Ať žije republika

Neuvěřitelně silný Kachyňův počin. Herecký   výkon malého Oldřicha, realistické detaily   válečné nouze, zcela uvěřitelný příběh,   vše umocněné černobílým filmovým   materiálem, plynulé prolínání chlapcových   zážitků s představami i závěrečný osud   Cyrila, dvě hodiny jsem zkrátka zkouknul   takříkajíc jedním dechem.

Karel Kachyňa byl mistrem vypravěčství, který   dokázal kombinovat snové kompozice s drsnou a   surovou realitou. Tak jako v tomto příběhu z   konce druhé světové války, vyprávěného   očima dvanáctiletého Olina. Takhle se má   dělat film, úplně si dovedu představit, kdyby   se Karel Kachyňa zhostil natáčení Nabarveného   ptáčete, kterého tak parádně Václav Marhoul   zprznil. Ať žije republika je přesně   příkladem dokonalého estetického vidění s   parádními obrazovými sekvencemi a   panoramatickým vizuálem. Celou délku příběhu   jsem zíral na každičký detail a záběr, tohle   je unikátní případ, kde neexistuje slabé   místo, nebo špatný střih. Tohle je elita a   nesrovnatelné epické dílo. Ať už se jedná o   vzpomínky nebo lyrické představy hlavního   dětského hrdiny, nebo dynamičtější a   akčnější scény, dohromady spojené v jeden   nerozdělitelný celek. Mladí kluci když se   nahánějí na povozech s koňmi, výbuchy   granátů před utíkajícím chlapcem, kamera   pořád ve střehu, v různých nájezdech,   zaostřování, přibližování nebo   oddalování, ty detaily a celky - těžko hledat   podobné scény v jinších filmech. Precizní   filmařina, kde každý obraz má svoje   opodstatnění a působivost, není tam nalepen   jen tak zbůhdarma (jako naopak v případě   Marhoulova Ptáčete). Začínající kameraman   Jaromír Šofr se zasloužil o výsledek ohromným   způsobem, jeho práce s kamerou ve všech   kompozicích, ať už snových nebo reálných má   obrovskou hloubku, navíc v překrásném   širokoúhlém formátu. Hlavní dětský hrdina   Olin je zahraná postava bezprostředně a   přirozeně a celý film být v podstatě pořád   na scéně, to si zaslouží obdiv a klobouk   dolů. Gustáv Valach a Vlado Muller - nemám   slov. Ostatní neokoukané postavy realitu snímku   jen zvýrazňují. Hudební práce Jana Nováka ke   Kachyňovým výtvorům neodmyslitelně patří a   i v tomto případě citlivě dobarvuje vývoj   děje. A hlavně scénář Jana Procházky, který   bez příkras a falešných ideí odtajňuje   poslední válečné dny na Moravě. Tohle   komunisti nemohli překousnout a tak film   samozřejmě v době normalizace putoval do   trezoru. Ještěže tenhle geniální kus zůstal   zachován, myslím, že tohle je dílo, které u   našeho filmu již nemá a nebude nikdy mít   obdoby. Zároveň se posunul na první příčku   mých nejoblíbenějších Kachyňových snímků   a mezi nejlepší československé filmy vůbec.

Podlé mého názoru jedno z vrcholných děl   režiséra Karla Kachyni. Asi žádný jiný   režisér u nás nedokáže v podstatě drsný   příběh tak bravurně zahalit do lyrického   závoje a opět mu vyšla i sázka na to, že   hlavním hrdinou válečného příběhu je dítě   stejně jak to bylo už o pár let dříve ve   filmu "Práče". Zde navíc upoutá   především na české poměry poloviny 60. let   novátorsky vedená kamera Jaromíra Šofra kdy   spousta záběrů je brána pohyblivou (zřejmě   kolejovou) kamerou. Určitě jde o hodně   nadprůměrný a svým způsobem jedinečný film   i když asi hlavně pro filmové fajnšmekry!!

Divácký zážitek pokažený četnými   flasbacky. Nic jiného se o tom napsat z mého   pohledu nedá. Vznikla tak jakási psychologická   studie, odehrávajíce chvíli tu a chvíli onde v   čase. Celý film je tím dokonale zhnojený.   Zblblý pan scénárista, nebo ten, kdo to tak   debilně vymyslel, tím pohřbil snahu celého   týmu. Ještě jakž takž se daly vzít ty   klukovy sny, ale i to zdržovalo děj, který zas   tam moc snad dějem ani nebyl. Dávám dvacet za   některé pasáže a víc ani ň. Proč byl Olin   jednou Olin a podruhé Honza jsem si dohromady   nedal.

Kachyňovy filmy v období války jsou jiné, než   na které jsme v současnosti zvyklí od našich   renomovaných režisérů, stojících milióny.   Příběh chlapce na konci války si asi   zasloužil cenu - to se o současných našich   filmech asi říct nedá - uveďte případ, kdy   nějaký náš film získal nějakou cenu na   renomovaném festivalu. O Oscarech ani nemluvím -   před 20 lety Kolja

Nemohu si pomoct,ale forma sdělení mi zde   nesedla,čekal jsem něco jiného.Spíše   příběh více zaměřený na konec války,ale   zde spíše chlapec porád vzpomíná,něco si   představuje,nad něčím sní a film tak akorát   uspává.

2. světová válka a v ní chlapec, který vede   válku svou. Velmi přísný otec a posměšky   všech kluků ve vesnici mu to neulehčují. Ale   je silný a nebojácný. Má svou fantasii, svůj   pohled na svět. Jeho hloubka mu dává sílu v   naději vše překonat. Karel Kachyňa se opět   vrátil k dětem. Aby ne, ti vždy viděli svět   poněkud jinak, než dospělý. Snímek má   dlouhou stopáž, ale není hluchého místa.   Poetika umírňuje krutost doby a více vyzdvihuje   dětský svět. Hloubka příběhu umocňuje   děckou duši v tak silném světle, že jeho   kouzlo oslní snad každého.

poetický film, který jsem do dnes neznala
a narazila jsem na něj náhodou. Hned mě zaujal   a poznala jsem Kachyňův rukopis. Promiňte, ale   kam se hrabou Sestřičky. Tohle byla hodně   silná nálož. Nádherný a zároveň dost   děsivý příběh. Musela jsem se smát, jak se   moje děti zvedly od počítačů a dívaly se s   otevřenou pusou.

Stylizovaný příběh malého chlapce, který   vyrůstá na konci 2. sv. války s despotickým   otcem za krkem a s šikanujícími kamarády. Do   všeho toho zmatku s dospíváním ještě končí   2. sv. válka a přes chlapcovu vesnici prochází   fronta, takže snímek opravdu není pěkné   pokoukání, naopak je to příběh dost   depresivní, světlou výjimkou jsou snové scény   s matkou. Vyrůstat v takovém prostředí   znamenalo buď přežít nebo se nechat zlomit.   Pro mě dost smutný film, i dost neuspořádaný,   Kachyňovy Sestřičky byly tehdá ještě v   nedohlednu. Co mě však zaujalo byla mrštnost   dětského představitele, velmi pochybuji, že   dnešní děti by dokázaly skákat do sena salta   a přelézat hřbitovní zdi takovým způsobem   jako hlavní dětský hrdina.

Aniž bych chtěl mazánkovsky dolézat či   podlézat, přidávám se k Čuřilovi. Taky bych   tenhle film chtěl po letech ještě vidět (a mj.   i proto, že v něm hraje moje kamarádka, a   třeba i kvůli té umělé bublině v nose,   kterou jsme zamlada imitovali žárovičkami ze   skautských baterek tříbuřtovek). Ale abych od   Čuřila neopisoval všechno, já nezmíním   Špotákovou, a vzpomenu Barušku Hrzánovou,   kterak v Budžesovi konstatuje: "... to musí   být ještě něco horšího než rusák nebo   komunista."