Ani ne tak díky vročení jako proto, že v něm hraje zmíněná česká herečka, se dá pochopit, proč byl dramaturgy festivalu zařazen do programu. Rozhodně se nejedná o jediný film v její obdivuhodné kariéře, ve kterém působila jako noirová femme fatale. Bohatě postačilo, aby se svýma velkýma uhrančivýma očima podívala na některého z chlapců či mužů a ti hned zapomínali na své slušné vychování. Z dalších noirových aspektů můžeme uvést černobílé provedení, kouření cigaret, občas i svícení, zločin, ta retrospektiva, vícevrstevné zachycení tehdejší doby (včetně zobrazení Paláce Lucerna a okolí), ale taky útěk před vlastními kriminálními skutky z města na venkov. Celý film je orámován scénou s voice overem, přičemž hlas je mužský, nikoli hlavní hrdinky. Díky tomu Probuzení trochu ztrácí na realističnosti, což dokládá i finále. Není divu, že s touhle rámcovou scénou režisér Jiří Krejčík nesouhlasil, ale holt musel ustoupit tehdejším bolševickým mocipánům, jimž jakoby to alespoň částečně vrátil replikou: „Být normální doba, jaké mohl mít možnosti!“.

Jitka Andrášová ještě není plnoletá, přesto toho zažila už hodně. Otce nepoznala, matka doplatila na nacistickou okupaci. Přehrávali si ji pěstouni, kterým šlo hlavně o peníze, co za péči o ni dostávali. Z domova mládeže utekla, protože se chytla tříčlenné bandy vedené Vildou. A tihle kluci rozhodně nejsou vzorem všech ctností, byť jeden až dojemně zbožňuje svoji kytaru. Jejich průšvihy je zavedou do restaurace, kde pod vedením přísného Vladimíra Menšíka pracuje Tonek, jehož otec je podpantoflák (velice zajímavá a nevšední role pro Ladislava Peška), co má se svou druhou ženou malou, Pribiňáků lačnou holčičku. I pod touhou se s Jitkou znovu setkat, učiní rozhodnutí, které v partě následují další, po kterých pro některé už nebude cesty zpět. Po šikmé ploše se totiž nedá klouzat věčně. Když nedojde k zachycení, jednou se musí dopadnout na dno. Otázka zní, jak tvrdý ten pád bude.

 










 

Na příkaz shora bylo tedy všechno vyvedeno tak, že Jitka vzpomíná na svoje minulé divočejší počínání. Tím nám opět vzniká paradox, že se dočkáme momentů, u kterých fyzicky nebyla. Není přitom možné, aby jí je převyprávěl Tonek, protože na to se s ním setká příliš brzy. Navíc by pořád přebývala například scéna, ve které vychovatelka a ředitelka domova mládeže zjišťují, že Jitka utekla. V ní se nevyskytuje ani jeden z nich. Mimochodem, je fajn si všímat roliček dalších legend – Jiřího Sováka, Luby Skořepové, Jana Přeučila či Vlasty Chramostové. Opomenout bychom neměli ani obuvníka v podání Josefa Kemra. Slušně našlápnuto měl i Jan Šmíd, jenž se po roli Tonka objevil pod Krejčíkem ve Vyšším principu (recenze) coby student Havelka, nicméně od 80. let už dál nehrál.

Stejně jako v případě zmíněného mrazivého dramatu z doby Heydrichiády, také v případě Probuzení režíruje Jiří Krejčík velmi precizně (snad až s výjimkou poněkud uspěchaného závěru po návratu do Prahy), takže tahle podívaná – na rozdíl od jiných z dané dekády, třeba těch v režii Čeňka Duby – snese i v současnosti ta nejpřísnější kritéria. Postavy zaujmou už od momentu, kdy se s nimi poprvé setkáme. Pro jejich morální „páskovskou“ zkaženost, za kterou se (patrně při své mladické nerozvážnosti) ani příliš nestydí, jim nejde vyloženě držet palce, ale rozhodně převládá zvědavost nad tím, čeho všeho jsou schopní a jak to s nimi dopadne.

Než dojde na rozuzlení, zažijeme momenty dramatické, úsměvné, cynické, dojemné, svůdné, milostné a napínavé. Krejčík zároveň dostal z herců to absolutně nejlepší. Nade všemi ční Petr Kostka a Jan Šmíd coby naprostý protipól k fenomenální Janě Brejchové, u jejíž Jitky to místy kvůli té náladovosti vypadá, že trpí bipolární poruchou. Nicméně skutečnost bude zřejmě mnohem prostější. Veškeré její jednání a lhaní se odvíjí od snahy získat si z daných okolností osobní prospěch, anebo se dostat z průšvihu. Při své vypočítavosti venku obecně sází spíše na předstírání zranitelnosti a nevinnosti, než aby se sama uchylovala k fyzickému napadání, jaké předvedla za zdmi domova mládeže. Ženských postav s takovým charakterem, které by navíc byly hybatelkami děje, věru v českých filmech daného období mnoho nenajdeme.

 










 

Fakt, že holdují neřestem, lze ospravedlnit tím, z jakých poměrů pocházejí. Jitka zvlčila z výše uvedených důvodů. U Tonka rovněž vidíme, že mu neprospívá, že žije v neúplné rodině, kde otec nemá hlavní slovo a macecha jej bere jako přítěž. Také matka jednoho z dalších členů party, resp. spíše bandy, svého potomka příliš neřeší a zajímá se pouze o sebe. Kdyby zjistila, že s ostatními přespává na vrakovišti, patrně by odpověděla jenom něco ve smyslu „lepší než někde na skládce.“ Tohle všechno se dá z jejího jednání vyčíst během kratičké sekvence. Režisér obecně nepotřebuje dlouhé dialogy ani popisnost k tomu, abychom postavy dobře poznali a párkrát i odhadli jejich počínání ještě předtím, než se k němu samy rozhodnou.

Probuzení je velmi působivý film, který rozhodně přinutí k opakovaným zhlédnutím diváky a divačky nejrůznějších generací. I proto, že nechává stranou tehdejší politické dění a že si tvůrci byli tehdy dobře vědomí toho, že v období kolem osmnáctin budou mít teenageři nejrůznější (nekalejší) nápady, dokud bude lidstvo obývat tuhle nebo možná i jakoukoli jinou planetu. Dovedu si představit, že kdyby Probuzení vzniklo ve 40. nebo v 50. letech v USA pod hlavičkou velkého hollywoodského studia, a tudíž by podléhalo cenzurnímu Haysovu kodexu, s velkou pravděpodobností by vedení taky chtělo optimističtější vyznění. Režie by se asi ujal Nicholas Ray, který stvořil Rebela bez příčiny s Jamesem Deanem a Natalie Wood, avšak vypisovat herecké adepty a adeptky je stejně zbytečné jako věřit Jitce, že sežene všechny dlužené peníze.

FOTO: FDb.cz