Takový Erich Maria Remarque by se při sledování tohoto projektu možná divil, proč místo tří kamarádů sledujeme tři kamarádky. A ještě k tomu herečky, které vyráží na Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Jedna z nich, Adéla, sem jede představit nový film, ve kterém hraje. Ema s ní jede jako podpora, ačkoli na ni možná trochu žárlí, neboť se jí zatím nepodařilo prorazit podle jejích představ. Třetí z holek, Soňa, zůstává trochu bokem. To nás ale nemusí příliš trápit, jelikož ty dvě nás na těch pětaosmdesát minut celkem spolehlivě zabaví.

Ještě předtím, než se vydáme do lázeňského města na západě Čech, budeme svědky castingové self-tape několika hereček, které se ucházejí o zjevně pestrou roli Kláry v chystaném počinu Deníky jedné lásky. Hned takhle na úvod dostaneme trefnou ochutnávku toho, co obnáší herecké povolání. Snad pro zvýšení autenticity se tady některé známé herečky, kupříkladu Tereza Vítů či Agáta Kryštůfková, ucházejí pod svými skutečnými jmény. Po cestě na festival budeme svědky jedné, řekněme, lechtivější epizodky, kdy si holky na odpočívadle povídají s kamioňákem, přičemž opět nedostaneme jinou možnost, než se několikrát zasmát.

Na samotném festivalu pak zažijeme prakticky všechno, co k němu patří, včetně několika slov od uměleckého ředitele Karla Ocha. Adéla zase bude zběsile sama sebe natáčet, aby se dostala do povědomí lidí a ideálně si získala další příznivce a příznivkyně, což by jí mělo pomoct k lepším rolím, avšak v případě její profese nemusí ani tohle pomoct. Ale s největší pravděpodobností to pomůže, jelikož třetí dekáda třetího tisíciletí se nedá srovnávat s dobou, kdy s herectvím začínali takoví velikáni jako Al Pacino, Michael Caine či Jane Fonda, kteří opravdu museli umět hrát, aby se mohli prosadit. Zatímco v současnosti herecké schopnosti přebíjí charisma u herců a atraktivita u hereček.

 










 

Na Alenu Dolákovou a Elišku Soukupovou ovšem nejenže se dobře dívá, ale zároveň jim neschází ani herecký um. Celý koncept jim možná i nahrával v tom smyslu, že nemusely hrát „naplno“, ale mohly alespoň částečně zůstat samy sebou … A prostě si před kamerou mohly jen tak postěžovat a zablbnout, což platí nejen pro „přebírání významné ceny“, nýbrž také pro lehce klišoidní, i když od obou účastnic procítěnou, lesbickou líbačku. Po Zrcadlech ve tmě a A pak přišla láska ... je tady třetí režisérův film, který nezapře nízký rozpočet, ale má, co říct, a nepostrádá nadšení pro věc od všech zúčastněných. To se na první pohled může tvářit jako naprostá samozřejmost, nicméně u řady českých bijáků, které si proklestí cestu až do kina, zrovna tenhle důležitý aspekt mnohdy prostě nevidíme.

Hello, Welcome je titul, jehož název se může tvářit nepříliš dobře vybraný. Na druhou stranu dostaneme odpověď na otázku, k čemu konkrétně odkazuje a vlastně se tím podtrhuje ten absurdní humor, kterým je dění protkané. Nedá se asi napsat příběh, protože ledacos nasvědčuje tomu, že pevný scénář prakticky neexistoval a že si tvůrci opakovaně improvizačně řekli něco ve smyslu: „Teď pojďme třeba sem a natočíme si třeba tohle.“ Tím se dostáváme ke zřejmě nejpamátnější scéně, ve které Jana Plodková coby novinářka na terase hotelu Thermal zpovídá Alenu Dolákovou, přičemž by nebylo překvapením, kdyby držitelka Českého lva za drama Protektor sama vybrala otázky na základě toho, na co se jí novináři během její kariéry nejčastěji ptají. Jinak jsou scény většinou jednozáběrové, což klidně může být jedním z důvodů, proč se film tváří být ve skutečnosti pocitově delší, než je těch necelých 90 minut. A taky se dá očekávat, že těmto „girl talks“ nebudou nakloněni všichni diváci a pravděpodobně ani výhradně všechny divačky. A někoho možná taky zamrzí, že z Deníků jedné lásky neuvidíme vůbec nic.

FOTO: Aerofilms