Píše se počátek 60. let minulého století a Llewyn Davis se, tak jako mnozí další včetně jistého Boba Dylana, snaží prosadit coby muzikant. Obětovává tomu úplně všechno, dobře placené místo u námořnictva nevyjímaje. Jenže tenhle jeho přístup přináší řadu potíží. Tak třeba pořádně nemá kde bydlet, tudíž chodí žádat o nocleh buď bývalou přítelkyni Jean, která jej z více důvodů nevidí zrovna ráda, nebo přátele Gorfeinovi, kteří vlastní domácí zvířátko, které Llewynovi proklouzne mezi dveřmi, a protože nemá klíče a soused nejeví zájem, bude se o něj holt muset nějakou chvíli postarat. Symbolicky se jedná o kočku. Ale jak se vlastně jmenuje?

Tak jako v případě filmu Love Song, i tady se hodně zpívá. Celkové vyznění obou těchto hudebních dílek je však docela jiné. Zatímco John Carney sazí na optimismus, u Coenů vítězí melancholie, To je dáno jednak výběrem a žánrem (folk) jednotlivých písní, a také kamerou Bruna Delbonnela, kterému se při zpětném přemýšlení o tomto filmu podařilo u mě navodit dojem, že byl natočen černobíle. Není tomu tak. Je normáně barevný, ovšem dominují málo výrazné barvy. Nicméně kdyby byl tenhle počin opravdu černobílý, troufám si tvrdit, že zážitek by byl ještě o něco málo lepší.

Vše by totiž dostalo zároveň přímo nostalgický nádech a velmi pravděpodobně by to přispělo i k věrnějšímu zachycení atmosféry doby. Takhle se sem tam vynoří myšlenka, jestli náhodou jeden o skupinu nadšenců (ve stylu těch z Vesnice), kteří jsou posedlí jiným obdobím, čili tady konkrétně 60. lety. Skutečnost, že se po různých kavárnách se v New Yorku zpívá dodnes, nebo že se tu objevuje plakát na film Neuvěřitelná cesta, který vznikl až o dva roky později, tuto doměnku rozhodně nepopírá. Každopádně přesto lze obrazovou stránku filmu V nitru Llewyna Davise pozovžovat za unikátní. A přesně takový je do značné míry i titulní hrdina. Ten se povětšinou jen tak toulá a i když se vrací na stejná místa, rozhodně nemá v plánu se usadit.

Jedná se o jeden z těch případů, kdy si nedovedete představit, že by tuhle roli mohl hrát nějaký jiný herec. Dosud spíše (neprávem) přehlížený Oscar Isaac nás svým hereckým projevem nutí s Llewynem sympatizovat, přestože se občas chová jako idiot. Ovšem to kvůli bývalému parťákovi a kvůli frustraci, že se mu nedaří naplno prorazit v oboru, kterému by se chtěl věnovat. Nakládačku však dostane jen jednou. Jinak mu povětšinou ostatní odpustí. Včetně „bejvalky“ Jean, jež vypadá ale úplně jako Carey Mulligan, která mě tu vyloženě nadchla! Oba si spolu zahráli už v projektu nazvaném Drive, který bych nazval „artovým béčkem“. Avšak v případě V nitru Llewyna Davise rozhodně není problém uvěřit, že mohli sdílet společnou minulost.

Dále se tu v menší roličce nevrlého provokujícího invalidy objevuje John Goodman, jakožto řidiče auta směřujícího do Chicaga uvidíme Garretta Hedlunda (a také v jiné scéně jeho skorodvojníka), šanci předvést trochu ze svého umění dostal i F. Murray Abraham. A v obsazení nechybí ani jméno Justin Timberlake, který si s Isaacem a právě tím skorodvojníkem zazpívá i ten patrně nejlepší song s názvem Please, Mr. Kennedy. Další písnička, která stojí za samostatnou zmínku, je určitě Hang me, oh Hang me, která zazní v úvodu a závěru, protože, jak se dozvíme, děj filmu se s největší pravděpodobností odehrává v rozmezí jen několika málo dní. Ale vlastně i ostatní písničky mají něco do sebe a některé (Five Hundred Miles) známe dokonce taky v českém aranžmá.

V nitru Llewyna Davise je první film bratrů Coenů, který na mě opravdu zapůsobil. A určitě to není jen tím soundtrackem. Ale čím tedy přesně, když ubíhá ve velmi pomalém tempu a po celou dobu se nestane nic vyloženě překvapivého? Včetně finále, které se na první pohled příliš neliší od úvodní scény, ale přesto se tam stane jedna podstatná věc. Díky závěrečnému záběru se totiž lze domnívat, že právě tohle Llewyn potřeboval k tomu, aby se nad svým počínáním a nad sebou samým pořádně zamyslel. Inside Llewyn Davis, jak zní oficiální název tohoto počinu, je zajímavý i tím, že v podstatě vůbec nevadí, že se nedozvíme odpovědi na některé zdánlivě důležité otázky – nechá si Jean skutečně dítě vzít? Co se stalo s postavou Johna Goodmana nebo s tou Hedlundovou, kterou prakticky bezdůvodně sebral policajt? Co se stalo s kočkou, kterou Llewyn srazil? Nic z toho nevadí do značné míry proto, že sám Llewyn se prostě o druhé příliš nezajímá. Co se však přeci jen dozvíme, je jméno té Gorfeinovic kočky. 

FOTO: Blue Sky Film