Během druhé poloviny filmu jsem opakovaně přemýšlel nad tím, kolik roků asi tak může být režisérovi Davidu Schurmannovi, který jako malý kluk obeplul s rodiči svět na plachetnici. K mořím a oceánům má od té doby hodně blízko, podobně jako třeba Steve Lichtag, jenž ovšem učinil z Aldabry o poznání líbivější dílko, které je vlastně taky hrané, přestože v něm zcela absentují lidské postavy. V Mém kamarádu tučňákovi se vytasil s naivitou, jaká v době internetových videí asi nemá šanci ve větší míře zarezonovat. Takže úplně největší plus – jaké vlastně tento počin, spolu s faktem, že to tvůrci mysleli v dobrém, povyšuje do nadprůměru – spočívá v tom, že jelikož na CGI efekty zřejmě nebyly peníze, museli si všechno odehrát skuteční tučňáci.
Tvůrci jako by se nemohli rozhodnout, jestli mají natočit rodinný bijásek, který pohladí i dojme, anebo jestli mají především cílit na ekologické poselství, kvůli čemuž se tady mimo jiné vyskytují postavy mořských biologů. Výsledek tedy holt skončil zhruba na půli cesty. Možná by bývalo nebylo od věci obléct všechno více do pohádkového hávu, takže by se nám v titulku při tučňáčím „cvrlikání/hýkání/vrkání/mluvení“ vždycky objevovalo, co říká, byť by mu João nerozuměl, neboť není Arabela. Nabízela se taky varianta, že by v Dindimovi viděl rybář svého převtěleného syna, jelikož na úvod se dozvíme, že se v dětství utopil. Záběry z pohledu tučňáka naznačují, že to mohl být režisérův záměr. Ale také nemusel, protože pouze někdy jsou natočené tak, že to vypadá, že se sám tučňák na svůj minulý život člověka rozpomíná.
Dá se pochopit, že Jean Reno vzal roli proto, aby se podíval k moři do Brazílie a vyzkoušel si, jaké to je mít za hereckého parťáka tučňáka, jelikož to se mu za šestasedmdesát roků patrně ještě nepoštěstilo. V tomto snímku však nemá, co hrát. Přitom se nabízelo vícero možností. Předně si vlastně tvůrci uškodili tím, že ho v chatrči na pláži nenechali po té nehodě bydlet samotného, tj. manželka, kterou procítěně ztvárňuje Adriana Barraza (Blue Beetle) mu odpustila a zůstala s ním, ač amatérsky lezl se synem na loďku při počínající bouřce. S ostatními rybáři se příliš nebaví, přesto později všeho nechají a vydají se s ním Dindima hledat, třebaže se to rovná hledání pověstné jehly v kupce sena. Zároveň ledacos nasvědčuje tomu, že období, kdy se tučňák nachází v Patagonii mezi svými, představuje pro Joãa pouhé čekání na to, až se vrátí. A Jean Reno jest natolik výborný herec s takovým charismatem, že by určitě nikomu nevadilo jej třeba dvě minuty prostě jen sledovat, jak sedí na pláži s pohledem upřeným na moře a čeká, až jeho zvířecí kamarád k jistě oboustranné velké radosti připluje zpátky.
Můj kamarád tučňák je film, ze kterého to kamarádství vlastně ani příliš neleze. Ale v závěrečných titulcích nám říká, že bychom se měli chovat hezky k naší planetě a jejím úžasným zvířátkům. To je ušlechtilé, ovšem kdyby se film jmenoval třeba Můj kamarád chřestýš, návštěvnost by asi byla úplně mizivá, přestože chřestýš je taky úžasný a unikátní. A co se té snahy o nejvíce dojemný moment týče, nefunguje jednak proto, že není složité si spočítat, že jde spíše o citové vydírání, a jednak příliš nepomáhá český dabing, který mohl dopadnout lépe. Čili není nutno se obávat, tenotkrát nejde o nic ve stylu nekompromisních dojáků typu Psí poslání či Hačikó – příběh psa. Můj kamarád tučňák by se patrně výhodněji ujal v krátkometrážní formě. Takže nic naplat, když se Jean Reno kamarádil s orlem, byla to přeci jen působivější podívaná.
FOTO: Continental Film
