Ať žije republika

2. světová válka a v ní   chlapec, který vede válku   svou. Velmi přísný otec a   posměšky všech kluků ve   vesnici mu to neulehčují.   Ale je silný a nebojácný.   Má svou fantasii, svůj   pohled na svět. Jeho hloubka   mu dává sílu v naději vše   překonat. Karel Kachyňa se   opět vrátil k dětem. Aby   ne, ti vždy viděli svět   poněkud jinak, než   dospělý. Snímek má dlouhou   stopáž, ale není hluchého   místa. Poetika umírňuje   krutost doby a více   vyzdvihuje dětský svět.   Hloubka příběhu umocňuje   děckou duši v tak silném   světle, že jeho kouzlo   oslní snad každého.

Karel Kachyňa byl mistrem   vypravěčství, který   dokázal kombinovat snové   kompozice s drsnou a surovou   realitou. Tak jako v tomto   příběhu z konce druhé   světové války,   vyprávěného očima   dvanáctiletého Olina. Takhle   se má dělat film, úplně si   dovedu představit, kdyby se   Karel Kachyňa zhostil   natáčení Nabarveného   ptáčete, kterého tak   parádně Václav Marhoul   zprznil. Ať žije republika   je přesně příkladem   dokonalého estetického   vidění s parádními   obrazovými sekvencemi a   panoramatickým vizuálem.   Celou délku příběhu jsem   zíral na každičký detail a   záběr, tohle je unikátní   případ, kde neexistuje   slabé místo, nebo špatný   střih. Tohle je elita a   nesrovnatelné epické dílo.   Ať už se jedná o vzpomínky   nebo lyrické představy   hlavního dětského hrdiny,   nebo dynamičtější a   akčnější scény, dohromady   spojené v jeden   nerozdělitelný celek. Mladí   kluci když se nahánějí na   povozech s koňmi, výbuchy   granátů před utíkajícím   chlapcem, kamera pořád ve   střehu, v různých   nájezdech, zaostřování,   přibližování nebo   oddalování, ty detaily a   celky - těžko hledat   podobné scény v jinších   filmech. Precizní filmařina,   kde každý obraz má svoje   opodstatnění a působivost,   není tam nalepen jen tak   zbůhdarma (jako naopak v   případě Marhoulova   Ptáčete). Začínající   kameraman Jaromír Šofr se   zasloužil o výsledek   ohromným způsobem, jeho   práce s kamerou ve všech   kompozicích, ať už snových   nebo reálných má obrovskou   hloubku, navíc v   překrásném širokoúhlém   formátu. Hlavní dětský   hrdina Olin je zahraná   postava bezprostředně a   přirozeně a celý film být   v podstatě pořád na   scéně, to si zaslouží   obdiv a klobouk dolů. Gustáv   Valach a Vlado Muller - nemám   slov. Ostatní neokoukané   postavy realitu snímku jen   zvýrazňují. Hudební práce   Jana Nováka ke Kachyňovým   výtvorům neodmyslitelně   patří a i v tomto případě   citlivě dobarvuje vývoj   děje. A hlavně scénář   Jana Procházky, který bez   příkras a falešných ideí   odtajňuje poslední   válečné dny na Moravě.   Tohle komunisti nemohli   překousnout a tak film   samozřejmě v době   normalizace putoval do   trezoru. Ještěže tenhle   geniální kus zůstal   zachován, myslím, že tohle   je dílo, které u našeho   filmu již nemá a nebude   nikdy mít obdoby. Zároveň   se posunul na první příčku   mých nejoblíbenějších   Kachyňových snímků a mezi   nejlepší československé   filmy vůbec.

Aniž bych chtěl mazánkovsky   dolézat či podlézat,   přidávám se k Čuřilovi.   Taky bych tenhle film chtěl   po letech ještě vidět (a   mj. i proto, že v něm hraje   moje kamarádka, a třeba i   kvůli té umělé bublině v   nose, kterou jsme zamlada   imitovali žárovičkami ze   skautských baterek   tříbuřtovek). Ale abych od   Čuřila neopisoval všechno,   já nezmíním Špotákovou, a   vzpomenu Barušku Hrzánovou,   kterak v Budžesovi   konstatuje: "... to musí   být ještě něco horšího   než rusák nebo   komunista."

poetický film, který jsem do dnes neznala
a narazila jsem na něj   náhodou. Hned mě zaujal a   poznala jsem Kachyňův   rukopis. Promiňte, ale kam se   hrabou Sestřičky. Tohle byla   hodně silná nálož.   Nádherný a zároveň dost   děsivý příběh. Musela   jsem se smát, jak se moje   děti zvedly od počítačů a   dívaly se s otevřenou pusou.

Neuvěřitelně silný   Kachyňův počin. Herecký   výkon malého Oldřicha,   realistické detaily   válečné nouze, zcela   uvěřitelný příběh, vše   umocněné černobílým   filmovým materiálem,   plynulé prolínání   chlapcových zážitků s   představami i závěrečný   osud Cyrila, dvě hodiny jsem   zkrátka zkouknul   takříkajíc jedním dechem.

Podlé mého názoru jedno z   vrcholných děl režiséra   Karla Kachyni. Asi žádný   jiný režisér u nás   nedokáže v podstatě drsný   příběh tak bravurně   zahalit do lyrického závoje   a opět mu vyšla i sázka na   to, že hlavním hrdinou   válečného příběhu je   dítě stejně jak to bylo už   o pár let dříve ve filmu   "Práče". Zde   navíc upoutá především na   české poměry poloviny 60.   let novátorsky vedená kamera   Jaromíra Šofra kdy spousta   záběrů je brána pohyblivou   (zřejmě kolejovou) kamerou.   Určitě jde o hodně   nadprůměrný a svým   způsobem jedinečný film i   když asi hlavně pro filmové   fajnšmekry!!

Tak tento film bych chtěl   vidět po letech znova.   Spojení Karla Kachyni s Janem   Procházkou bylo šťastné,   vznikaly kvalitní filmy, i   když někdy poznamenané   dobou svého vzniku.   Vylíčení konce války na   moravském venkově v roce   1945. Film vyvolal velké   pobouření na MFF v Moskvě a   skončil v trezoru.   Sovětským soudruhům se   nelíbily naznačená   zvěrstva, která prováděli   v osvobozených zemích.
Proto vyznávám Barbru   Špotákovou, a U Pinkasů se   stavím vždy, když je   možnost. Říci do všech   médií: Jsem ráda, že jsem   porazla Rusku v den výročí   okupace. Anebo nemohla jsem   dopustit, aby v tento den   vyhrála Ruska. Pro mě je to   hláška minulého století.

Stylizovaný příběh malého   chlapce, který vyrůstá na   konci 2. sv. války s   despotickým otcem za krkem a   s šikanujícími kamarády.   Do všeho toho zmatku s   dospíváním ještě končí   2. sv. válka a přes   chlapcovu vesnici prochází   fronta, takže snímek opravdu   není pěkné pokoukání,   naopak je to příběh dost   depresivní, světlou   výjimkou jsou snové scény s   matkou. Vyrůstat v takovém   prostředí znamenalo buď   přežít nebo se nechat   zlomit. Pro mě dost smutný   film, i dost neuspořádaný,   Kachyňovy Sestřičky byly   tehdá ještě v nedohlednu.   Co mě však zaujalo byla   mrštnost dětského   představitele, velmi   pochybuji, že dnešní děti   by dokázaly skákat do sena   salta a přelézat hřbitovní   zdi takovým způsobem jako   hlavní dětský hrdina.

Poslední dny druhé světové   války očima dvaáctiletého   chlapce. Film Ať žije   republika je svým způsobem   lyrickým a poetickým filmem.   V záběrech se střídají   snové představy hlavního   hrdiny se skutečnými   prožitky. Film je to   černobílý a dnes u diváků   už téměř zapomenutý.   Nehodí se na vysílání od   osmé hodiny večerní a ani v   rámci vysílání zábavných   filmů pro pamětníky. Své   místo by si mohl najít v   rámci filmového klubu   České televize. Ta však ke   škodě mnohých tyto filmy   ignoruje.

Kachyňovy filmy v období   války jsou jiné, než na   které jsme v současnosti   zvyklí od našich   renomovaných režisérů,   stojících milióny.   Příběh chlapce na konci   války si asi zasloužil cenu   - to se o současných našich   filmech asi říct nedá -   uveďte případ, kdy nějaký   náš film získal nějakou   cenu na renomovaném   festivalu. O Oscarech ani   nemluvím - před 20 lety   Kolja

Nemohu si pomoct,ale forma   sdělení mi zde   nesedla,čekal jsem něco   jiného.Spíše příběh   více zaměřený na konec   války,ale zde spíše chlapec   porád vzpomíná,něco si   představuje,nad něčím sní   a film tak akorát uspává.

Divácký zážitek pokažený   četnými flasbacky. Nic   jiného se o tom napsat z   mého pohledu nedá. Vznikla   tak jakási psychologická   studie, odehrávajíce chvíli   tu a chvíli onde v čase.   Celý film je tím dokonale   zhnojený. Zblblý pan   scénárista, nebo ten, kdo to   tak debilně vymyslel, tím   pohřbil snahu celého týmu.   Ještě jakž takž se daly   vzít ty klukovy sny, ale i to   zdržovalo děj, který zas   tam moc snad dějem ani nebyl.   Dávám dvacet za některé   pasáže a víc ani ň. Proč   byl Olin jednou Olin a   podruhé Honza jsem si   dohromady nedal.