Dcera indiánského náčelníka byla velice hezká. Jednoho dne postihla její kmen pohroma v podobě jisté choroby (zřejmě to byl mor). Nikdo netušil, jak to svinstvo zastavit, dokud nepřišel její vlastní otec s proroctvím, že všechno bude zase OK, pokud bude obětována jeho vlastní dcera! Rada starších rozhodla, že něco takového po ní nemohou chtít. Sama ovšem jednoho rána vstala a skočila z vysoké skály, jelikož svůj lid tolik milovala. A všechno bylo zase OK. Náčelník však truchlil, čímž byl Velký duch dojat natolik, že z té skály začala padat voda. A tak vzniknul vodopád Multnomah. Tento příběh rozhodně stojí za zamyšlení z vícero úhlů pohledu, protože nese určitou spojitost se zbytkem filmu.

Vypráví ho Mack Phillips, otec tří dětí, své mladší dceři Missy právě u tohoto vodopádu cestou na osudový výlet k jezeru, kde se dcera ztratí (anglicky missing). Stopa vede až do chatrče v lese. Její ztrátu nese věřící Mack velice těžce. Manželka se na něj za to ale nevykašlala, zato syn se čím dál častěji vytrácí z domu a druhá dcera se svým otcem v podstatě nemluví. Jednou, když upadne na ledu a praští se do hlavy, objeví ve schránce dopis, kde ho Taťka – jak manželka přezdívá Pánubohu – zve zpět do chatrče. Že by to napsal šprýmař soused? Sotva, když nikde nejsou žádné stopy. Mohl to snad napsat Mack sám, aby se přinutil vrátit na místo činu a narval se zármutkem natolik, že se tím od něj oprostí?  

Kdo si někdy prošel pořádným životním kotrmelcem a vzal si z něho to dobré, pro toho bude zřejmě Chatrč srozumitelnější. A úplně nejsrozumitelnější bude pro ty, kteří si někdy prošli pořádným životním kotrmelcem a zároveň jsou veřící. Protože co se děje dál? U Chatrče potká indického týpka, který ho rychle zavede ze zmrzlé, zasněžené krajiny do léta … a k další Chatrči, kterou obývají silnější Afroameričanka a pohledná Asiatka, přičemž všichni o sobě tvrdí, že jsou Bůh. Dojde tedy na údiv, válení těsta, povídání, mísení jedu a květů (což je prý velká dobrota), chození po vodě, další povídání, jedno nepřímé setkání, ještě další povídání, cestu za poznáním i za Moudrostí (Alice Braga).

Ono povídání se týká několika věcí souvisejících s tím, co je dobré a co špatné, a že špatné věci by se dobrým lidem dít neměly. Bůh, jenž tedy vypadá jako Octavia Spencer, Avraham Aviv Alush a Sumire Matsubara (aka Sumire), všechno v debatě vysvětluje, ovšem jakmile dojde na pochybnosti ohledně jeho neomylnosti a dokonalosti, podprahově si vyžaduje respekt. A ke všemu nutí hlavní postavu dělat bezpodmínečně věci, které se jí logicky příčí, neboť jsou až proti lidskosti. Tohle by asi bylo na další diskuzi a zamyšlení, přičemž z tohoto důvodu by se na Chatrč měli podívat jak z povinnosti věřící, tak pro zajímavost ateisté.

Chatrč nabízí v první řadě poměrně ucelený obraz o spornosti křesťanství, ale svým způsobem vlastně i o dalších náboženstvích. Rozhodně existují i jiné cesty, jak opět vstát a stát se lepším člověkem. Spíše zamrzí, že film věnuje tolik prostoru schopnosti odpouštět a méně se zaměřuje na témata jako lidská zvědavost nebo pomsta. Režisér Stuart Hazeldine zvládá velmi dobře dojemné okamžiky, ale přesvědčit diváky o své pravdě, resp. lépe napsáno o pravdě, která vychází ze scénáře, se mu tak docela nedaří. I proto, že závěrečnými dvěma po sobě jdoucími twisty do jisté míry rozbije celé budované mysterium. V každém případě udělal dobře, že do hlavní role obsadil Sama Worthingtona, jehož známá tvář výrazně pomáhá udržovat pozornost. Zmínit se musí i Radha Mitchell, která mu v té menší roli ve společných scénách výborně přihrává. 

FOTO: cinema.de