Jako nikdy

Pro tento komorní film jsou klíčové tři postavy, vedle hlavního hrdiny jsou tu dvě ženy. Karla, asi pětatřicetiletá, je svému životnímu partnerovi něčím podobná: malířka, bohémka, pro ostrá slova nejde daleko. Kontrastní k těm dvěma je Jaruna, vdaná asi pětapadesátiletá žena, zdravotní sestra. Kdysi byla milenkou pana malíře. Tato trojice vede marný boj se smrtí, bojují sami se sebou a současně mezi sebou – což přináší každému z nich určité očištění.

Na začátku vidíme malíře Holase, jak se ještě pokouší kreslit, tvořit, jak se vzteká, že už nemá sílu. Netuší, že jeho energie začne mizet jako voda v písku, že vše půjde tak rychle. Okolnosti ho stahují do postele, která bude smrtelná. Ještě se párkrát nechat vytáhnout před barák, aby viděl oheň, hvězdy…

Dvě ženy v jeho blízkosti se k sobě postupně přibližují. Jsou rozdílné, ale nikterak jim to nebrání soustředit se na to, co je opravdu důležité.
Jako nikdyJako nikdyJako nikdyJako nikdyJako nikdyJako nikdyJako nikdyJako nikdy

Autorka scénáře, Markéta Bidlasová, předkládá tento poněkud krutý svět nekašírovaně, prostřednictvím silných situací, prostřednictvím velmi plasticky napsaných vedlejších figur, které nechápou sveřepou péči Karly a Jaruny o umírajícího Vladimíra, které nerozumí jejich „soužití“, bouří se proti němu. Do děje vstupuje i syn hlavního hrdiny, Tomáš, a jen velmi těžko se vyrovnává se zjištěním, že je svému otci v mnohém podobný, že i přes léta odmítání k němu něco cítí. Umírání v autorčině podání není idyla a péče o umírajícího je řehole. Tak jako v životě.

V blízkosti smrti může člověk pochopit, kdo je. Nebo také nemusí. Každý z nás může být omezenec, který se žene za mihotavou bludičkou výhry, nebo bytost, která je zabydlená v životě. Obyčejném? Nudném? Všedním? Možná, ale jen do té chvíle, než zjistíme, že o něj můžeme přijít a že není žádný způsob, jak ho získat zpět.

Zdroj: ČT

Konec léta ve filmu "JAKO NIKDY" znamená zároveň konec života. Vladimír Holas umírá. Kdo je Vladimír Holas? Malíř, sochař a pedagog okresního významu. Namaloval spoustu krásných obrazů - ale ne tak skvělých, jak si přál. Nebyl ve straně, nebyl ve Svazu výtvarných umělců, nezaprodal se minulému režimu. Dům v krásné krajině je jeho poslední útočiště, smrt je nevyhnutelná a on nechce umřít v odcizené nemocnici. Chce se skácet ve stoje, tak jak žil.

Pro tento komorní film jsou klíčové tři postavy, vedle hlavního hrdiny jsou tu dvě ženy: Karla, asi pětatřicetiletá, je svému životnímu partnerovi něčím podobná: malířka, bohémka, pro ostrá slova nejde daleko. Kontrastní k těm dvěma je Jaruna, vdaná asi pětapadesátiletá žena, zdravotní sestra. Kdysi byla milenkou pana malíře. Tato trojice vede marný boj se smrtí, bojují sami se sebou a současně mezi sebou - což přináší každému z nich určité očištění.

Zdroj: HBO Europe
Vysílání: české znění
Premiéra: 26.01.2014 HBO

POZOR SPOILER

Mladá dívka řečená Karla přichází za svým přítelem, který je těžce nemocen. Jmenuje se Vladimír Holas a je malíř. Při příchodu domů zde Karla potkává další ženu. To je Jaruna a je něco jako ošetřovatelka. Ženy si vůbec nepadnou do oka. Přesto se o Vladimíra střídavě starají, dokonce jej i koupou. Jaruna má svou rodinu, muže i děti, ale raději je v malířově velké chalupě. Vladimírův stav se zhoršuje a končí v nemocnici. Aby jej odtud dostali, musí něco podepsat jeho syn. Ten sem přijíždí i se svou dívkou Šárkou. Tu se Karla pokouší malovat. Je totiž také malířka. Dámy se nijak nemilují a je to čím dál horší. K Vladimírovi přichází kněz, ale je odmítnut. Šárka odjíždí a po ní i Tomáš. A tak obě ženy jsou tu zase samy, a zdá se, že se sbližovat nemíní…

PŘEHLED NOMINACÍ na Českého lva 2014:
NEJLEPŠÍ FILM – producent Ondřej Trojan, NEJLEPŠÍ REŽIE - Zdeněk Tyc, NEJLEPŠÍ ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON V HLAVNÍ ROLI - Petra Špalková, NEJLEPŠÍ MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON V HLAVNÍ ROLI - Jiří Schmitzer, NEJLEPŠÍ ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON VE VEDLEJŠÍ ROLI - Taťjána Medvecká, NEJLEPŠÍ SCÉNÁŘ - Markéta Bidlasová, NEJLEPŠÍ KAMERA - Patrik Hoznauer, NEJLEPŠÍ STŘIH - Vladimír Barák, NEJLEPŠÍ ZVUK - Jan Čeněk, NEJLEPŠÍ FILMOVÁ SCÉNOGRAFIE - Adam Pitra, NEJLEPŠÍ KOSTÝMY - Andrea Králová, NEJLEPŠÍ MASKY - Jana Bílková,
Jako nikdy – 12 nominací

Komorní psychologické drama Jako nikdy natočil Zdeněk Tyc podle scénáře divadelní dramaturgyně a dramatičky Markéty Bidlasové. Zaměřili se na mezilidské vztahy v souvislosti s vleklým umíráním v důsledku těžké nemoci. – Příběh se odehrává především ve velkém chátrajícím venkovském stavení, kde žije výtvarník Vláďa Holas s mnohem mladší přítelkyní, malířkou Karlou. Spolu s ní se o něj v kritických chvílích stará umělcova někdejší příležitostná milenka a ošetřovatelka Jaruna. Péče o nemocného, vyžadující neustálé fyzické i psychické vypětí, se komplikuje složitými vazbami mezi zúčastněnými, k nimž posléze přibyde ještě Vláďův syn Tomáš a jeho dívka Šárka. Zatímco Jaruna je smířlivá a oddaná bytost, Holas se projevuje jako zaťatý egoista, popudlivý a nesnášenlivý pacient a podobně složitou osobností je i samostatná a energická Karla, střídající nálady stejně jako on a ulevující si popíjením v hospodě. Právě zvláštní polohou permanentního dusna, hádek a usmiřování, při nichž není daleko k drsnému slovníku, se Tycův snímek odlišuje od podobných titulů, akcentujících naopak odevzdanost a smíření (srv. např německý snímek Konečná uprostřed cesty – 2011, FP 5/2012). – Vzniklo dílo, jež se hereckými výkony, zvláštní atmosférou a „kompaktností“ nesporně řadí k nejlepším titulům nejen letošního roku.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2013/10

Konec léta ve filmu Jako nikdy znamená zároveň konec života. Výtvarník Vladimír (Jiří Schmitzer) umírá. Dům v krásné krajině je jeho poslední útočiště, smrt je nevyhnutelná a on nechce umřít v odcizené nemocnici. Dvě ženy, které jeho nelehkému umírání asistují, jsou jeho současná partnerka Karla (Petra Špalková) - pětatřicetiletá malířka, bohémka, a bývalá milenka Jaruna (Taťjana Medvecká) - vdaná asi pětapadesátiletá zdravotní sestra. Tato trojice vede marný boj se smrtí, bojují sami se sebou a současně mezi sebou – což přináší každému z nich určité očištěn.
Kino Aero září 2013

Malíř a sochař Vladimír Holas namaloval spoustu krásných obrazů, ale ne tak dobrých, jak si přál. Za minulého režimu nehonil kariéru se stranickou knížkou v ruce či členstvím ve Svazu výtvarných umělců, spíš si jen užíval žen a života. Teď mu už nezbývá moc sil, ani času. Umírá. Stafáž nad smrtelnou postelí mu dělají mladičká přítelkyně Karla, bývalá milenka Jaruna a zahořklý syn s půvabnou přítelkyní.
Když za režisérem Tycem přišla scenáristka Bidlasová s pří­během o smrti, v první chvíli odmítl. Jak přiznává, zalekl se téma­tu, potom našel v osudech malíře zalíbení, až pro látku doslova zahořel. „Smrt je téma, které nahání strach, ale jednou se s ní bude muset vyrovnat každý z nás," říká Tyc. „Pohledu na konec lidské existence jsem chtěl dát důstojnost a smysl, neboť naše současnost před ní zbaběle prchá, nebo ji neupřímně obchází. Účelem filmu je osvítit možnost, aby se těžká věc stala lekcí pro život. Smrt může způsobit, že nejbližší bytosti, kterých se týká, se stanou tím, čím byly povolány se stát. Smrt totiž stupňuje každé napětí a trpí nám méně polopravd, kterými běžně žijeme."
Vladimír má rakovinu. Z posledních sil se vydrápe na kopec za vsí, ale skica krajiny mu ještě pořád dělá radost. Ze všeho nej­víc by chtěl stihnout, co ještě nestihl - namalovat obraz, kterým by nepohrdal, který by se vyrovnal jeho malířským snům, vizím a tužbám. Naopak nechce ze všeho nejvíc dožít život v nemocnici. Starý dům v krásné krajině Křivoklátska je mu domovem a chtěl by, aby byl i místem posledního vydechnutí. Mladá přítelkyně Karla je ochotná mu tohle přání splnit, jakkoliv jejich vztah zažil už hezčí období a jakkoliv si není vnitřně jistá tím, zda toho bude nakonec opravdu schopná. Přes jistou averzi vlastně vítá stále častější návštěvy Vladimírovy bývalé milenky, vdané zdravotní sestry Jaruny, která z nich nejlépe ví, o čem to celé je a hlavně teprve bude. A ještě tu zbývá Vladimírova skutečná rodina, pře­devším zhrzený zahořklý syn, který před svatbou s půvabnou přítelkyní netouží vidět vlastního tátu, jenž ho nikdy nedovedl pochválit a pozitivně motivovat.
Režisér Tyc patřil společně s Tomášem Vorlem k největším talentům české kinematografie 80. let. Po vynikajícím černobí­lém debutu Vojtěch, řečený sirotek (1989) a kritikou nepříliš dob­ře přijatém podobenství Žiletky (1994) se ovšem dostal do pasti „diváckého filmu", takto romantické komedie z pražského Karlína UŽ, za kterou byl od České filmové a televizní akademie potrestán Plyšovým lvem za nejhorší film roku 1996. Tato skutečnost Tycovu kariéru zastavila na několik let, přičemž kýženým restartem nebylo o šest let později ani drama Smradi, byť získalo sedm nominací na Českého lva a reprezentovalo Českou republiku v soutěži karlovar­ského festivalu. Tycovo umělecké znovuzrození by tak - zdá se - mohl představovat právě snímek Jako nikdy, který jednoznačně patří k tomu nejlepšímu, co natočil.

Jaroslav Sedláček, LFŠ 2013