Čtyři osoby spolu tvoří kvarteto. Cvičí, sem tam pro pár lidí koncertují a možná by chtěli výrazněji prorazit. Ačkoliv do značné míry nevědí, co vlastně chtějí. Třebaže má jít o třicátníky, někteří nezapřou, že už pamatují (mnohem) více. Všichni jsou charakterově odlišní. Tomáš (Jaroslav Plesl) vtipkuje a víceméně nezávazně flirtuje. Funés (Zdeněk Julina) chodí do muzea a vyzná se v historii. Robert (Lukáš Melník) přetváří vtípky o ovcích. A k tomu má vztah se Simonou (Bára Poláková), která ze všech nejvíce působí dojmem, že neví, co přesně chce. Svou úlohu sehraje i psychoterapeutka Sylva (Lenka Krobotová), takže s těmi vztahy to bude trochu složitější. A všichni tak nějak hledají to svoje štěstí.

Podobná zápletka se v českém filmu vlastně objevila už několikrát. Mimo jiné i v dramatu Laputa, který pojednával o mladších jedincích, ale jinak si oba počiny opravdu nejsou v některých ohledech nepodobné. S takovou Dírou u Hanušovic má Kvarteto společné tak akorát pomalejší tempo vyprávění. Jinak se z vesnice přesouváme do města. Konkrétně do Olomouce, což je vskutku úžasně malebná a fotogenická metropole Hané. Klidně by se tu dal natočit i ambiciózní biják s fantasy prvky, neboť exteriéry včetně kašny k tomu de facto přímo vybízejí.

O Kvartetu se však dá tvrdit, že daleko podstatnější věci se odehrají v interiérech. Čímž nemyslím pouze scénu s nahými slečnami nebo tu v kočáře. Oproti Díře u Hanušovic představují v Kvartetu největší potíž postavy. Přeci jen tam byly všechny včetně Laďovy staré – jak by řekl Hynek Čermák – „číré povahy“. Třebaže nejste v jejich věku a jejich jednání vám je v podstatě naprosto cizí, stejně jim svým způsobem rozumíte. Kvarteto jako by pouze naznačovalo potenciál jednotlivých charakterů, jenže protože v tomto směru nejde do větší hloubky, mohou některé scény působit zdlouhavě či dokonce zbytečně.

Na Kvartetu, tak jako na Díře u Hanušovic, je přitom vidět, že dílo bylo skutečně režírováno. Na první pohled se něco takového asi jeví jako samozřejmost, nicméně co jiného (tedy kromě kvalitního scénáře) by mělo být důvodem, proč jsou filmy některých režisérů oslavované a jiných zatracované? Není pochyb, že režisér Miroslav Krobot svou vizi naplnil. I co se toho vyváženého tempa a snad až strojově přesného vedení herců (kteří se skutečně naučili kvůli svým rolím hrát na příslušné nástroje) týče. Nechybějí ani ty bizarně-humorné (tj. krobotovské) situace, ale faktem zůstává, že tentokrát do celkového konceptu příliš nezapadají.

Kvarteto je v první řadě artový film. A podobně jako na mnohých dalších je i na něm znát, že ledacos osvětlí až tak třetí čtvrté (nebo možná spíše tak šesté sedmé zhlédnutí). Více než tradiční mainstreamové diváctvo jej tedy patrně ocení festivaloví diváci, ačkoliv Bára Poláková má rozhodně pravdu v tom, že „každý si v něm může najít to svoje.“ Pokud ovšem má jít o celkový dojem, pak platí, že Kvarteto s nejvěštší pravděpodobností bude jako jeho předchůdkyně rozdělovat obecenstvo na dvě poloviny.

FOTO: Falcon