Dům ztracených duší

Jako v mnoha jiných českých   kriminálkách 60. a 70. let   je tu málo akce, spíše se   hodně mluví. Ale atmosféra   psychiatrické léčebny za   pomoci působivé hudby je   vykreslena brilantně. Dialogy   nejsou sice nijak valné, ale   herci - protože jsou dobří   - dokázali z toho vytřískat   celkem solidní standard. A   jako vždy a všude mě bavila   Jana Štěpánková a Jiřina   Jirásková. Ze srovnání s   ostatními 31 filmy z roku   1967 to nakonec nevychází   tak špatně a navíc v tom   roce to byla jediná   detektivka, takže z tohoto   úhlu pohledu musím dát   lehký nadprůměr.

Nuda, nuda, nuda, ani herci to   nijak nepovýšili. Ani jsem   nebyl zvědavý kdo a co,   protože to bylo tak   zamotané, že mi to bylo   jedno. Sice jsem to pochopil,   ale nevnímal.

Nezáživná a ve všechno   ohledech naprosto unyle   působící detektivka, resp.   pokus o detektivku. Vyjma   spojovacího článku v   podobě herectví Jiřího   Adamíry není nic, co by   stálo za to vyzdvihnout.   Bohužel, na tomto filmu se   podepsala hodně doba 60. let,   kdy nevznikaly převratné   kinematografické   záležitosti.

Pomalu ubíhající detektivka   v depresivním prostředí,   ale hlavně s iritujícím   hudebním motivem, který mě   strašně rozčiloval,   protože byl daleko   hlasitější než zbytek   filmu. Na konci snaha o   napětí, nicméně   vylučovací metodou už jsem   stejně věděla, kdo za   vším vězí.

Velmi depresivní ukázková   detektivka odehrávající se   v psychiatrické léčebně.   Zemřel pacient a je potřeba   najít vraha. Ale mezi   duševně nemocnými? Nic   jednoduchého. Celý příběh   ukazuje průběh   vyšetřování a vlastně   celou detektivní práci   vyšetřovatelů. Jedná se   tedy o konverzační počin   bez sebemenších akčních   scén. Prostě stará dobrá   detektivka. Plejáda známých   hereckých tváří v jednom   filmu je docela   potěšující. Jo, to byli   časy.

Podobná detektivka jako je o   dost lepší jiný český   film Znamení raka: také   vraždy v nemocnici, také   jsou podezřelí všichni   okolo, také zavraždění   možného, leč slabomyslného   svědka... Jen ta   výraznější   psychopatologická souhra na   povrch náhle vyplynuvších   charakterů je zde chabá.   Děj je málo dramatický,   rozluštění případu a   odhalení pachatele příliš   uspěchané a zkratkovité.

Velice nudná detektivka,   prostá jakékoliv akce.   Klidně to mohla být   rozhlasová hra.Upovídaný   děj se převážně   odehrává v kanceláři,   které vévodí psací stůl s   magnetofonem který má   zřejmě upozornit na   vyspělost naší policie v   tehdejší době.