Při slavnostním udílení cen Akademie nepřekvapivě říkal režisér Mstyslav Chernov, že by byl vlastně rád, kdyby tento film nikdy nenatočil. Že by si přál, aby mohl Oscara vyměnit za to, aby jeho země nikdy nebyla napadena a města v ní nebyla okupována. Ve 20 dnech v Mariupolu zmiňuje, že až se ho jednou dcery zeptají, co udělal pro to, aby invazi zastavil, chtěl jim podat jasné svědectví. A tak se na začátku války v roce 2022 vydal do přístavního města Mariupol, ve kterém si chtělo bezmála půl milionu obyvatel žít v klidu a míru své životy. Ostatně tak si je chtěla žít i naprostá většina lidí na Ukrajině. Režisér tam strávil bezmála tři týdny, aby natočil zvěrstva, jaká tam páchají vojáci zpoza východní hranice. Zůstat tam delší dobu prakticky nebylo možné, protože by se pravděpodobně už nenašla cesta ven.

Záběry tedy Chernov doplňuje svým komentářem, kterým jakoby si trochu vzal příklad z hraných akčních filmů nejen Michaela Baye (ano, TOHO Michaela Baye!), takže se občas nelze zbavit dojmu, že se jím snaží trochu nešikovně dojmout a zapůsobit. Jenže to vzhledem k obsahu samotných záběrů přece vůbec není potřeba!!! Nehledě na to, že mluví v přítomném čase, přestože pochopitelně nesledujeme přímý přenos a několikrát opakuje, že záběry posílali střihačům, přičemž postupně bylo čím dál obtížnější je kvůli mizejícímu internetovému připojení poslat. Jako tvůrce dokumentu má samozřejmě plné právo nechat se slyšet, avšak v případě takhle silných a v jednadvacátém století nepochopitelných momentů by býval udělal nejlépe, kdyby se stal čistě pozorovatelem a nikoli zároveň glosátorem.

Nutno zdůraznit, že ač se dočkáme drsnějších momentů, jako jsou pohledy na těžce raněné či mrtvé (ve větší míře děti, z nichž některým nebyly ani 2 roky), zrovna jako dopadů bomb a střílení z tanků, tak pokud taky patříte k těm, kdož od února 2022 sledují situaci na Ukrajině s velkou pravidelností, tento dokument neobsahuje hrůzy, jaké by nebyly volně dostupné v rámci internetového zpravodajství. Sem spadá i přesmutný příběh čtyřleté holčičky, která byla fatálně zasažena v prvních dnech po rozpoutání bolševikova válečného šílenství. Autorem fotek, které tehdy obletěly svět, by podle všeho měl být právě Chernov a jeho spolupracovníci, kteří nakonec ve městě na pobřeží Azovského moře zůstali de facto jako poslední ze všech novinářů/filmařů.

Na jedné straně barikády lidé marně hledají odpověď na otázku, kdo a hlavně proč je vlastně bombarduje, když nic špatného neprovedli. Na té druhé se hromadně rozjíždí lživá propaganda, kdy ani sami vojáci nevěděli, do čeho jdou. Přitom ony propagandistické lži jsou tak neskutečně naivní a průhledné, že se i minulí bolševičtí ubožáci Stalin s Leninem musí ve své truhle a v mauzoleu obracet nad počínáním svého ještě ubožáčtějšího následovníka, který absolutně nezvládnul a neodhadnul svou absolutistickou moc. Protože historie jasně říká, že každý, kdo měl všechno (včetně pořadatelství nejprestižnějších sportovních akcí) a chtěl ještě víc, vždycky dopadnul velmi špatně. Chtěl vyrůst, jenže místo toho se každým dnem zmenšuje. A každým dnem jsme taky blíž jeho konci.

20 dní v Mariupolu je film, po jehož zhlédnutí bychom měli uznat, že se u nás vlastně máme dobře a že není dobré chtít směřovat doleva. Nutno taky dodat, že mnozí a mnohé z těch, kteří z Ukrajiny uprchli, jsou opravdu vděční za to, že mohli zmizet z válečné zóny, kde zůstaly jejich rozbombardované domovy a často i jejich mrtví příbuzní. Tvůrci tohoto dokumentu zasluhují respekt za to, že riskovali svoje životy, aby podali do světa svědectví o tom, co že to bolševik zase dělá za svinstva. Jelikož obdobné svědectví podal v osmašedesátém před budovou Československého rozhlasu Jan Němec. Jedna věta z oficiální synopse na Jednom světě vystihuje 20 dnů v Mariupolu naprosto přesně: Jsou to záběry, na které se nikdo nechce dívat, ale všichni by je měli vidět.

FOTO: kinolucerna.cz