
Oproti
originálu (v recenzi trochu nadhodnoceného) nedošlo v tom nejpodstatnějším k žádné

výrazné změně. Dell Scott je Afroameričan, kterého pustili z vězení. Jeho bejvalka už ho skoro nechce ani vidět, protože jí dluží peníze. Syn-šprt si taky drží odstup. Teď se musí jít ucházet o zaměstnání. Tak se dostane do sídla miliardáře Phillipa Lacasseho, který ovšem zkusil paragliding a po nehodě zůstal ochrnutý od krku dolů. Neobejde se tedy bez asistenta, který mu pomůže s nejrůznějšími věcmi a musí být k dispozici 24/7. Pán si Della vybere, protože byl ze všech tím nejméně vhodným, což se nelíbí sekretářce Yvonne. Jasně, může o tom vést spory, může s tím i nesouhlasit. Ale to je asi tak vše, co s tím může dělat.
Není divu, že si Dell a Phillip i přes své rozdílné charaktery a společenský původ začnou

postupem času rozumět natolik, že se jejich přátelství stane nedotknutelným. Zažívají spolu různorodé situace. Třeba hned na úvod ujíždějí policajtům, načež sehrají dokonalý trik. Pak ten mladší přinutí svého zaměstnavatele, aby se setkal se svou přítelkyní na dopisování, byť to nedopadne úplně slavně. Samozřejmě objedná i štětky. Nicméně dojde i na ty méně příjemné okamžiky, o kterých víme, že na ně dojde a že se nás budou snažit prvoplánově dojmout.
Režisér
Neil Burger (nejen
Iluzionista, ale také
Šťastlivci a
Všemocný) však ovládá svou profesi

natolik, že se s tím dokázal zdárně popasovat. V předchozích filmech dokázal kromě toho, že všechno drží pěkně pohromadě, přidat ještě pozoruhodné vztahy mezi postavami. V případě těchto
Nedotknutelných to bylo trochu složitější. Především proto, že známe ten
originál, u kterého zdaleka nejsem jediný, kdo nechápe, jak mohl oslovit takovou obrovskou masu lidí. Podobné bijáky přece byly už předtím. A mnohdy i zručněji natočené. Kdyby to alespoň byl tentokrát naopak – ochrnutý černoch by zaměstnal bělocha.
Pakliže mají
Nedotknutelní sázet na lidskost, jaká diváky dojme, tak se to úplně nezdařilo

(bavíme se o
původním snímku). Snad i proto, že to působí dojmem, že se na sebe bez ladu a skladu nabalují ruzné více i méně pravděpodobné situace, ve kterých se ti dva mohli ocitnout. Noví
Nedotknutelní jsou přeci jen o malinko ucelenější, byť lidskost se projevuje pouze v jednom momentu v souvislosti s postavou Cartera (
Tate Donovan). Nicméně přesto zůstává
tento počin předvídatelný a bohužel i celkem zbytečný. Mimo jiné i proto, že v případě
původního filmu jsem měl chvílemi pocit, že
Francois Cluzet snad musí být ochrnutý taky ve skutečnosti. U
Bryana Cranstona nic podobného pochopitelně nehrozilo. Nejen proto, že jde o známějšího herce. U
Jamese Franca jsem si při sledování
127 hodin taky chvílemi říkal, jestli si náhodou nenechal doopravdy useknout ruku. To by teprve bylo metodické herectví! (Na které by patrně ani
Daniel Day-Lewis nepřistoupil).
Nedotknutelní zároveň svým konceptem nedovolují
Kevinu Hartovi, bezpochyby jednomu z největších komediálních es současné Ameriky, aby naplno ukázal svůj talent. Z vedlejších rolí zaujme Yvonne, kterou
Nicole Kidman proměnila ve velice sympatickou figuru, a také Maggie, třebaže se jedná o pouhé cameo, avšak na
Golshifteh Farahani (
Paterson) se opravdu dobře kouká. Věřím také, že i další se naplno ztotožní se způsobem, jakým ti dva v závěru překonávají traumatizující psychický blok. Nic to ale nemění na tom, že noví Nedotkunutelní si měli jít více vlastní cestou.
FOTO: Bontonfilm