Téměř tři hodiny v něm sledujemem chlapce jménem Mason, a to někdy od předškolního věku až po příchod na vejšku. Rodiče jsou rozvedení, a tak bydlí s mámou, ségrou Samanthou a s několika jejími partnery (samozřejmě postupně, nikoliv najednou), přičemž všichni mají nějaké chyby a někteří i vlastní děti z předchozích vztahů. Jejich skutečný táta si je pravidelně vyzvedává a pokaždé spolu stráví příjemné chvíle. I proto, že je do značené míry spíše jako starší brácha/kámoš. A jinak? A jinak dělají to, co dělají nebo dělali asi všichni. Procházejí tím a řeší to, čím procházeli a co řešili snad všichni. Nebo skoro všichni.

Pro diváky tak není nejmenší problém se ztotožnit s některou z postav. Spousta lidí si jistě pamatuje svůj první den ve škole (kterékoliv z těch tří). Spousta lidí si jistě pamatuje, jak fajn to v dětství bylo na výletech s rodiči (či v dospělosti s vlastními dětmi). Spousta lidí si pamatuje neustále pošťuchování se sourozenci. Spousta lidí si pamatuje svou první pusu či sexuální zkušenost. Rodiče si zase pamatují, jaký je to pocit, když děti vyrazí do světa, ať už za studiem nebo za prací … A takhle by se dalo ještě nějakou chvíli pokračovat. Přesně tyto okamžiky si teď můžete díky filmu Chlapectví prožít znovu. A vlastně nejen je.

Za sebe musím říct, že během sledování filmu se mi myšlenky v návaznosti na to, co se dělo na plátně, rozutíkávaly na všechny strany. Chvíli jsem si takhle rekapituloval své vlastní podobné prožitky, pak jsem si uvědomil, že Chlapectví vlastně velice trefně ukazuje „střet“ jednotlivých generací. Pak mi došlo, že je vlastně docela zvláštní, že jedněm stačí ke spokojenosti opravdu málo, zatímco jiní mají velikánské ambice. Zajímavé bylo pozorovat, jak se herci a herečky s přibývajícím věkem mění, a také jak neobyčejné muselo být natáčení tohoto filmu pro všechny zúčastněné, jelikož režisér se rozhodl pro velmi netradiční a velice náročný postup.

Tím režisérem je Richard Linklater – pán, který se nebojí riskovat a experimentovat. Ve svých filmech Waking Life a A Scanner Darkly využil náročnou techniku rotoskopie, ve Fast Food Nation se zase pustil do dvou ožehavých témat – ilegálních imigrantů z Mexika a „pravdivého“ zpracovávání masa v závodech. A jak to tak vypadá, čas je pro něj opravdu mimořádně podstatnou veličinou, neboť každých 9 let posílá Ethana Hawka a Julie Delpy na procházku (Před úsvitem, Před soumrakem, Před půlnocí). Projekt s názvem Chlapectví vznikal celých 12 let, protože chtěl, aby po celou dobu hráli všechny postavy stejní herci a stejné herečky! Což je skutečně pozoruhodné, nejen proto, že už díky Podivuhodnému případu Benjamina Buttona a společnosti Digital Domain víme, že je možné počítačově zařídit, aby mohl hrát jeden herec jednoho člověka ve všech fázích jeho vývoje. 

V případě Chlapectví se štáb a herci vždycky každý rok na několik dní sešli, natočili, co bylo potřeba, a zase se na rok rozešli (ačkoliv některé režisér využil i pro své jiné projekty). Díky tomu je občas obtížné vysledovat návaznost jednotlivých scén nebo určit, kolik času je od sebe přesně dělí, protože to režisér/scenárista prakticky vůbec neřeší. Chlapectví je proto v podstatě „jen“ jakýsi více či méně souvislý sled scének ze života. Půvab tohoto unikátního, avšak komerčně asi ne vyloženě atraktivního filmu však nespočívá jen v samotném konceptu, nýbrž i v něčem jiném.

V čem? Třeba v tom, že režisér nepochybně nechává postavy, aby tlumočily jeho vlastní názory a filozofické otázky. Ať už jde o politiku (George W. Bush, Barack Obama), nejlepší filmy roku 2008 či pohled na současné fenomény (Stmívání, Harry Potter, Facebook, …). Zároveň se vyhýbá jakýmkoli větším konfliktům a problémům. Pouze je naznačuje – šikana, zařazení se zpět do společnosti po náročných vojenských misích, alkoholismus a domácí násilí z něj pramenící. Toho se dopouští jeden z manželů matky hlavního hrdiny, přičemž ale říká, že sám sebe nemá rád. Pro jistotu se od něj pak rychle všichni odstěhují. Kolem Masona se zároveň objevují jen samé hezké holky a samí hodní lidé, kteří se snaží, aby i z něho vyrostl hodný člověk, a tak přispívají pochvalami a užitečnými radami – otcem počínaje, šéfem v restauraci a učitelem ve škole konče.

Snad pro dosažení větší univerzality a autentičnosti tohoto lidského životního příběhu se režisér při obsazování jednotlivých rolí vyhýbal známým hercům a herečkám, ačkoliv některé z nich na plátně rozhodně nevydíme naposled. To může být případ představitele hlavní role Ellrana Coltranea, který tak má k dispozici skutečně zajímavé video ze svého dospívání. To samé platí pro režisérovu dceru Lorelei (Samantha). Pouze představitele jejich rodičů budete určitě velmi dobře znát. Hrají je Ethan Hawke, který s Linklaterem spolupracuje často, ovšem teprve nyní mu nabídl tu nejlepší roli. Možná vůbec nejlepší v jeho kariéře (Antoine Fuqua bude zřejmě oponovat). A maminka má tvář Patricie Arquette, které to sekne jako snad nikdy předtím. Především ale předvádí výborný výkon, který by jí mohl dopomoci k dalším, neméně zajímavým nabídkám. Ona totiž tu milující matku nehraje, ona jí prostě je! Nutno dodat, že tyto dvě postavy jsou do značné míry podobné těm, které pro Hawka a Patricii režisér Linklater napsal už ve Fast Food Nation. Rozdíl je však v tom, že ve Chlapectví mají o poznání více prostoru.

Chlapectví je tedy film, kterým Richard Linklater potvrzuje svůj výrazně osobitý přístup ke každému projektu, na kterém pracuje. Ačkoliv si nemyslím, že by před ním tento časosběrný nápad, myšleno tedy několikaleté natáčení se stejnými herci, vůbec nikdo v hraném filmu neměl (čili nemám na mysli českou dokumentaristku paní Třeštíkovou a její etudy). V každém případě teď Chlapectví slaví úspěch všude, kde se promítá. Diváci oceňují především skutečnost, že je tak působivý, přestože neobsahuje žádné náročné triky a je vlastně docela obyčejný. To je opravdu chvályhodné, nicméně takových dílek je určitě více. 

FOTO: CinemArt