Při náletech během druhé světové války bylo přístavní město Hamburk rozbombardováno na sra*ku hodně rozbombardováno. Rachael Morganová projíždí troskami za svým manželem, příslušníkem britské armády, který byl pověřen dáním věcí do kupy. Po proběhnutí zapeklité situace se přesunou do prostorného baráku, který budou obývat. Během války je totiž postihla tragédie, takže pobyt v Německu berou jako nový začátek. Jenže nebudou sami. Dobrosrdečný Lewis rozhodne, že můžou zůstat dosavadní obyvatelé, tedy Stefan Lubert se svou dcerou v teenagerovském věku.

Pamatujme, že se nacházíme v roce 1946, tudíž není divu, že přítomnost Němců je pro Angličanku stejně pobuřující, jako samotná existence černochů pro členy Ku Klux Klanu. Ve velmi pěkné scéně u stolu si to spolu manželé Morganovi vyříkají. Ale co se nestane. Ona začne být postupně čím dál tolerantnější. A když zjistí, že i Lubertovi bojují s velikým zármutkem, jdou veškeré hejty okamžitě stranou. A jelikož Lewis je pořád někde pryč, naskýtá se prostor pro vášnivou nevěru. Avšak dcera se tajně stýká s mladým nacistou, který se nehodlá jen tak smířit s tím, že válka skončila porážkou.

Film vzniknul podle knihy Rhidiana Brooka, kterého inspirovalo vyprávění vlastního dědy. V tom bychom mohli spatřovat první kámen úrazu, protože se dalo čekat, že asi nebude chtít ukazovat svého příbuzného v nějakém špatném světle. Takže co se charakteru týče, postavy jsou naprosto jednoznačně definovány. Lewis je takové naivní dobračisko, které si ani neříká: „Přece by mě moje krásná manželka nepodvedla s tím ovdovělým statným člověkem, který se k ní chová hezky, protože tuší, že má šanci ji dostat.“ Naopak Stefan se opravdu chová k Rachael hezky a kvůli jeho ztrátě s ním svým způsobem můžou divačky také soucítit, ale postupně bude zřejmě většinou vnímán jako někdo, kdo hlavní hrdinku možná jenom využívá a rozbíjí manželství, které by zasloužilo druhou šanci.

Keira Knightley je znovu úžasná a jenom potvrzuje, že se jedná o všestrannou herečku, která dokáže zahrát a pozvednout opravdu jakoukoli postavu. U Jasona Clarkea to bude poněkud složitější. Tahle úloha ve Zraněných srdcích bude patrně jednou z jeho nejlepších, protože jinak jakoby měl trochu problém s tím vybrat si pro sebe správný projekt. Respektive si neuvědomuje, že jsou role, do kterých se prostě nehodí. Trojúhelník doplňuje Alexander Skarsgård (Legenda o Tarzanovi), který tentokrát určitě přesně splňuje to, co se od něj čekalo.

Režisér James Kent minule nadchnul skvělým Testamentem mládí. Ve Zraněných srdcích se mu tolik nedaří věrohodně servírovat dobovou atmosféru. I kvůli tomu, že z hlediska vizuální stránky si tentokrát docela naběhnul, protože tento počin posouvá více k filmové Červené knihovně. To se pak může klidně stát, že se spolu dvě postavy vyspí, manžel v ten moment přijde domů a obě se tváří „nenápadně“, že skutečně musí být úplně hloupý, když jejich pletky neprohlédne. Prakticky jediná dramatická scéna postrádá ryzí napětí, neboť cílovou skupinou mají být divačky 30+. Tedy se musíme spokojit s momentkami typu „romantický výlet do lesního domečku.“ A v závěru pochopitelně nemůže chybět patetická zpověď. No jo, jenže my přece už někde od 20. Minuty víme, jak to všechno dopadne.

Zraněná srdce by nebýt té hvězdné trojice v čele s Keirou Knightley spíše připomínala jednu část nějakého televizního seriálu, klidně toho s názvem „Tuctovější manželská nevěra v průběhu věků“. Třeba takový jednou vznikne a epizodu z Divokého západu bude režírovat Takashi Miike. Ale to sem úplně nepatří. Zamrzí, že se toto dílo nesnaží tu v dnešní době už tisíckrát obehranou zápletku něčím ozvláštnit. Prostor na to určitě byl. Divačky však s velkou pravděpodobností budou po zhlédnutí stejně spokojené. A dovedu si představit, že i mezi diváky by se našlo dost těch, kteří by se díky Keiře na Zraněná srdce podívali minimálně ještě jednou.

P.S.: Film je k vidění jak v běžné distribuci, tak v rámci regionálních ozvěn Febiofestu.

FOTO: CinemArt