Hrdina má strach

Jaroslav Dietl ve své divadelní hře   „Nehoda“ pojal po generace typickou   pracovněprávní vlastnost a tím je strach.   Vlastnost, která je skutečně na každou dobu   reálnější, než by si, kdo myslel. Ruku na   srdce, kolik lidí se postaví za to správné a   kolik lidí je, jak se jednoduše říká, mouchy   sežerte si mě. Dietl se samozřejmě zaměřil   na kancelářskou profesi vedoucího střediska, a   to se vším všudy. Pro porovnání dané situace   a řešení však neopomněl ani profesi   dělnickou a vlastně i stejnou problematiku.   Někde se něco postavilo a ono to spadlo.   Zodpovědný člověk je potrestán, ale rozdílem   je kdo. V kanceláři vedoucí kanceláře, v   dělnické profesi ten, kdo to stavěl. No jo, ale   co když je chyba úplně v něčem jiném? Má   někdo odvahu se vzepřít a poukázat na chyby v   systému? K tomu Dietl trefně použil i různé   charaktery pracovníků. No, jak ale dnes víme,   po politických událostech v roce 1968 to i tak   vzalo za své. Snímek natočený na základě hry   pod taktovkou režiséra Františka Filipa byl   zakázaný. Kritika systému bylo prostě něco   nepřijatelného. Obzvlášť po závěrečné   scéně obrazně poukazující na fakt, že jsme   jeden jako druhý, tudíž, že nikdo není   neomylný a chybuje naprosto každý. Vyhazovem   člověka s pracovního místa se tudíž nic   nevyřeší. Celý příběh, byť zpracovává   vážnou problematiku, je koncepčně pojat   satirickou formou, a to hlavně takzvaným   zcizovacím efektem. Ano, to jsou ty monology   směrem k divákům. Dnes už tento prostředek   divadelního i filmového vyjadřování bohužel   nikdo nezná. Dává se tím jednoduše najevo,   že příběh pouze vyobrazuje skutečnost, a   nikoliv skutečnost samou. Plejáda vynikajících   herců vzájemně si ve všem doplňujících, z   nichž v hlavní roli opět předvedl svůj   herecký um Rudolf Hrušínský. Své roli vždy   dal takové kouzlo, že po divácké stránce si   už místo něj nelze představit někoho jiného.   Československá nová vlna šedesátých let a   humornou formou kritika socialistické   současnosti. Skvělý film plný hlášek a   hlavně názorových přesvědčení, nad kterými   není na škodu se zamyslet ani v dnešní době   kapitalistické.

Dost se divím, že po tomto filmu nedostal   František Filip od režimu okamžitou stopku a   zákaz filmování. Sžíravou kritikou   socialistické společnosti, kde vlastně nikdo za   nic nemůže se krásně trefil nejen do   bolševické doby, ale bohužel tahle faleš   platí nadále v kterémkoliv režimu. Stane se   nějaký průser, za který stejně nakonec nikdo   nenese odpovědnost. Rudla Hrušínský jako   úředník Vavřinec chce jednomu takovému   problému přijít na kloub a začne se ohánět   spravedlností na vyšších místech. Jak jinak   se potom zbavit takového rýpala? No přece dát   mu lepší funkci! Příběh je vyprávěn   zvláštním způsobem, kdy se během děje Rudla   otáčí přímo na kameru a komentuje jednotlivé   situace a nahlas vyslovuje svoje myšlenky.   František Filip film bezvadně obsadil a už   tenkrát bylo vidět, že s herci dokázal   perfektně pracovat, jak později osvědčil ve   svých dalších, převážně televizních   filmech a seriálech. Když už mu za tento kousek   komunisti nezapli tipec, tak mu ho po   devětašedesátém alespoň šoupli do trezoru.

Ten, kdo to točil, neskončil v krimu? To se   divím, tohle komáři moc rádi neměli. No, mne   to nebavilo, bylo to furt nějakého kecání a   kecání, ale nemohu tomu upřít nápad a   myšlenku. To nejde. Na mluvení do kamery jsem   alergický. Podruhé netřeba.

Na této satiře jsou nejlepší komentáře   hlavního hrdiny do kamery k divákům, ale i   přes skvělé obsazení se film nevyrovná   satirám jako třeba Tří přání či Bilá   paní, která ovšem vznikla v jiné době.
Kdo   má rád R.Hrušínského ten rozhodně nebude   zcela zklamán.