Je všední ráno. Jeden obrovský vlak, mířící do Chicaga, má na palubě opět spoustu cestujících. Tentokrát se v něm probere i kapitán Colter Stevens, ale sám vůbec neví, kde je a co tam dělá. Proti němu sedí pohledná žena, která mu říká Seane. Colter vůbec nechápe, o co jde. Když se podívá do zrcadla, je v odraze úplně cizí člověk. Vytáhne si z kapsy peněženku a přečte si jméno jejího majitele. Tím je jistý Sean Fentress. Než se pořádně rozkouká, ve vlaku vybuchne bomba, která všechny zabije. Hlavní hrdina se ale probírá znovu, tentokrát už ve svém těle. Nachází se v nějaké temné místnosti, kde na obrazovce uvidí ženu v uniformě, která s ním začne mluvit. Colter zjistí, že je součástí vládního programu zvaného Zdrojový kód, který svému uživateli umožňuje kompletně si přivlastnit identitu jiného člověka. Ale jen na osm minut. Přesně tak dlouho má jako Sean na to, aby zjistil, kdo vyhodil vlak do povětří. Pokud se mu to podaří, bude moci policie zabránit dalšímu plánovanému útoku v centru města. Najít viníka mezi tolika cestujícími ale nebude nic jednoduchého, nicméně Zdrojový kód může poslat člověka do stejné doby v souběžné realitě (!) vícekrát. Ale co se stane, až najde osobu zodpovědnou za bombové útoky?

Že je Duncan Jones, syn zpěváka Davida Bowieho, mimořádně talentovaný filmový režisér, o tom se vědělo už po jeho prvotině Moon. Tato sci-fi je jinak ovšem hodně přeceňovaná, protože se tváří být inovativní, ale místo toho, aby se jednalo o nějaký neznámý vesmírný jev (třeba viz finále Vesmírné odyssey), se scenárista snaží „překvapit“ už poměrně profláklou zápletkou. Ta má sice tentokrát své opodstatnění, ale v žádném případě se film nemůže vydávat za výjimečný. I proto je nepochopitelné, že Duncan Jones poměrně ostře kritizoval šéfy studia Sony, že jeho dílo výraznějším způsobem nepodpořili, aby se dočkalo alespoň nominací na Oscara.

To Zdrojový kód výjimečný je. Dokonce ještě výjimečnější než podobné filmy Na Hromnice o den více a Deja Vu. Že nějaká postava uvízne v časové smyčce už jsme tedy také viděli, ale scenárista Ben Ripley dává tomuto „problému“ nový rozměr. Předně, tentokrát opakování stejného časového úseku není způsobeno něčím neznámým, ale revolučním počítačovým programem. K tomu je potřeba ještě několik dalších aspektů, které samozřejmě nehodlám prozrazovat, abych vás neochudil o fascinující (ne)milá překvapení. A hlavně, program posílá Coltera do jiných, paralelních realit. Už scénář je naprosto unikátní a samotný film je mnohokrát působivější než třeba s podobnou myšlenkou několika „vrstev“ si pohrávající, a o nějakých 130 milionů dolarů dražší Počátek. Ten je navíc ještě zhruba o hodinu delší, ale věřím tomu, že by byl Ben Ripley schopný klidně ještě spoustu stránek připsat a my bychom byli pořád stejně unešení z toho, co vidíme. Jenže v případě Zdrojového kódu nic takového nebylo zapotřebí, protože v této podobě funguje více než dokonale, a to stál pouhých 32 milionů dolarů. Minimálně nominace na Oscara v kategorii Nejlepší scénář by ale tentokrát měla být samozřejmostí.

Film má jen hodinu a čtyřiatřicet minut, ale kdyby byl ještě o minutku kratší, jistě by to mnozí uvítali. Posledních zhruba 60 sekund může být pro někoho trochu matoucích, ale pokud se nad závěrem zamyslíte, jistě vám bude všechno dávat smysl. Oni jsou v podstatě tři momenty, kdy to vypadá, že už se zatmí do titulků. V prvním případě by to bylo příliš brzy, ve druhém akorát, ale protože se finální zatmívačka ještě nepatrně oddálí, představuje ta minutka navíc vlastně tu pomyslnou třešničku na dortu, protože vás o to více přinutí o filmu přemýšlet. O tom svědčí i jeden můj velmi nevšední zážitek.

V kině zůstávám vždy až do konce závěrečných titulků. Nejen proto, že je v poslední době celkem moderní dávat právě sem ještě jednu scénu a během nich nejlepší píseň, ale také sleduju jednotlivé profese, známá jména, popř. hledám i případnou českou stopu. A také mám pocit, že by bylo vůči tvůrcům nefér, kdybych se sebral dříve, protože bez nich by film nevznikl. Většinou nás takhle zůstává 6 – 8. Ale v případě Zdrojového kódu se stalo něco neobvyklého. A sice, že z nějakých padesáti lidí jich 6 – 8 odešlo. Ostatní zůstali sedět, a bylo zřejmé, jak si všechno ještě jednou přehrávají. Jasný důkaz, že tenhle film prostě stojí za zhlédnutí.

Tento nevšední počin také bravurně využívá moderní filmové řeči. Děj se odehrává v několika časových rovinách a hlavní hrdina vlastně vůbec nevypadá tak, jak vypadá. Colter si navíc pamatuje vše, co dělal během minulých přenesení do vlaku, ale zároveň může třeba zavolat komukoliv, koho zná on a Sean nikoliv. A postupem času samozřejmě nechybí časové zkratky, vybírající jen ty nejpodstatnější momenty, takže se film uměle a zbytečně nenatahuje. Někdy se přes těch osm minut přehoupneme i během několika sekund. Příběh je natolik propletený, že ještě před nějakými třiceti lety by jej plně pochopili asi jen někteří diváci, ale možná by se „nechytal“ nikdo. Dnes už jsme samozřejmě díky videoklipům a reklamám zvyklí na ledacos, ale Zdrojový kód jakoby přesto přinášel něco nového. Nejde jen o samotný program, který umožňuje si na osm minut přivlastnit identitu jiného člověka, ale film též rozšiřuje obzory právě z hlediska práce s časem a prostorem ve filmu. Tohle je přesně TA sci-fi, kterou jsem si jako velký příznivec tohoto žánru vždycky přál vidět, byť má pár zanedbatelných nedostatků. A že určitě nejsem sám.

Navíc funguje i jako výborná detektivka, protože vypátrat atentátníka je Seanovým hlavním úkolem. Bombu sice nalezne poměrně záhy, ale najít člověka, který ji tam umístil, by dalo zabrat i takovému mistru dedukce, jakým byl, je a bude Sherlock Holmes. Každý je totiž podezřelý. Může to být známý komik, člověk neustále očima přilepený na obrazovce svého notebooku, ale klidně může útočit i sympatická Christina, sedící přímo naproti Seanovi. Není právě tohle dokonalé alibi? Možná ano, možná ne. Podobné otázky si ostatně nejspíše budete během filmu klást sami. Na své si ale ve Zdrojovém kódu určitě přijdou i příznivci některých dalších žánrů.

Představitel hlavní role Jake Gyllenhaal roste v opravdu velkou filmovou hvězdu. Během posledních let se z něho stal jeden z neobsazovanějších, ale také jeden z nejvšestrannějších herců, který vždy podá znamenitý výkon, protože se pokaždé obrovsky nadchne pro každou svou roli. Ať už hraje perského prince, prodavače viagry, nebo právě vojáka, který se probudí v těle cizí osoby. Tentokrát se Jones s obsazením trefil, protože Sam Rockwell v Moonu působí proti Jaku Gyllenhaalovi ve Zdrojovém kódu jako naturščik. Velmi potěšující je také obsazení Very Farmigy, na kterou od jejího skvělého představení v mistrném Zběsilém útěku nedám dopustit. Už dlouho opravdu pečlivě sleduju též kariéru Michelle Monaghan, ze které se klube výborná herečka a ve Zdrojovém kódu má velmi dobře napsanou roli. Navíc je v ní tak sympatická, že si ji prostě musíte oblíbit. A stejně tak si dost možná oblíbíte i celý tento film.

Zdrojový kód je nepochybně jedním z nejlepších filmů tohoto století. Pohrává si s myšlenkou o existenci programu, který by v budoucnosti nemusel být jen fikcí. Ačkoliv přímo v takovéto formě by se asi nevyskytoval. Ze Zdrojového kódu se klidně může vyklubat nadčasová záležitost, ale pokud bychom se s tímto programem mohli i nadále setkat „jen“ na plátně kin, pak by to byla také skvělá zpráva, protože tento nápad v sobě skrývá takový potenciál, že by byl snad hřích nenatočit pokračování. Tato látka skutečně nabízí tolik možností, že by nebylo překvapením, kdyby našla uplatnění i v seriálu. Přestože na svou premiéru letos ještě čekají velmi ambiciózní projekty, troufám si tvrdit, že žádný nebude lepší než Zdrojový kód.