Drsný chlapík

Baronka Cardinále sponzoruje   svého dávného přítele   Alda v hledání velkého   pokladu, po kterém pase i   skupina zločinců. Poklad se   nalézá v těžko   přístupné čeřeji   vodopádu. Doprovod Aldovi   dělá dávný přítel,   který pro ochrnutí se   nemůže postavit na nohy a   pomoci mu má i jeho   manželka...

Nesdílím zde většinové   nadšení z filmu. Začátek   byl dobrý, pak tempo ustalo a   film se stal nudným a méně   zajímavým. To vytahování   zlata, no nevím zda zrovna   takto by to šlo, ale budiž.   Hudba pana Morriconeho   tentokráte spíše otravná,   ale do potřeb snímku asi   pasuje dobře. Zamrzí, že   film se nevydal   napínavějším a   drsnějším směrem tak jako   v prvních momentech.

Osmdesátá léta a další   dobrodružný snímek o honbě   za pokladem, který se   zabývá také zásadní   hodnotou života, jako je   přátelství. Morriconeho   hudba si výborně podmaňuje   ducha filmu v souladu se   scenériemi skalnatých hor,   peřejemi, vodopády, jezery a   vůbec krásnou kanadskou   přírodou. To je ale asi tak   všechno. Ani trojice   předních francouzských   hereckých es, jakými jsou   Lino Ventura, Bernard   Giraudeau a Claudia Cardinale   nezachraňuje podivnou   zmatečnost děje. A to je v   příběhu takřka absence   dějových zvratů. Ventura a   Giraudeau svým způsobem   tvoří neochvějný duet, ale   slabý scénář jim moc   šancí zrovna nedává. A   Cardinale je vedena spíše v   pozadí, což je vůbec na   takový film škoda. V   jednoduchosti sice krása je,   ale tady se to nějak podivně   minulo účinkem. Samotný   začátek sice napětí   vyvolává, ale každou   další minutou stopáže se   vše vytrácí do obyčejného   oddechu, takřka televizního   konceptu. Ve své době   snímek žánrově fungovat   mohl, ale dnes je už poněkud   ohlodán zubem času. Ve   spleti námětově podobných   snímků však není jediný.

Znovu do stejné řeky   nevstoupíš. Scénárista   José Giovanni zavzpomínal na   rok 1967, kdy se podílel na   scénáři Dobrodruhů. Zde se   ujal i režie a do hlavní   role obsadil Lina Venturu,   který si jednu z postav   zahrál již ve zmíněných   Dobrodruzích. I tady se   jedná o přátelství na   život a na smrt, i zde se   bojuje o zlato. Jenže to   nefunguje tak, jak by mělo.   Nemá to vůbec gradaci,   nedrží to pořádně   pohromadě, chvíli se film   tváří jako tvrdej western,   chvíli jako komedie, chvíli   jako drama a celé je to   zabalené do jakéhosi   pseudodobrodružného hávu.   Je to natahované až hrůza a   těch nesmyslných a hloupých   scén včetně flashbacků se   tady najde habaděj. Moje   milovaná Claudia Cardinale je   tady odpudivá až "oči   přechází" a   připomíná spíš nějakou   vyžilou barovou šlapku.   Morriconeho hudba je občas   dobrá, jindy zase   příšerná. Nejlepší byla   úvodní střílečka, která   dávala tušit, že by mohla   nastat solidní odplata.   Bohužel vše sklouzlo někam,   kde se kvalitní zpracování   minulo s účinkem.

Chutná porce dobrodružství   a napětí přináší tenhle   znamenitý snímek s   hvězdným obsazením. Na   tyhle filmy jsme někdy před   25 lety chodili do kin (videa   sem jestě nedorazila) a   chrochtali jsme si blahem.

Film není ani tak   dobrodružný, jako spíše   nostalgický. Dost podstatnou   část filmu zabírají   vzpomínky na minulost, kterou   spolu prožili Aldo, Baronka a   Gérard. Během tohoto   vzpomínání si připravují   loď a nezbytné vybavení k   vyzvednutí zlata z pod   vodopádu. Dobrodružný je   začátek filmu a asi tak   poslední čtvrtina. Jakou   úlohu vlastně hráli ti dva   indiáni mi nějak uniklo a   poslední záběr vypadá tak,   jako že bude ještě nějaké   pokračování. Konec je   zajímavý v podstatě tím,   že si divák může ledacos   domyslet.