Obsah filmu Jako nikdy
Pro tento komorní film jsou klíčové tři postavy, vedle hlavního hrdiny jsou tu dvě ženy. Karla, asi pětatřicetiletá, je svému životnímu partnerovi něčím podobná: malířka, bohémka, pro ostrá slova nejde daleko. Kontrastní k těm dvěma je Jaruna, vdaná asi pětapadesátiletá žena, zdravotní sestra. Kdysi byla milenkou pana malíře. Tato trojice vede marný boj se smrtí, bojují sami se sebou a současně mezi sebou – což přináší každému z nich určité očištění.
Na začátku vidíme malíře Holase, jak se ještě pokouší kreslit, tvořit, jak se vzteká, že už nemá sílu. Netuší, že jeho energie začne mizet jako voda v písku, že vše půjde tak rychle....
Pro tento komorní film jsou klíčové tři postavy, vedle hlavního hrdiny jsou tu dvě ženy. Karla, asi pětatřicetiletá, je svému životnímu partnerovi něčím podobná: malířka, bohémka, pro ostrá slova nejde daleko. Kontrastní k těm dvěma je Jaruna, vdaná asi pětapadesátiletá žena, zdravotní sestra. Kdysi byla milenkou pana malíře. Tato trojice vede marný boj se smrtí, bojují sami se sebou a současně mezi sebou – což přináší každému z nich určité očištění.
Na začátku vidíme malíře Holase, jak se ještě pokouší kreslit, tvořit, jak se vzteká, že už nemá sílu. Netuší, že jeho energie začne mizet jako voda v písku, že vše půjde tak rychle. Okolnosti ho stahují do postele, která bude smrtelná. Ještě se párkrát nechat vytáhnout před barák, aby viděl oheň, hvězdy…
Dvě ženy v jeho blízkosti se k sobě postupně přibližují. Jsou rozdílné, ale nikterak jim to nebrání soustředit se na to, co je opravdu důležité.
Jako nikdyJako nikdyJako nikdyJako nikdyJako nikdyJako nikdyJako nikdyJako nikdy
Autorka scénáře, Markéta Bidlasová, předkládá tento poněkud krutý svět nekašírovaně, prostřednictvím silných situací, prostřednictvím velmi plasticky napsaných vedlejších figur, které nechápou sveřepou péči Karly a Jaruny o umírajícího Vladimíra, které nerozumí jejich „soužití“, bouří se proti němu. Do děje vstupuje i syn hlavního hrdiny, Tomáš, a jen velmi těžko se vyrovnává se zjištěním, že je svému otci v mnohém podobný, že i přes léta odmítání k němu něco cítí. Umírání v autorčině podání není idyla a péče o umírajícího je řehole. Tak jako v životě.
V blízkosti smrti může člověk pochopit, kdo je. Nebo také nemusí. Každý z nás může být omezenec, který se žene za mihotavou bludičkou výhry, nebo bytost, která je zabydlená v životě. Obyčejném? Nudném? Všedním? Možná, ale jen do té chvíle, než zjistíme, že o něj můžeme přijít a že není žádný způsob, jak ho získat zpět.
Zdroj: ČT < Zobrazit méně
oficiální text distributora, zobrazit všechny obsahy (7)
Související odkaz
TIP: Nastavení pořadí obsazení si můžete nastavit
zde >>
Nejnovější komentáře k filmu
Hodnocení: 6 / 10
Přidáno: 13.10.2021
Já tedy obecně filmy o stáří, chorobách a podobných věcech moc v lásce nemám ačkoliv to patří k životu a člověk se s tím setkává ať chce či nechce a ať se mu to líbí nebo ne! Tenhle film má, ale určitě svou kvalitu a především věrohodnost. Je na něm poznat, že literární předloha a scénář jsou dílem téže ruky a má i několik výrazně nadprůměrných hereckých výkonů (zejména Holas v podání Jiřího Schmitzera je excelentní). Na druhé straně právě necitlivě obsazené některé role film trochu srážejí. Ve výsledku jde podle mého názoru o lehce nadprůměrný film, ale s tím, že tohle určitě nebude podívaná pro každého.
Hodnocení: 2 / 10
Přidáno: 10.2.2016
Tak jestli mne to mělo dojmout, tak tedy nedojalo. Spíše mne po hodině poslouchání neustálého hádání začala bolet palice. A také z té „hudby“. Pro mne byla bezdějová nuda v plném slova smyslu. Takže u mne jsou v plusových částkách jen herecké výkony. Jinak je v tomto filmu všechno k ničemu.201602108620/8927
Hodnocení: 6 / 10
Přidáno: 19.2.2015
Až si pro mě přijdou funebráci
Pro toho, kdo se bojí stáří a umírání tento film není, bát se nepřestane, ba naopak. Podivný trojúhelník mladé milenky, staré milenky a nejstaršího umírajícího umělce, který sice ztratil to proč ho milovaly, ale ze života neodchází ani rychle a ani smířený se vším a se všemi. Staré křivdy zůstanou a povahu už člověk na smrtelné posteli moc nemění.
Možná byl film moc psychologický, moc zdlouhavý, anebo já moc nepozorný, když při myšlenkách na smrt mých blízkých zjišťuji, že tak nějak to opravdu bývá. Jen bez těch milenek. :-)
Hodnocení: 10 / 10
Přidáno: 27.1.2014
Dalo by se říci, že se vlastně jedná o zcela životní příběh. Ponuré stáří, nevyléčitelná nemoc, obviňování sebe i všech ostatních, deprese, nenávist, úzkost. Takový osud potkal i Vladimíra Holase, který má rakovinu a již čeká jenom na osvobozující smrt. Konfrontace všech přítomných je neodvratná. Rozpory a zášť. Ano. Tato chvíle je vždy ta jediná, kdy je možnost vylít si srdce a říct si vše náležité na rovinu. Snímek dost hraje na city a porozumění. Vyznění příběhu je tedy zcela na místě. Ze světového pohledu chybí snímku více citu a artového vyznění. Na české podmínky se však jedná o zcela výjimečný počin, jehož trefa do černého nemůže být zpochybnitelná. Jiří Schmitzer si za, u něj nezvyklý výkon zaslouží ocenění. Jeho konečné stádium doslova rve srdce. Neznamená to však, že ostatní nějak zaostávají. Naopak. Všichni podali zcela profesionální a uvěřitelný výkon. Osoby pečující o umírajícího člověka rozsévajícího kolem sebe jen zlobu a trápení chce ohromnou trpělivost. Ne každý má na to povahu. Tento film budiž příkladem toho, že i taková situace má smysl. Všechny nás to čeká a všichni chceme umřít důstojně a s láskou.
Reklama
Hodnocení: 5 / 10
Přidáno: 14.10.2013
Tenhle film nepatří mezi ty pozitivně laděné. Vypráví totiž o pomalu se blížící smrti. Jednu z hlavních rolí, malíře Tomáše Holase, vytvořil Jiří Schmitzer. Jeho postava představuje umělce, výtvarníka. Celý život se choval despoticky vůči svému okolí. Jako cholerik a egoista se chová i na sklonku života. Všechny uráží. Přesto se v jeho životě objevují lidé, kteří je i přes jeho tyto charakteristiky mají rádi. Po letech se opět spolu před kamerou setkává Schmitzer s Tatjanou Medveckou. Jistě si vzpomínáte, že spolu hrají ve filmu Marečku, podejte mi pero (1976). Tatjana Medvecká zde hraje malířovu bývalou příležitostnou milenku a nyní jeho ošetřovatelku. Druhou osudovou ženou, resp. Třetí je Karla, kterou ztvárnila Petra Špalková. Ta tu hraje malířovu současnou životní partnerku.
Do děje zasáhnou i další osoby. Tomáš, Holasův syn a jeho družka Šárka (Jana Pidrmanová) nebo rodina ošetřovatelky Jaruny a další. Můj názor se na snímek různě měnil. Z počátku jsem si myslel, že půjde o další dílko, na které můžeme s úspěchem zapomenout. Téma filmu je však příliš vážné, než abych jej úplně sepsul. Rozhodně nebude patřit mezi ty, ke kterým se budu vracet.
Hodnocení: 9 / 10
Přidáno: 20.9.2013
Já nikdy neumřu...
Někdo nanáší štětcem barvu na plátno v rámu, jiný maluje kamerou příběhy na plátno filmové. Další lidé ten příběh prožívají v kině a někteří z nich pak k tomu napíšou své komentáře. A všichni společně plašíme smrt. Je přece tak důležité otisknout do světa svou stopu! (Vzpomínám si, jak můj syn kdysi u moře udělal bosýma nožičkama stopy v písku a potom zaraženě koukal, jak písek spláchnula vlna a všechny jeho stopy smazala. Dnes je mu pět let a nedávno se mě poprvé zeptal, jestli mu někdy umřu. Někdy věřícím lidem tu berličku náboženství šíleně závidím...)
Jako nikdy je film k rozjímání - ne pro zábavu. Nečekali jste doufám nějaké veselé Klepání na nebeskou bránu? Já tedy ne. Ovšem Jiří Schmitzer - to je pan herec. A taky folkový zpěvák. Závěr jeho písničky Kaluž: A je mi padesát a já už se do kaluže skládám, kdy už mě pohltí, je mi těch padesát a já jenom v duchu klidně hádám, kolik mám do smrti... Teče voda, teče strání a suchý list plave na ní, teče voda, teče strání, sám sebe se ptám, jak ta voda strání pádí, nezastaví ji sto kádí a ten list, co plave na ní, nejsem-li já sám ...
10 filmů, které komentovali někteří uživatelé co tento film