Zápetka vskutku banální a nepochybně už viděná – boháč Tom Brand si staví mrakodrap. Moc by si přál, aby byl nejvyšší. Ale mocně mu konkuruje Chicago. Jeho se syn, který pracuje ve stejné firmě, se s tím snaží něco udělat, nicméně aby ho za to třeba otec pochválil, tak to rozhodně ne. Pro svou zaneprázdněnost také trochu zanedbává svou novou manželku Laru a dceru Rebecku, která právě slaví jedenáctiny a chtěla by kočku. Otcovi se nechce, ale pak přesto vyrazí do podivného obchůdku ještě většího podivína pana Perkinse a odejde odtud s jedním huňatým kocourem. Jenže se stane drobná nehoda, po které skončí tátovo tělo v komatu, zatímco mysl zůstane uvězněna v těle nového domácího mazlíčka. Vlastně se jedná o takový Avatar.

Pamatujete si na film Neuvěřitelná cesta, kde se pejskové Shadow a Chance a kočička Sassy museli sami dostat zpět domů ke své rodině, přičemž jejich hlasy obstarali herci ve voiceoverech? Tak přesně tímto způsobem to vyřešili i tvůrci Já, kocoura. V době neomezených možností vizuálních efektů a Čivav z Beverly Hills to může být pro někoho zaostalé a pro někoho přijemně nostalgicky staromilské. Samotný kocour je přitom jak CGI, tak skutečný (resp. těch koček, které ho ztvárňují, bylo více). A těžko říct, ve které podobě dělá šílenější skutky.

Myšleno v tom smyslu, že kočky díky své pružnosti taky dokážou ledacos. Úplně ne v tom smyslu, že by nebylo poznat, kdy je pan Chlupáč digitální a kdy opravdový. Hloubka ostrosti prostě není vychytaná. Na rozdíl od úvodního loga společnosti EuropaCorp, které by bylo ještě působivější, kdybychom neznali MGM. Záhy poté se tedy seznámíme s Tomem Brandem, což je postava, která má vskutku ledacos společného s Donaldem Trumpem (ale byl to záměr?). Jenom s tím rozdílem, že nechce kandidovat na prezidenta USA. Zatím.

A vypadá jako Kevin Spacey. Není to ovšem pochopitelně takový šok, jako když hrál Arnold v Juniorovi nebo Al Pacino v Jack a Jill. Vlastně je docela chvályhodné, že se tihle herci nebojí svou účastí (někdy i producentskou) podpořit takovéto svérázné projekty. V případě Christophera Walkena se teprve nejedná o žádné překvápko, protože tady ztvárňuje dalšího podivína (viz také Klik). Důležité budfe zdůraznit, že žádná postava v Já, kocour není vyloženě iritující, a když se to vezme kolem a kolem, tak se jedná o vcelku zábavnou podívanou. Režisér Barry Sonnenfeld si prostě dokáže pohlídat, aby tahle bizarně-fantaskní dílka nedopadla hodně neslavně.

Já, kocour má prý být koncipován tak, aby „oslovil publikum od 5 do 85 let.“ To znamená nikoliv jenom pětileté a pětaosmdesátileté. Ti nejmladší přitom asi nebudou příliš moudří z té business zápetky, zatímco těm straším můžou některé momenty a gagy připadat až příliš dětinské. Nicméně když si vzpomeneme na další současné hrané počiny, které mají být pro celou rodinu (např. Krotitelé duchů, Policajt ze školky 2, Kniha džunglí, Pan), vychází z toho Já, kocour ještě docela dobře. Navíc by mohl fungovat i jako reklama na kočky. Tedy v tom smyslu, že by si je lidé začali více pořizovat, ne že by se jimi chtěli (tajně) stát. No i když … kdo by si nenechal líbit, aby ho hladila Jennifer Garner?!?

FOTO: Bioscop