Recenze: Terapie láskou (Silver Linings Playbook)

Vydáno dne 22.02.2013 (5170 přečtení)
To je ten film, nominovaný na osm Oscarů …
Příběh se soustředí na dvě osoby. Pata a … ne, nikoliv Mata, protože Pat je v tomto případě „podomácku“ Patrizio. Takže, soustředí se na Pata a Tiffany. On strávil několik měsíců ve „cvokhausu“, protože se mu předtím zrovna dvakrát nedařilo. Klíčovou událostí bylo, když svou ženu Nikki načapal ve sprše s týpkem, který mu navíc řekl cosi ve smyslu: „Myslím, že už bys měl jít“. Není divu, že ho Pat málem umlátil. To vše za zvuku skladby „My Cherie Amour“ od Stevieho Wondera, která jim hrála na svatbě. Od té doby kdykoliv ji slyší, začne být nepříčetný. Pořád je však přesvědčený o tom, že by s Nikki měli být spolu. Když potká u přátel o poznání mladší dívku Tiffany, která má sama své problémy, vznikne mezi nimi velmi podivné i podivuhodné přátelství, které v podstatě udržují jen kvůli jisté dohodě. O co jde? Tiffany bude chvíli fungovat jako Patův kurýr při komunikaci s jeho manželkou, protože má soudní zákaz se k ní přibližovat, a Pat se zase s Tiffany zúčastní taneční soutěže.

Významnou roli sehrají také Patovi rodiče. Ti se mu pochopitelně snaží co nejvíce pomoci po propuštění z toho „cvokhausu“, kam zavítáme pouze na několik málo úvodních minut, ale přesto dost možná i vám „naskočí“ Přelet nad kukaččím hnízdem. Ovšem ne proto, že by na něj Terapie láskou nějak dále odkazovala nebo zaujala podobně tísnivou atmosférou, ale spíše kvůli tomu, že sotva kdy vznikne film odehrávající se na stejném místě, který by jej překonal. A to i přesto, že tento oceňovaný počin z roku 1975 není naprosto precizní. Ale zpět k tomu současnému. Patovi rodiče skutečně výrazným způsobem hýbají dějem, přičemž ve druhé polovině filmu to bude především jeho otec – velký fanda Eagles (tým amerického fotbalu), vyznávající poněkud svéráznou filozofii a navíc se rád sází, což je vlastně i jeho současná práce.

Režisér David O. Russell ovládá svou profesi opravdu mistrně. Patří k těm tvůrcům, kteří dokážou i s malým rozpočtem dělat velké věci. Ačkoliv se dá říci, že to platí teprve od jeho předchozího filmu. Předtím jako by trochu tápal a vybíral si projekty, které tak docela neladily s jeho režijním stylem. Jak Tři králové, tak Mám rád Huckabees nejsou zrovna předsvědčivě odvyprávěná díla. Druhé jmenované by se navíc dalo popsat pouhými třemi písmeny: WTF. Teprve až Fighter znamenal skutečnou trefu do černého a po právu se tehdy stal jedním z nejlepších filmů roku. O Terapii láskou se bohužel nic takového napsat nedá, přestože i tentokrát jde primárně o mezilidské, potažmo přímo rodinné vztahy, což je pro Russella, dá se říci, téma více než vlastní.

Chybu nelze ani tak spatřovat v tom, že si psal sám scénář (v této činnosti evidentně tolik nevyniká), jako spíše už v samotné románové předloze Matthewa Quicka, která asi nebude až tak „krásná a mimořádně kvalitní“, jak uvedli v recenzi prestižního The New York Times. Russellovi se patrně zalíbila proto, že obsahuje takový ten jemný humor, který je blízký nejen jemu samotnému, ale i divákům. To bude určitě také jeden z důvodů, proč se Terapie láskou může nyní pyšnit Zlatým glóbem (z celkových čtyř nominací) a má šanci získat uvedený počet Oscarů. Nedá se očekávat, že by ve vítězství proměnila všechny nominace, protože, jak už bylo několikrát řečeno, konkurence je letos poměrně silná, ale dvě sošky pro Fightera patrně překoná.

Ty byly obě za herecké výkony – pro Christiana Balea a Melissu Leo. A to byla ještě nominovaná Amy Adams. S herci Russell rozhodně pracovat umí skvěle. O Robertu De Nirovi asi netřeba cokoliv psát, ačkoliv tentokrát mi hereckým projevem dost připomínal svého senárora Johna McLaughlina (ilustrační video) z filmu Machete. Bradley Cooper, který s De Nirem spolupracoval už na Všemocném, přeci jen zanechává trochu rozpačitý dojem. Na jednu stranu dokáže nasadit správně nepřítomný výraz nebo něco podobného, co koresponduje s mentálním rozpoložením jeho postavy, ale na tu druhou, třeba hned v zápětí, prokáže velkou inteligenci, že se jeví jako absolutní pitomost, aby byl takový člověk poslán tam, kde jsou zavření lidé jako Danny (Chris Tucker). I když ten je ještě celkem v klidu, akorát pořád utíká. Navíc Cooper není zrovna přesvědčivý v těch scénách, kdy se neovládá. V ostatních je to OK (ve filmu vám pěkně vysvětlí, jak tento hojně používaný termín vznikl)! Ale když začne rozhazovat věcmi nebo dokonce v nepříčetnosti mlátit rodiče, nějak prostě nepřesvědčil. Balanc se mu podařilo vychytat pouze ve výtečné scéně, kdy dočte knihu Sbohem, armádo.

Také od Jennifer Lawrence (jogging jistě nebude jejím hobby), která s Cooperem spolupracovala už na u nás natáčeném dramatu Serena a měli by se setkat (i s Christianem BalemAmy Adams) v dalším Russellově projektu, jsem čekal trochu více. Zvláště když právě ona získala ten Zlatý glóbus. Její postava Tiffany není tak komplikovaná jako ta Cooperova, ale i tak by někdy mohlo být dost obtížné se s ní kamarádit. Přišla o manžela-policajta, načež si to rozdala s kdekým (včetně jedné ženy). Když uvidí kohosi s jinou, chce se opít a znovu začíná „závazně“ flirtovat, přestože má záhy předvést své taneční vystoupení, na které dobu dřela a byla především kvůli němu ochotná dát pořádnou lekci Patovu otci, který tvrdil, že ona je jakýmsi zdrojem trablů. Jeden by řekl, že po těchto zkušenostech už by mohla uvažovat jinak, racionálněji. Bradley Cooper a Jennifer Lawrence umí podat vynikající herecké výkony, jak už oba několikrát předvedli. Ale obávám se, že Terapie láskou nebude tak úplně jejich žánr.

Terapie láskou je totiž film, ze kterého se vyklubal takový, jakých ročně vzniká několik. Takže pro někoho může být záhadou, proč si zrovna tento vysloužil toliko nominací. Ale mezi ty ostatní kandidáty docela zapadá, protože, a to je třeba uvést na pravou míru: Ano, oscarová konkurence je sice letos poměrně silná, ale žádný z těch filmů není vyloženě dokonalý. Po zhlédnutí osmi z devíti nominovaných u mě stále vítězí Bídníci. Navíc u Terapie láskou trochu zamrzí fakt, že tolik propírané taneční vystoupení se tvářilo tak, že by mělo aspirovat na nejlepší taneční scénu od „mazaného twistu“ Vincenta Vegy a Mii Wallaceové v Pulp Fiction. Jenže ta zůstala také trochu za očekáváním, stejně jako celý film, který podle ohlasů sliboval originálnější podívanou. 
Hodnocení autora: 7/107/107/107/107/107/107/107/107/107/10
(Autor: Tomáš Kordík)
 

Kino

Recenze: Beautiful Boy

Další z filmů, které potvrzují slova pana Mackeyho o tom, že „drogy jsou špatné, áno.&ldqu... celý článek

DVD

Recenze: Duchové Marsu

Pro samotného Johna Carpentera v jistém smyslu zlomový film. Znovu do něj vložil spoustu energie, avšak nepřišli... celý článek

Skylink

Lego Friends: Kámošky napořád

Která malá holka nesní o tom, že se stane slavnou umělkyní, třeba baletkou nebo zpěvačkou? Hrdinky Lego Friends: Kámošky napořád by o tom mohly vypráv... celý článek
 
Přidat na Seznam.cz
Zdarma
aplikace
pro mobil
ke stažení

Copyright © 2003-2019, Filmová databáze s.r.o. (FDb.cz). Všechna práva vyhrazena. Návštěvnost měří NetMonitor.
Šíření nebo publikování jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího písemného souhlasu provozovatele je zakázáno.

Load: 0.06/0.035
Partneři:
hotel pro psy