spousty slz   a msty. A tak se příběh   během těchto   předpokládaných událostí   zase postupně vyvíjí do   ztracena. Ale má to styl.

Scénář tohoto snímku byl   napsán na motivy hry Williama   Shakespeara 'Zkrocení zlé   ženy', popisující typické   vztahy mezi muži a ženami, a   to jak na poli obyčejné   lásky spíše platonické,   tak i na poli nenávisti   mužů k ženám. Shakespeare   ve svém díle tak vcelku   trefně vyjádřil city a   úvahy hlavních postav v   rámci daných skutků. No a   tvůrci se něco takového   pokusili vtěsnat do doby   současné mezi   středoškoláky, ale, tak   jako Shakespeare, zase tolik   na pilu netlačili. A snad je   to i škoda, neboť vzniklo   poměrně odlehčené dílo,   na kterém Shakespearův vliv   není vůbec znát. Zábavný   aspekt sem tam z něčeho   vyznívá, ale v zájmu věci   to nějak postrádá   patřičnou dynamiku.   Ironický postoj k postavám   sráží na kolena   očekávanou romantickou   atmosféru, čímž se celý   koncept pohybuje hlavně na   nenápadnosti rozvíjejících   se osudových cest daných   jednotlivců. Atmosféra je   tedy spíše nudná a bez   zájmu navodit diváckou   pozornost. Na jedno   nenáročné shlédnutí   snímek postačí, z paměti   diváka však velmi rychle   vyšumí.

Je to malý a svým způsobem   bezvýznamný snímek takřka   bez děje, avšak svým   šarmem a důvtipným pohledem   na svět, v jakém žijeme,   dokáže pohladit a vymazat z   hlavy špatné myšlenky o   sobě samém. Snímek svou   obrazotvorností a lehkostí   vytváří nadhled nad danou   situací, příjemný   nenásilný humor a kapku   nějaké té poetičnosti.   Morgan Freeman coby herec On   sbírající zkušenosti pro   svou budoucí roli a Paz Vega   coby nesmělá dívka Scarlet   pracující v obchodě u   pokladny, která si ve své   volbě nového zaměstnání   poněkud nevěří, že projde   pohovorem. Jejich setkání   se samozřejmě uskuteční v   onom obchodě, ale po chvíli   se celý koncept mění v   takové malé road movie, kdy   se jejich role obrátí a   zkušenosti a mnoho   životních poučení sbírá   právě Scarlet. On je   šťastný a vždy nad věcí,   Scarlet je poněkud   frustrovaná. Jak asi dopadne   jejich setkání, důvěra a   poučení? Snímek rozhodně   není pro každého. Za   scénářem a režií stojí   Brad Silberling, který vsadil   na minimalismus, což ne   každému přijde vhod. Své   představy však zhmotnil do   filmové podoby impozantně a   přesvědčivě. Dalo by se v   tom najít i poučení a   nějaké to filozofické   životní moudro, které na   samém konci zanechá u   diváka příjemný pocit.

Jean-Paul Belmondo versus Lino   Ventura. Horká poušť,   písek mezi zuby a příběh   řidičů náklaďáků,   který svým vyzněním velmi   připomíná obdobný taktéž   koprodukční snímek Francie   a Itálie pod názvem ´Mzda   strachu´ z roku 1953. Tam   šlo o vysokou odměnu za   převoz velmi nebezpečného   nákladu, tady zase o chycení   zlodějíčka nového   náklaďáku s kontraktem v   hodnotě 100 000,- dolarů.   Výborně napsané dialogy,   výborná kamera, výborná   žhavá atmosféra. Dějství   si drží tempo a vcelku   razantní napětí. Honička   náklaďáků ve stylu road   movie kde jde stejně   každému jen o jedno. O   bohatství. Excelentní   atmosféru jako u zmíněného   snímku ´Mzda strachu´ se   zopakovat zcela nepodařilo,   ale i tak z toho vyčnívá   razantní filmový zážitek.   Film z prostředí, kde muži   jsou stále muži a ženy jen   na hraní, kterým se nedá   věřit. Drsný příběh o   přátelství v poušti ze   světa řidičů   náklaďáků.

65letý Lino Ventura ve   výborném politickém   thrilleru v roli tvrdého a   neústupného generála,   který se stal prefektem   Palerma s úkolem bojovat   proti mafii. Pokud by byl   někdo nazván buldozerem, byl   by to jistojistě on. Celý   příběh je stavěný   především na dialozích,   avšak rozepsaných tak, že   napínavá atmosféra doslova   bortí zdi. Tématem o marném   boji s mafií hodně   připomíná i u nás   uváděný seriál   ´Chobotnice´ vzniklý ve   stejném roce. Film je však   od seriálu na jiné   vypravěčské úrovni. A tady   to tvůrci zvládli na   výbornou. Obsadit do role   Linu Venturu bylo trefou do   černého.

Krapet netradiční   teenagerovská komedie   očekávaně plná touhy po   sexu, lásky a toužebného   očekávání. Hlavní   postavou je Matthew, který se   náhodně ve výtahu setká s   nějakou dívkou a aniž by   jí viděl do obličeje,   zamiluje se. A teď jde o to,   jestli se mu podaří jí   vypátrat. Ale tolik   filozofických myšlenek co se   týče partnerských vztahů,   sexu a vůbec rozdílů mezi   mužem a ženou, které   přitom vyřkne, aby jinak   divák pohledal. Ale kupodivu   to má váhu, i když někomu   může z toho jeho   neustálého žvanění   začít třeštit hlava. Co   slovo, to myšlenka, která   určitě stojí za   zamyšlení. Velmi silně se   to totiž dotýká   feministických myšlenek a   právě postavou Matthewa se   jim to snaží dávat   pořádně na frak. K   zasmání tady toho jinak zase   až tak tolik není a co se   týče u teenagerů tolik   oblíbený fekální humor,   ten tu je také, ale je vcelku   držen na uzdě. O ději nemá   cenu diskutovat, neboť tu   dohromady vlastně ani   žádný není. Máme tu jen   školu kde je sto dívek a   mezi nimi Matthew hledá tu   pravou. Nic víc, nic míň.   Film v jádru podivný, ale   myšlenkově zásadový.

Dva roky po uvedení snímku   ´100 sladkých holek´ se   režisér a scénárista v   jedné osobě vrátil k   tématu a uvedl obdobný film   pod názvem ´100 žhavých   tygřic´. Hlavní postavou je   tentokrát Sam a ve vztazích   tápe podobně, jako Matthew v   předchozím snímku. Věkově   jsou postavy o něco výše,   proto v názvu ty tygřice.   Sam se mezi ženami snaží na   sebe upoutat pozornost a opět   u toho filozofuje. Jenomže   už to nějak není ono. Celý   děj je tentokrát poněkud   mdlý, nepatřičný a vůbec   ve své podstatě podivný.   Zkrátka to tu už tak   nefunguje a atmosféra se tím   stává přeci jen již   poněkud ponurá a naprosto   bez zajímavosti. Každá   myšlenka padá v nivěč a   ono filosofování na téma   charakterů a rozdílů mezi   muži a ženami jsou spíše   na obtíž. Bohužel, tento   počin se Michaelovi už   nepovedl. Oslovit diváky by   však nějaké mohl, pokud by   ale ještě neviděli ten   předchozí.

Na konci temných 50. let se   objevila tato výborná   česká detektivka. A mě   napadá jediné - stal se   zázrak. Žádní   imperialisté, žádní   protistátní živlové,   žádní záškodníci. Pouze   zloděj a vrah. Co se stalo?   Soudruzi se tak opili, že   při schvalovačce nevěděli   co činili? Ale k filmu.   Jedná se o povedenou   klasickou detektivku s Karlem   Högerem a Josefem Beckem v   titulních rolích. Jejich   postavy jsou ukázkou   literárních   vyšetřovatelů, kteří s   důvtipem a detektivní   všímavostí jdou po stopách   zločinu. Nejdříve jsme   svědky událostí vedoucí k   vraždě. Známe všechny   aktéry podezřelých a   snažíme se spolu s   vyšetřovateli vypátrat   onoho padoucha. Klasika žanru   má stále své kouzlo a to i   dnes po tolika letech.

Příběh přibližuje tým   speciálních sil nasazeného   do Afghánistánu po 11.   září. Příběh plný   patriotismu a přesvědčení.   Počáteční nadšení všech   zúčastněných snad už ani   nepřekvapí. Jedná se o   filmovou oslavu a úctu k   chlapíkům, kteří dokázali   nemožné. Dějově je   vyprávění jednoduché,   avšak cílené. Tvůrci   např. nevynechali ani scénu   popravy matky Talibanem jenom   proto, že vzdělávala své   dcery. Válečné scény jsou   v rámci filmové zábavy   natočeny efektně a rozhodně   se nemají za co stydět.   Snímek se hrdě řadí k   obdobným vlasteneckým   snímkům, které   připomínají určitou   historickou událost, byť   hollywoodským stylem a které   neopomenou na samém konci   ukázat fotografii   skutečných hrdinů. Na   snímek se rozhodně nedívat   politicky. Je to jen   obyčejný válečný film na   základě skutečných   událostí, jako každý   jiný.

Standardní akční snímek,   kdy jedna akce střídá   druhou, má to patřičný   švih, napětí a dostatečný   elán. Když se to rozjede,   neexistuje jediná brzda,   která by zmařila dějový   rozjetý vlak. Námět však   už je bohužel značně   vyčerpaný a tak zde jsou   mnohé dramatické scény,   které jsme měli možnost   vidět už v 90.letech. Např.   scéna z nezastavitelnou   tramvají je jak vystřižená   ze snímku ´Policajt ze San   Francisca´. I přesto se   jinak jedná o povedenou   akční popkornovou zábavu,   která sice v jistých mezích   nenadchne, ale ani neurazí.

Oskarový snímek o temné   době otroctví na americkém   území, jehož příběh je   založen na skutečné   události. Mučení, bezmoc,   zneužívání a zrada. Velmi   znepokojující film syrově   pojednávající krutou   realitu odehrávající se   před sto lety. Děj je   založen na únosu a prodeji   svobodného černošského   muže, který následně   pozná veškerou krutost a   nelidskost, jakou kdy mohl   člověk ve své době   zažít. Zoufalství a   beznaděj se táhne po celé   dějství a díky   dvouhodinové stopáži a   pomalejšímu vyprávění se   lze do takové situace vcítit   a tím poznat, jaké   nekonečné utrpení to muselo   být. Příběh jako takový   je tedy velice jednoduchý,   ale ve své podstatě   cílený. Při sledování   mnohých scén skutečně až   zatrne. Nelze upřít ani   jisté moralizování, které   měl ve své roli na svědomí   Brat Pitt a vzniká otázka   jak by se osud hlavní postavy   odvíjel dál, kdyby se tam   neukázal. Snímek je tedy   velmi emocionální hlavně   zvýrazněnou vizuální   stránkou násilí, na který   někteří diváci budou muset   mýt přeci jen krapet   silnější žaludek.

Že je vcelku složité   cestování v čase po   dějové stránce   scenáristicky dobře uchopit   by mohli vyprávět i čeští   filmaři pracující na   slavné komedii ´Zítra   vstanu a opařím se čajem´.   Jim se to však povedlo a   Hollywood měl dokonce v   plánu remake, ale děj byl   pro ně tak zamotaný, že   nakonec od toho opustili. Svou   složitostí je to podobné i   s tímto počinem, který je   inspirovaný   krátkometrážním   experimentálním   francouzským snímkem z roku   1962 ´Rampa´. Jedná se o   manipulaci prostoru napříč   časem, takže psychologická   část hraje stěžejní roli   u hlavní postavy, kterou   výborně zahrál Bruce   Willis. Podobné je to i u   role Brada Pitta, který byl   za to dokonce nominován na   Oskara. Dějově jde o hrozbu   vypuštění smrtícího viru   a snahu tomu zabránit. Že   jsou k zabránění tohoto   skutku vysláni vězni není   nijak překvapením. Použita   je i známá šablona, kdy   vězeň je vyslán do   určitého roku, ale dojde k   omylu a tak se ocitne v roce   ve zcela jiném. A o problém   je postaráno. Dějové   složitosti je učiněno za   dost a je s podivem, jak si s   tím režisér Terry Gilliam   poradil. Jeho vize je   úžasná. Úhly kamery,   využití stínů, depresivní   místa i výběr kostýmů   mají dohromady svůj smysl a   vytváří jedinečnost. Na   scénáři pracovalo více   lidí a je to znát. Vše má   svůj smysl a je patřičně   vysvětleno. Dvouhodinová   stopáž se zdá být akorát.   Události mají prostor a   naopak se nic zbytečně   neprotahuje. Nad tímto   snímkem klobouk dolů, neboť   co se týče takovéhoto   žánru, tvůrcům se   podařilo takřka nemožné.  

Doplněk: ´Ve   filmu je použitý model   cestování v čase, podle   kterého není možné změnit   cestou zpět v čase   budoucnost (vše už se jednou   stalo a změna není možná)   – ti, kdo se o to pokusí se   jen složitě zapletou do   okolností příběhu a   nakonec zpravidla zjistí, že   tím, že chtěli budoucnost   změnit, vlastně mají podíl   na jejím vzniku. Vše se   nakonec stane právě takovým   způsobem, jakým se to   stalo.´

Další neplánovaný masakr.   Válečný příběh dle   skutečné události a v   režii Michela Baye.   Vizuální podívaná tedy   zaručena. Událost, která se   stala v Benghází 11. září   2012 je zpracována s   veškerou úctou ke všem   zúčastněným a ukazuje,   jakým peklem si oddíl musel   projít. A jako obvykle   nechybí ani reálné   politické jednání ve   velení. Šlo o záchranu   života a americká vláda   nedokázala rychle zareagovat.   Dokonce byla na místě snaha   tomu i naivně zabránit.   Nastalo peklo, které dopadlo   jak dopadlo. Dějově   největší rozčarování se   ukazuje v místě, kdy byla   vyžádána podpora letectva a   ti se na to prostě   vykašlali. Snímek   přináší to, na co jsme od   Baye zvyklí. Patřičný   švih, dechberoucí kamera,   napětí, city, zoufalství a   zlost. Film ve stylu snímku   Ridleyho Scotta ´Černý   jestřáb sestřelen´, který   se může vedle něj bez   problémů zařadit.

Námětově vcelku zajímavý   počin, byť neoriginální,   ale tak amatérský, že by se   za to musel stydět i kdejaký   filmový školák. Kamera nic   moc, děj nic moc, atmosféra   nic moc, herecké výkony nic   moc. A zápasy? Choreograf   měl asi volno, jinak si to   ani neumím představit. Ono   to vlastně žádné zápasy   nebyli. Nejdříve bušil   jeden do druhého a pak se   vystřídali. No, bušil,   každá rána šla viditelně   vedle. Jeden nesmysl střídal   druhý, což vyvrcholilo   závěrečnou scénou z   věznice. Takovou věznici,   kam lze velmi jednoduše   vniknout, aniž by si toho   někdo všiml, aby jeden   pohledal. Bachaři? Jakoby   utekli z nějakého ústavu.   Přišlo mi, že to tvůrci   dělali jen tak z nudy pro   svoji vlastní zábavu. Co se   dá dělat. Zase zbytečně   vyhozený peníze za zcela   zbytečný film.

Ano, je arogantní, avšak   zásadový a má prachy. Má   prachy v takovém množství,   že si může dovolit vše, co   si umane. A na takovém   umanutí samozřejmě dál   vydělává. Hlavní   zaměření, high-tech hračky   všeho druhu. Vražda jeho   spolupracovníka ho však   donutí změnit své plány.   Osud policejní stanice 13.   okrsku tudíž zpečetěn. APB   je policejní termín, který   znamená 'All-points   bulletin', což je název   komunikačního systému   policie. A v tomto seriálu je   něco takového high-tech   technikou zmodernizováno do   naprosté dokonalosti. A nejen   to. Policie získá   rychlejší a high-tech   technikou nabitá auta,   bezpečnější tasery, lépe   použitelné nejrůzněji   programy, jako rozpoznávání   obličeje, vylepšený   detektor lži, atd. Jedná se   o policejní seriál v žánru   akčního thrilleru s kapkou   nějakého toho futurismu,   který má úžasnou energii,   švih a žánrovou   průraznost. Jak už ale   víme, americký divácký   nezájem dal dalšímu   pokračování stopku. Škoda,   takový námět byl v hromadě   policejních seriálů,   vzájemně si neskonale   podobných, docela   osvěžením.

Syrová filmová výpověď o   strastiplné cestě z Afriky   do Evropy za štěstím a   lepším životem. Vlastně je   to takové road-movie dvou   bratrů a jedné dívky   utíkající před nepřízni   osudu znamenající útrapy,   bolest i smrt. Talentovaný   fotbalista Buba nemající   šanci ve svém rodném Nigeru   vyniknout se na doporučení   trenéra rozhodne pro migraci   společně se svým bratrem   Mukelou, který se zase pro   změnu chce stát manažérem.   Ve stejné době se pro útěk   do Evropy rozhodne také   dospívající Violeta aby   utekla od nuceného sňatku s   chlípným starcem. A osudy   těchto tří lidí se   nahodile propojí. Děj to   vlastně takřka ani nemá.   Vynikající kamera pouze   sleduje jejich počínání   při cestě, zdolávání   kontrol a vůli přežít a   to zcela bez moralizování,   odsuzování, bez špetky   sebemenší politické   koncepce. Zkrátka se jedná o   obyčejnou filmovou výpověď   jak asi taková cesta vypadá   a natočeno je to naprosto   mistrovsky. Dlouho ani nebyli   v hraném filmu vidět tak   nádherné africké scenérie   jako zde. Za zmínku stojí i   velice chytlavý soundtrack.

Objev Ameriky Kryštofem   Kolumbem a jaký to mělo   dopad na domorodé   obyvatelstvo. Fenomenální   snímek Ridleyho Scotta, za   kterým konkurenční snímek   Johna Glena 'Christopher   Columbus: The Discovery'   (1992) dosti zaostává.   Překvapí Gerard Depardieu   právě v roli Kryštofa   Kolumba. Zrovna jeho by si   před uvedením snímku asi   málokdo dokázal v této roli   představit. A stalo se a   ukázalo se, že to byla   dobrá volba. Další trefou   do černého byl Vangelis,   který svou hudbou snímek   povýšil víc než by kdo   čekal. Historikové si   samozřejmě jako obvykle   trhají vlasy nad historickou   částí děje, ale v rámci   filmového dobrodružného   požitku je tento fakt   druhořadý. Děj se vyvíjí   pozvolna a každé události   nechává svůj čas. I když   pravda, třeba hrozící   vzpouře na lodi se moc   prostoru zase tolik nedalo.   Tím se může zdát   dramatizace krapet nudná a   nepatřičná hlavně v rámci   absence nějaké té akce.   Jenomže o tom ten film   vlastně vůbec není. Drsné   a místy i drastické scény   se objevují až v druhé   polovině snímku, tedy v   době začínající   kolonizace objeveného světa,   ale to jen v rámci vjemu   samotného Kolumba. Tenhle   film je zkrátka jen o něm,   čímž je dán ohled   převážně na jeho   charakter. A tak máme tímto   možnost ho vidět jako   brilantního, zbožného,   výstředního, sebejistého,   neodolatelného a přísného   člověka. Herecký úkol   skutečně nelehký, ale   Gérard Depardieu se s tím   popral dobře. Až je škoda,   že jeho výkon zastiňují   překrásné a zároveň   fascinující scenérie,   kterých tu není zrovna   málo. Snímek se tedy více   veze na vážnosti než na   popcornové zábavě, což   mnohé diváky zvyklé na   dobrodružství a akci   odradí. Těžko říct jak je   na tom příběh založený na   skutečných událostech. To   mohou posoudit skutečně jen   historikové, ale po   výpravné stránce je snímek   realistický a dá se říci,   že i dechberoucí. Je to   snímek, který svým výjevem   může být pro někoho   těžko uchopitelný. Po   filmové stránce se jinak   jedná o skutečné   mistrovské dílo, jaké umí   vizuálně ztvárnit jen   Ridley Scott.

Historických válečných   snímků z dávných dob   asijské historie vzniklo   nespočet, avšak lodních   bitev je kupodivu skutečně   jako šafránu. Korejská   kinematografie do tohoto   prázdného místa s plnou   vervou vrhla něco, co tu   opravdu dlouho nebylo. Píše   se rok 1597 a korejský   admirál Yi Sun-sin svými   třinácti bitevními loděmi   čelí útoku tři sta lodí   japonských. Tento admirál je   jednou z nejslavnějších   historických osobností   Koreje a bitva u Myeongnyangu   jedním z nejpyšnějších   okamžiků tohoto národa,   která údajně nikdy nebyla   zfilmována. Důvodem není   nic jiného, než technické   možnosti natáčení, hlavně   v oblasti vizuálních   efektů, což mohou potvrdit   ve své tvorbě i mnozí   režiséři hollywoodští,   jako třeba James Cameron.   Dvouhodinový snímek je   založen na gigantických   scénách, které jakoby ne a   ne skončit. Na vizuálních   efektech se tvůrci skutečně   vyřádili, čímž v   podstatě nikde a na ničem   nenechali nit suchou, takže   jakmile válečná vřava   začne, diváka jedinou   chvilku nenechá vydechnout.   Vrcholem je padesátiminutová   válečná scéna, v plné   parádě. Výborný dojem mimo   vizuálních efektů dělají   dobové kostýmy se   sebemenším detailem a až   neskutečně hustý a   pohlcující zvuk, který   diváka vrhá přímo do oné   bitvy. Pohled na šestnácté   století se tak stává   skutečně živým a   hmatatelným. Jenže to   samozřejmě má i svá   negativa. Ve srozumitelnosti   se vytváří značný chaos   co se zrovna vlastně děje a   proč. Typická klišé v   rámci žánru samozřejmě   nechybí a jistý patriotický   patos už teprve ne. Děj jako   takový, včetně nějakých   dalších významných postav,   je věc druhořadá, tudíž   naprosto bez významu. Což   znamená, že v této oblasti   nejde o co stát. Tady jde   prostě jen o bitvu, která je   kreativní a hlavně   dechberoucí, takže fanoušci   tohoto žánru si jistojistě   přijdou na své. Jinak je to   na celém tomto počinu asi   tak vše.

Stárnoucí policista   utápějící se v alkoholu   má za úkol dopravit k soudu   vězně, načež se mu to   snaží policejní síly   zabránit. Ano, motiv z   klasického snímku s Clintem   Eastwoodem ´Železný stisk´   (1977). V tomto snímku Clinta   vystřídal Bruce Willise   rozehrávajíc stejnou hru.   Jen s rozdílem kratší   cesty. Že by se jednalo o   předělávku se však   neuvádí, takže co to je?   Vykrádačka? I ten autobus   tam je. Děj je oproti   zmiňované klasiky   samozřejmě upraven a   některé scény dokonce   připomínají scény z   další předělávky jiného   klasického snímku a to   snímku ´´Přepadení 13.   okrsku´ (2005). Nejedná se o   nic jiného než o boj s   časem, neboť svědek je v   soudní síni očekáván,   takže napětí akce a   nějaké ty hlášky pro   odlehčení je zaručeno.   Problémem je, že vlivem   faktu, že se děj, opět na   rozdíl od výše zmíněné   klasiky, odehrává v ulicích   města, čímž se bohužel   stalo, že akce a další   thrillerové sekvence sklouzli   do monotónnosti a   atraktivity, což způsobilo   každou další minutou   sestupný pád do hlubin   nezajímavosti. zachraňuje to   na konci scéna s autobusem,   ale nic naplat. Spíše   zklamání to nezachránilo.   Od celkové ponurosti to   nezachrání. Stal se z toho   tak spíše průměrný   filmový artikl jen tak na   odreagování. Akční filmy z   devadesátek nadchnou více.

Pro Ameriku byl Pear Harbor   historicky černým dnem, ale   přesto se na to dokázali   filmový tvůrci podívat   optimisticky a po letech si z   toho už jen udělat legraci.   Pro nás krapet   nepochopitelné, neboť je to   v podstatě to samé, jako by   Barrandov natočil parodii   (žánr, který vůbec   neumíme) o obsazení   Československa německými   nacisty v roce 1938.   Hollywoodu však parodie vždy   šly a na vtípky měli dobré   nápady. I tento jich má   přehršel, obzvlášť  v o   půl hodiny prodloužené   verzi. Mnoho scén je   delších a mnoho také   přidaných. Celkově mají   některé scény daleko   větší smysl k pobavení.   Netypický je režisérský   post, kterého se ujal Steven   Spielberg, jehož tvůrčí   rukopis je setsakramentsky   znát a kterému to do dnes   má kde kdo za zlé. A přitom   není důvod. Jedná se o   parodii zdařilou a vlastně   jedinečnou, neboť je   historická událost zároveň   prokládána různými,   samozřejmě parodovanými,   scénami z jiných snímků,   které se na dané místo   hodí a prostě pobaví. A tak   je tu různých   ztřeštěností a   groteskních situací více   než dost a ve stopáži   téměř dvou a půl hodiny je   to docela slušná palba.   Divákovi v tom vidícího   pouze nepatřičný chaos a   nerozum, tedy nemohou přijít   na chuť ani pozdější   parodie, jako jsou   ´Připoutejte se prosím´,   ´Žhavé výstřely´ a   mnohé další, neboť jsou   zcela na stejné úrovni. a   že to natočil Spilberg? No a   co? Proč neustále hledat   problém, kde není?

I s ohledem nato, že Thajsko   má poněkud jiný kulturní   pohled, musím uvést, že   tento film je dosti   nepovedený. Spojit   mysteriozní námět s   válečným příběhem je   sice dobrý nápad, ale   takovéto zpracování se   spíše podobá divadelní   hře. Vyprávění je značně   kostrbaté a mnohé scény   nedovyprávěné. Anebo je to   špatným střihem? Nakonec,   jak si vysvětlit konec?   Nějaká vsuvka ze sci-fi? Nic   tu nemá logiku a divák jen   kroutí hlavou a ani se   nenamáhá přemýšlet nad   tím, o co tu vlastně jde.   Zkrátka, tento thajský   počin považuji za velký   omyl a ohromnou ztrátu času   to sledovat. To je daleko   lepší čučet do zdi.

V Paříži jednoho dne jen   tak z ničeho nic zmizí lidé   s výjimkou bezvýznamného   policajta a drzého zločince,   kterého roky pronásleduje. A   tak honba kočky s myší   pokračuje na všech   frontách. Jen oni dva a nikdo   jiný. Sci-fi komedie,   kterému asi moc diváků na   chuť nepřichází.   Humorných gagů je tu sice   více než dost, ale protože   velmi často vypadají, jako   by se tvůrci nemohli   rozhodnout mezi sitcomem a   groteskou, moc toho k   zasmání pořádně   nepřinášejí. Bylo v ději   vůbec vysvětleno, proč ti   lidé zmizeli? Když už nic,   tak snímek neurazí, ale do   paměti se nezapíše.