Když jsem se na tento film   podíval po prvé, dokoukal   jsem ho snad jenom díky   skvělému výkonu Haleyho   Joela Osmenta a Radka Škvora,   jež mám oba ve velké   oblibě a kteří ztvárnili   hlavní postavu. I přesto,   snad pro nějaké tušení,   jsem se na něj podíval po   druhé. A najednou se mi   docela líbil. Od té doby   jsem ho viděl ještě   párkrát a pokaždé ho mám   ještě o něco raději. Velmi   často si na něj vzpomenu,   občas na něj odkážu. V   žebříčku mých   nejoblíbenějších filmů   vystoupal na 2. příčku,   což by mě po prvním   zhlédnutí ani nenapadlo.
Film se zabývá otázkou,   kdo je člověk a kdy stroj   přestává být pouhou   věcí; zamýšlí se nad   povahou citů. Provází jím   postava Davida - robota   schopného lásky, který   potom, co se ho rodiče, jimž   měl nahradit jejich syna,   když se tento syn - člověk   - probudí z kómatu, vzdají,   touží po tom, aby se stal   také člověkem. Přitom   prochází světem lidí a   robotů, jejž můžeme nazvat   v mnoha ohledech nemocným.
Ačkoliv hlavní   myšlenku, kterou se zabýval   už Karel Čapek ve svém   R.U.R., můžeme označit za   klasickou, je tato podle mě   velmi zásadní a čím dál   aktuálnější. Spielbergova   Umělé inteligence se na ni   navíc dívá skrze skvělý   příběh, v němž lze stále   objevovat něco nového, a   vynikající zpracování   podpořené excelentními   hreckými výkony.
Závěr připouští více   pohledů a doporučuji vám,   abyste se nad ním zamysleli a   podívali se na něj z   různých úhlů; podle mě je   naprosto fantastický.
Nakonec si dovolím   osobní přiznání. Ačkoliv   jsem člověk poměrně   cynický a podobné věci se   mi u filmů nestávají skoro   nikdy, závěr tohoto filmu mi   dokázal vehnat do očí   několik slz, a to zejména   při opakovaných   zhlédnutí.
Umělá   inteligence pro mě znamená   jistotu úžasného zážitku,   kdykoliv se na ni znovu   podívám, a to je podle mě   nejlepší způsob   rozpoznání výborného   filmu.

Alexandr Veliký coby   zápaďácký velkofilm je   dílem ještě celkem   ucházejícím - nemám   problém se na něj po třech   letech podívat znovu, takže   prosím - 6/10 si ode mě   naprosto spravedlivě   zaslouží.

Naprosto nejvíc   degradující byl závěr a   vůbec celkové vykreslení a   následné vyznění děje.
Z historického hlediska   se zde oproti svým zvyklostem   nebudu příliš rozepisovat,   to až zase někdy jindy,   ovšem pár věcí prostě   musím vytknout.

Zmínka o příšerném   vykreslení a následném   vyznění děje není   vztažena pouze na příběh   jako celek, ale také na   jednotlivé postavy. Tomuto   filmu bylo - zejména ze   strany Makedonců jsoucích na   svého nejslavnějšího   vládce náležitě hrdí -   vytýkáno, že Alexandr   Makedonský je zde vylíčen   jako teplouš, jinak to říci   nelze. Původně jsem si   myslel, že tyto hlasy jsou   přehnané a jedná se o   idealizaci historické doby a   postavy, po dvojnásobném   zhlédnutí filmu, přičemž   poprvé jsem se soustředil   více na jiné stránky   příběhu, musím říci, že   Makedonce plně chápu a   tvůrcům filmu Alexander se   ode mě dostalo jistého   opovržení z důvodu   naprostého nepochopení doby.   Není důvod pochybovat, že   sexuální orientace Alexandra   Velikého se neomezovala pouze   na ženy, zároveň však   musíme zdůraznit, že Řecko   - a toho času nesporně   úplně stejně i Makedonie -   bylo v těchto ohledech velmi   uvolněné a neexistovaly tam   konvence dnešního   postkatolického západního   světa. Můžeme se dočíst i   o celkem běžném postoji   tamního muže, že chlap je   od toho, aby se s ním miloval   a se ženou má potom děti.   Homosexuální projevy tedy   byly naprostým standardem a   nejen, že by se nad nimi   nikdo nepozastavoval, já ani   nechápu, proč byl   Alexandrův přítel vykreslen   jako zženšťilá mánička   pro zdůraznění jeho   výhradní homosexuální   orientace.
Dále mě   nadzdvihlo ze židle, či   spíše z kanape, jak Alexandr   vojáky stále oslovoval   ,,Moji Makedonci!".   Dovolím si připomenout, že   Alexandr, ani jeho otec Filip   II., celé Řecko nikdy   nedobyli, Filip pouze dobyl   přístup k moři a ostatní   řecké státy si podřídil   vytvořením Korintského   spolku, následně je získal   pro trestnou výpravu proti   Peršanům; Alexandr pak   potlačil řecké povstání a   vyrazil na Persii. Ovšem   Makedonie měla formálně   status jednoho z řeckých   států. Ačkoliv jsem tedy o   Alexandrových oslovovacích   zvyklostech nikdy nic nečetl,   velmi bych se divil, kdyby   používal toto oslovení,   neboť jako bezesporu schopný   politik by určitě nechtěl   řecké vojáky naprosto   zbytečně silně popudit   proti své autoritě.
No a posledním   historickým faktem, o němž   se spíše v náznaku   zmíním, bude soubor   jednotlivých detailů, jež   jsou sice celkem známé, ale   v dnešním světě tabu a   konvencí by asi neprošly, a   tak byly autocenzurou   umírněny, pokud autora   vůbec napadlo, že se   viditelné nepřesnosti   dopouští. Jedná se   například o formu   klasických zápasů.

Herecké obsazení   bylo v případě některých   rolí pěkné, ale takových   byla naprostá menšina.   Všichni tři představitelé   Alexandra - Colin Farrell,   Connor Paolo i Jessie Kamm -   byli na tuto roli naprosto   vhodní a líbili by se, ale v   tomto filmu bohužel i oni   zcela zapadli.

Film Arthur a Minimojové se   mně celkem líbil, ale s   jistými rezervami.   Největší byla hloupost   všech postav od Arthura (tomu   bychom to ještě pro jeho   věk odpustili, ale byl na tom   bohužel nejlíp) přes   babičku až ke kardinální   debilitě některých   dalších lidí. Extra dobrý   se mi nezdál ani závěr,   hodilo by se jej trošku více   uzavřít.
Z herců mě   potěšil Freddie Highmore;   ačkoliv se mi k němu víc   hodil Petr Neskusil, Jan   Battěk se mně zase líbil   jako Arthur. Jak zněl film v   originále nevím, ale naši   dabéři nezklamali -   zvláště Lucie   Vondráčková a Jiří   Zavřel.

Opravdu skvělý film podle   Osama Tezuky, jenž mě   přesvědčil, že tento pán   musel být opravdu   vynikajícím autorem, který   dokázal vytvořit tak   propracované a působivé   příběhy, že na to dnes   rozhodně nemám. Astro Boy   má obrovskou šířku i   hloubku (na což se ve filmu   jednou náznakem   naráží).
Nabízí se   srovnání s Metropolisem,   jejž jsem viděl o pár   měsíců dříve. Metropolis   je oproti Astro Boyovi, abych   tak řekl, větší síla,   Astro Boy je takový   pozitivnější. Na rozdíl od   Metropolisu mohu říct, že   Astro Boy je pohádka, a to se   vším všudy. Nemusel by se   za ni stydět Erben, žít o   něco později.
Ovšem   tvrdit o Osamu Tezukovi, že   je japonský Dysney, což jsem   se dočetl z materiálů ČT,   mi přijde až urážlivé.   Dysney se svými mnohdy   naprosto primitivními   příběhy a infantilními   postavičkami, určenými snad   jen malému divákovi, nesahá   tomuto japonskému tvůrci ani   po kotníky, příběhy Osama   Tezuky, které jsem měl tu   čest vidět ve filmové   podobě, rozhodně nejsou   jenom pro děti, v případě   Metropolisu bych byl s jeho   pouštěním malým dětem   rozhodně opatrný.

Příběh Astro Boye je   skutečně hodnotnou pohádkou   s hlubokým morálním   rozměrem. Významné jsou v   něm otázky, zda robot může   být lidský, co to vlastně   znamená být Člověkem, zda   lze své ztracené dítě   nahradit robotem; pojednává   i o skutečné podstatě   rodičovství a v neposlední   řadě o konfliktu dobra se   zlem a o tom, proč dobro   vyhrává - proč má vyšší   hodnotu než zlo.
Ono   zlo zde představuje   především, podobně jako v   Metropolisu, muž, který chce   ovládnout celé město,   posílit maximálně svou moc,   v tomto případě hodlá s   tímto cílem vyhrát volby,   ale jakýmkoliv způsobem.   Dobro i zlo zesilují dvě   jádra energie (nebo spíše   duchovní síly?) - modré a   červené; modré dá život   robotickému Astrovi, zatímco   červené se rozhodne   zneužít záporná   strana...

Proč   jsem se na tento film   podíval, byť jsem do   závěrečných titulků   nevěděl, že je vytvořen   podle O. Tezuky? No, tak za   prvé se vždy rád podívám   na filmy ze zemí, z nichž u   nás nejsou moc prezentované,   zejména jdou-li s dabingem,   za druhé mám rád japonskou   animovanou tvorbu, no a za   třetí jsem věděl, že v   hlavní roli uslyším svého   oblíbeného Davida   Štěpána. Nakonec mě Astro   Boy ani v nejmenším   nezklamal, naopak. Ostatní   dabingové výkony (třeba   Lucie Vondráčkové) musím   také ocenit. Tento film si   rozhodně zase někdy   nenechám ujít.

Komentář k seriálu
Seriál Ať žijí rytíři je   nepochybně jedním z   nejlepších Janákových   děl; pozitivem zde bylo, že   se autor neuchýlil k   obsazování nepříliš   známých herců, snad se mu   tedy již nepovede objevit   dalšího J. Mádla.
V   obsazení příliš   nehodnotím Pavla Kříže a   Davida Prachaře; jedná se o   pro ně celkem běžné,   průměrné, role, zastavím   se však u jejich postav.
V Křížově případě   se jednalo o pro něj   běžného záporáka; takové   zhodnocení zde postačí.
Zato Prachařova postava   mi není obzvlášť   sympatická - je na mě   příliš hloupá a naivní,   ovšem dlužno si uvědomit,   že inteligentnější postava   by zřejmě neumožnila   takovouto zápletku.
Z   hlavních dětských rolí mi,   jak tomu tak bývá, nejsou   děvčata příliš známa,   zatímco ostatní jsem   přinejmenším někde viděl   - Danny Messáros se objevoval   v Ulici, jeho hereckou kvalitu   z těchto vidění nemohu   posoudit, ale zde se mi   líbil. Jana Komínka jsem si   oblíbil v Horákových, dále   jsem jej vídal jen zřídka,   no a zde si rozhodně nemohu   stěžovat; doufám, že se s   ním budeme nadále potkávat,   i když v jeho případě   raději nic neodhaduji. No a   Štěpán Krtička opět   ,,překvapil" svou   nepoznatelností a upevnil   názor na jeho vysokou   hereckou kvalitu; jeho volbu   pro čtení komentáře lze   jedině pochválit; jak to tak   bývá, dabéři jsou na tento   typ úkolů moc vhodní.

Stran dětských   postav bych se vyjádřil asi   takto:
Petr je přesně   po otci - když něco ví a   vyzná se v tom, bývá   výborný, ale jinak jej   každý snadno   přechytračí.
Vítek   je velmi sympatická postava -   silně inteligentní.
A   když něco nedokáže nebo   nemůže vyřešit Vítek, je   tady Michal. Tito dva se   dokonale se doplňují. Nebýt   jich, Petr by asi těžko kdy   kam došel.
Tereza   znamená ženský prvek   příběhu; prostě aby   dokonalosti nebylo málo;   příjemná dívčina...
Kateřina je přeci jen   dost mladá, abychom ji mohli   charakterizovat a odhadovat,   kam se její život bude   ubírat; nicméně je také   velmi chytrá a schopná.
Celkově mi tak připadá,   že pokud by děti ve svých   vlastnostech byly kombinací   matky a otce, musela Martinova   žena být geniální a   dokonalá a Martinovi zajisté   poskytovala důležitou oporu;   on je teď bez ní naprosto   bezradný.

Jako   vedlejší dětské postavy   pak příběh doplňují   Tereza Voříšková a Jan   Battěk; známá herečka a   dabér. Bezpochyby i tyto   postavy příběh pěkně   dotvářejí.
Nad   očekávání výborně byly   obsazeny vedlejší role; i   mezi jejich herci si většina   z nás snadno najde nějakého   ze svých oblíbenců.

Příběh je   celkově výborně napsaný a   přes velkou odlehčenost   příjemný. Vytknout je mu   třeba alespoň jeden fakt:   Jaksi nechápu, proč se celou   dobu mluví o králi a nakonec   přijede královna. Možná to   mělo být překvapení, ale   celý příběh to snižuje,   neboť potom by si zřejmě   všichni museli myslet, že   mají krále a ne královnu,   což je krajně   nepravděpodobné; ještě by   král mohl zemřít či   abdikovat během děje, ovšem   takovou událost by bylo radno   divákům zmínit.

Technické aspekty díla   si nemohu dovolit podrobně   hodnotit, ovšem po této   stránce se mi seriál Ať   žijí rytíři docela líbil.   Faktem však zůstává, že v   některých chvílích jsem   sám postřehl zřetelné   nedodělky.

Každopádně se mi na   tento seriál koukalo   nádherně, dobré na něm   bylo především výborné   herecké obsazení, ale   nesporně také velmi dobrý   příběh a celková   působivost. Za to dostává   seriál a s ním prozatím i   film celých 9/10, a to   naprosto oprávněně.
Doufám, že úroveň   tvorby Karla Janáka se bude i   nadále držet takto vysoko,   protože s uvážením jeho   předchozích výtvorů se zde   beze vší pochybnosti jedná   o vynikající dílo.

Výborný nadčasový   televizní film, který na mě   velmi zapůsobil. Nejedná se   rozhodně o komedii, spíše o   dramatický příběh.
V čele obsazení exceluje   Věra Galatíková.

Na dílo podle pana Viewegha   nečekaně povedený film.   Pěkně a s humorem ukazuje   lidi v předrevoluční době   a v závěru také změnu   jejich chování po   listopadové revoluci.   Příběh je dobrý po   většině stránek,   provedení poutavé.

Potom, co jsem viděl několik   zpracování Bídníků,   udělal jsem si čas na   přečtení toho nádherného   románu hlavně, abych zjisti,   jak to podle V. Huga   skutečně bylo. Musím uznat,   že toto zpracování je velmi   věrné, což je umožněno i   délkou čtyřdílné série   vzhledem k filmu. Věrně je   udělán i závěr a povedla   se také složitá postava   Gavroche, kterou si málokdo   odpustí, ale jíž také   málokdo věnuje dost času a   vůbec se málokomu podaří   zpracovat ji věrně;   většina použitých   subpříběhů je věrná a   podobně je to i s většinou   postav.
Nevím, jestli   se někomu podařilo   vystihnout incident s   Gervaisem, kdy Jean Valjean   omylem zcizí savojskému   chlapci dvoufrank; problém je   právě v tom, že Jean   Valjean to skutečně udělal   nechtěně, přestože   všichni, a zvlášť on sám,   tuto událost považovali za   krádež o to horší, že se   stala potom, co mu biskup   Myriel odpustil; pouze   čtenář dobře ví, jak vše   bylo. Další scénou, která   mě zpětně (po přečtení   knih jsem to už neviděl)   trochu zklamala, je ta s   praporem, kterou při absenci   pana Mabeufa vůbec neměli do   seriálu uvádět; spojením s   Gavrochem scéna ztrácí   veškerý smysl.

Každopádně musím   přiznat, že mě výborné   obsazení seriálu dostalo   natolik, že většinu postav,   zvláště hlavních, si   právě podle něj   představuju.
Gérard   Depardieu je Jean Valjean   naprosto dokonalý, ať už po   fyzické stránce, kdy mu   člověk skutečně uvěří,   že je tak neuvěřitelně   silný, ale i po stránce   herecké; prostě je to Jean   Valjean.
Co po tomto   říct o Javertovi v podání   Johna Malkoviche; lepšího   Javerta jsem neviděl a ani si   nikoho lepšího neumím v té   roli představit.
Christian Clavier jako   Thénardier? Naprosto stejný   komentář.
Právě tak   bych okomentoval i   představitele Gavroche   (Jérôme Hardelay) nebo obě   představitelky Cosetty.
Přidat bych mohl i   další postavy, jak jsem   řekl - obsazení bylo   dokonalé. A nejen   obsazení... Prostě se na   seriál sami podívejte, až   ho budou zase dávat.

Tato snad už nejhorší   filmová verze Hugových   Bídníků vlastně ani není   adaptací původní předlohy,   ale filmu, který nevím, kdy   byl natočen; jen to je   důvodem, že onen   černobílý snímek ode mě   neobdržel náležitě   schazující komentář a   obdobné hodnocení jako   tento. Verze z roku 1998 je   však horší o to, že   nejenže se absolutně   nedrží předlohy, ale   dokonce ani ve svém pohledu   není vůbec originální   kopírujíc adaptaci, jež   byla už jednou natočena.
Dovolím si tvrdit, že   žádná z postav zde není   vykreslena věrně svému   knižnímu obrazu, a příběh   celý pozbývá snad veškeré   své podstaty. Dovolte mi,   abych tu zmínil alespoň   několik nejvýznamnějších   chyb, jež tento příběh   nejvíce shazují - až na   5/10, které mu jsem ochoten   ponechat:

Milí   čtenáři tohoto komentáře   chtějící býti ušetřeni   vyzrazení konce předlohy a   tohoto filmu přestanou zde   čísti, avšak domnívám se,   že dílo toto je dostatečně   známé a jelikož závěr   korunuje dílo, nemohu si   odpustiti zdůraznit zde   naprosté znehodnocení   příběhu právě v této   jeho části: Jean Valjean zde   totiž přihlíží   sebevraždě Javertově a aby   toho nebylo málo, byv   svědkem této, radostně   odchází. V původním díle   se však J. Valjean o   Javertově sebevraždě ani   nedozví a dozvěděl-li by   se, nepochybně by z ní nebyl   veselý! Dokonce měl přece   na barikádě možnost - ne -   přímo povinnost - Javerta   zabít, a riskoval svůj   život, když to neudělal.
Další moje podotknutí   se týká Gavroche. Určitě   se jedná o nejen moji velice   oblíbenou postavu, ovšem   rozhodně by bylo lepší ji   vynechat, nežli takto   pokřivit. Autoři obou mnou   kritizovaných adaptací se   zhlédli ve vyprávění o   něm a jeho bratrech (ano, ti   dva kluci, kteří jsou ve   filmu s ním, jsou jeho   bratři, ale on se to (ani   zde) nedozví; navíc jsou   všichni tři syny   Thénardiérových). Abychom   však vše uvedli na pravou   míru, Gavroche se s nimi ve   skutečnosti setká, jeden den   spolu jsou a přespí u něj;   ráno se s nimi Gavroche   rozejde a říká jim, aby se   večer vrátili, leč oni se   ztratí a s Gavrochem se už   nikdy nesejdou. Všimneme-li   si ještě, že mu říkají   ,,tatínku", upozorní   nás to na další zásadní   chybu: Oba chlapci totiž byli   vystrašení a ke staršímu a   zkušenějšímu Gavrocheovi   měli velký respekt - až   natolik, že ten menší s   ním vůbec nemluvil a ten   větší mu říkal   ,,pane".
Ono těch   odchylek by bylo ještě   více, vydalo by to na   poněkud delší komentář,   ale zmíním alespoň jednu   scénu, jež mě zaujala:   Jedná se o tu, v níž Jean   Valjean odnáší zraněného   Maria a doprovází ho   strážník; na to jsem se   musel ještě před psaním   tohoto komentáře podívat do   knihy, abych zvěděl, že s   nimi ve voze samozřejmě   nebyl žádný strážník -   jen J. Valjean, Javert, Marius   a kočí a je pravda, že zde   Javert J. Valjeana ještě   docela hlídal. Teprve potom   svolí k jeho rozloučení se   s Cosettou; dojedou k jejich   domu a J. Valjean jde sám   nahoru rozhodnutý se vrátit   a vydat se Javertovi; Javert   ovšem odchází zjistiv, že   J. Valjean se napravil, byl-li   snad kdy špatný, seznav, že   jeho celoživotní   přesvědčení bylo mylné;   jedná se o jediný případ,   kdy Javert nechává jít   toho, jehož dopadl, a to   proto, že ví, že by se   vrátil. To je ta chvíle, kdy   se J. Valjean a Javert v   předloze viděli naposledy.

Velice pěkný povídkový   film, jehož děj se   odehrává v prostředí   pražského Žižkova a   částečně také vesnice.   Vypovídá o dětství, aniž   by se bránil pojednávat o   věcech, s nimiž většina z   nás má svou zkušenost, ale   mnoho lidí se o nich až   bojí psát a točit.   Zároveň s tím nás   upozorňuje na některá   životní dilemata otevíraje   nepřetržitě aktuální   otázku, co vlastně je   správné a dobré a krutě   poukazuje na nízkost   některých našich hodnot.  
Hlavní postava Jirky   se ukazuje být v mnoha   ohledech dospělejší, nežli   i mnohem starší lidé, což   jen potvrzuje, že věk na   moudrosti většině lidí   pranic nepřidá, zároveň   však Jirku příliš neberou   jeho vrstevníci, protože je   jiný a nebojí se stát si za   svými názory. Avšak zdá   se, že, jak mu to postupně   přestává vadit, začíná   se měnit i jejich vztah k   němu.

Když se něco odlehčuje až   příliš, výsledek bývá   příšerný; nesnáším   filmy, kde autoři prolínají   příběh s realitou   natáčení (čtení   scénářů, bloudění mezi   studii a pod.), zároveň byla   úplně mimo mísu scéna se   zbíječkou - celou dobu tam   nemají ani žárovku a   najednou zbíječka! Zkrátka   myšlenka žádná.
Přesto se najde pár   scén, kde jsem se příjemně   zasmál, vůbec nejlepší z   nich je asi dialog mezi   králem a rabínem na   závěrečné svatbě: ,,...   Otče." ,,Rabi."   ,,To je jedno." (...)   ,,Váš nůž."   ,,Meč." ,,To je   jedno."

Příběh filmu Blízko je   hodně o něčem jiném, než   se zdá z anotace. Avšak v   tomto případě mě to   nezklamalo, právě naopak, a   chápu, že autoři nechtějí   zkazit v divákovi dojem z   vývoje, který nastává   téměř na počátku.

Jedná se o velmi   silný psychologický film,   který bych si přál, aby se   dostal i k mainstreamovému   publiku, protože jde o téma,   které je tak nutné   otevírat.

Příběh filmu navíc   vyniká realističností a   tím, že podobná věc se   může stát téměř   komukoliv. Každému ho   doporučuju, stojí za   zhlédnutí.

Správně Bořek stavař
Vzor klasických nakoupených   seriálů pro děti. Samá   díra a podtrženo podivným   překladem. Ano, Bořek   stavař zní divně, ale když   si představím tu práci, aby   mi máma vysvětlila, že domy   nestaví stavitel, ale   zedník, nevím, jak   vysvětlují práci stavitele   dnešní maminky...

Pokračování komedie, o   níž jsem se v příslušném   komentáři tak kladně   vyjádřil. Musím říct, že   druhý díl si pamatuji o   něco méně než ten první,   i když nevím, čím to   může být; možná je ten   první zkrátka tak vydatný,   že se mi plete do druhého.   Toto pokračování je   podobně dobré; při každém   podívání se na něj se   velmi pobavím, a proto si   zaslouží stejně vysoké   ohodnocení jako díl   předchozí.

Krásný příběh, výborně   natočeno, dokonalí herci. K   tomuto filmu těžko něco   dalšího dodat; jedná se   určitě o jeden z   nejlepších českých   televizních filmů. Možná   stojí za to ještě   podotknout, že mi film   nepřipadá jako komedie.

Zajímavý příběh   inspirovaný slavnou   Verneovkou, podle níž už   byla natočena nejedna   adaptace. V tomto případě   se jedná o nový příběh,   kde se ukazuje, že Verneova   kniha byla založena na   skutečnosti; nápad mi to   přijde poměrně zajímavý.   Na podívání je tento film   příjemný; z původních   herců se mi nejvíc líbil   Josh Hutcherson, kterého jsem   již v minulosti několikrát   viděl, dabing také dobrý.   Takový oddychový film na   večerní odpočinek.

Tomuto filmu lze právem   leccos vytknout, ale přesto   patří mezi mé   nejoblíbenější a mohu jej   s čistým svědomím   doporučit.
Velká   vtipnost se zde kloubí s   hlubokými i celkem   jednoduchými myšlenkami a   ač se děj může místy   jevit zvráceným, závěr je   velmi povedený.
Profesionální herci zde   splnili, co se od nich právem   očekávalo a neherci filmu   neublížili; podle mě je   výsledek povedený, pro   někoho může být moc   potrhlý.

Jeden z nejlepších českých   seriálů i díky kvalitní   předloze.
Obsazení   samozřejmě dominuje Pavel   Mang i proto, že to byla jeho   nejznámnější role a dnes   ho už bohužel v ničem   novém vídat nemůžeme; v   seriálu však má krásné   role i spousta dalších   výborných českých herců,   z nichž raději nebudu   jmenovat, abych někoho   neopomněl; vyzdvihnu jen   Jaromíra Hanzlíka, který se   mi ve své roli nelíbil o nic   méně než představitel   mladšího Vaška Karase.

Kdo je nejlepší detektiv   vůbec nevím, brát v úvahu   jen literální postavy, je   jím pro mě Hercule Poirot,   ale rozhodně ne nabubřelý   Sherlock Holmes, jak se aspoň   za mého mládí vtloukalo   dětem do hlav - to je mi taky   vzor...
Obecně je dle   mě na jedné úrovni s   Poirotem právě poručík   Columbo, ale oba jsou sví,   oba jsou jiní a oba si   zaslouží svůj   komentář.
Jenže na   obou jsou krásné stejné   věci, kromě toho, že jsou   oba geniální detektivové,   také závěry jejich   případů, pojímané pěkně   psychologicky. Na řešení   jdou vlastně oba jinak a oba   naprosto odlišně   vystupují.
Nicméně   samotné případy a jejich   řešení nejsou na Columbovi   to nejzajímavější; celý   ,,seriál" je protkán   záhadami, které nenechají   nezaujatým žádného   věrného diváka. Jednou z   takových záhad   vyvolávajících debaty   diváků je třeba už   Columbovo jméno - časem   skoro uvěříte, že mu i   jeho žena říká   ,,Poručíku"; přitom   jeho postoj ke jménům se   také ukazuje, například   svého psa zve prostě Psem.   Pokud jsme mluvili o paní   Columbové, nemůžeme   nezmínit, že právě ona je   záhadou snad   nejzáhadovatější - u   některých případů   člověk ani neví, zda   větší podíl na vyřešení   nemá právě ona, je jakousi   geniální záhadnou postavou   v pozadí a je věčnou   otázkou všechny díly   bezpečně neviděvších, zda   se paní Columbová někdy   někde ukázala; v jednom   díle se objevuje její ruka   (dokonce jsem se doslechl, že   tuto ruku poskytl do filmu   nějaký muž), ale mohli jsme   vidět víc nebo ne?
Sám Columbo působí   zanedbaně, roztržitě, z   pohledu mnohých podezřelých   až hloupě; kdekdo si o něm   myslí cosi nízkého, když   odcházeje ještě musí   položit ,,jednu   otázku". I to mu ale   hraje do karet, mnohý vrah   totiž podceniv Columba   získá falešnou jistotu,   jiný se jím zase snaží   manipulovat, ale... Když se   blíží konec a vrahové se   stále utvrzují ve své   jistotě jsouce špokojeni s   vyšetřovatelem majícím je   odhalit, předloží Columbo   usvědčující důkaz mnohdy   použiv oblíbené techniky   podezřelého proti němu   samotnému.

Přitom v každém   případu se ukáže nějaký   rys Columbovy povahy nebo se   třeba hovoří o něčem   ohledně jeho ženy; ze scén   mimo hlavní zápletku mám   rád tu v restauraci, s   koblihou:
Columbo si   takhle sedne v lepší   hospodě pojídaje koblihu a   přichází k němu servírka   díc, že konzumovat   přinesené jídlo v daném   podniku není dovoleno.   Columbo tedy poslušně   koblihu odevzdá, načež se   jej slečna zeptá, zda by si   něco dal a on odpoví asi   toto: ,,A víte, že bych si   dal koblihu?"

Stran případů opět   nevím, zda vyberu nejlepší,   jistě jeden z nejlepších,   taky už je to chvíli, co   seriál běžel. Jedná se o   díl, kdy se Columbo dostává   mezi oficielně potvrzené   geniální mozky v jejich   sdružení. Tento případ   také ukazuje relativnost   inteligence. K pochopení   ještě uvedu, že ze   začátku dostal Columbo od   nafoukané hlavní postavy   složitou hádanku, k níž se   několikrát ptal po   nápovědě, a tím zvyšoval   pachatelovo sebevědomí:
Do skládačky   naaranžovaného výstřelu,   jenž zazněl až nějakou   dobu po vraždě Columbovi   chybí jeden článek, znaje   vrahovu povahu před ním   popisuje, jak to dotyčný   neznámý udělal (aniž by   dal najevo, že vůbec někoho   podezírá), řekne totální   kravinu, což   ,,geniálního" vraha   přivede skoro k šílenství   a vyprovokuje ho k demonstraci   provedení, aniž by jej   napadlo, že se právě   přiznává...
No a   než Columbo odejde, ještě   mimochodem předloží   řešení hádanky; no je to   vzorový díl, mám pocit, že   ji vyřešila paní   Columbová.

V   popisování podobných   příhod a řešení i   překvapených výrazů   odhalených by se dalo   pokračovat do nekonečna.
Celým seriálem   prostupuje postava Columba v   podání Petera Falka a Petra   Haničince či Dalimila   Klapky; tito herci dodávají   cyklu to poslední, co   potřebuje k dokonalosti.

Nádherná variace! Ani jsem   nečekal, že každý další   díl budu rád sledovat, ale   tento pokus o český sitcom   se mi opravdu líbí.
Nově se podařilo   použít zajímavé   prostředí a seriál není   plný tupých žertů, jak to   vídáme mnohde jinde.   Rozhodně se však jedná o   neopakovatelný počin a i   pouhé další pokračování   by nejspíš bylo bezduché a   sráželo i myšlenku   původních dílů.
Martin Dejdar zde opět   dokazuje, že dokáže zahrát   všechno, ale ani proti   ostatním hercům nic nemám -   úkol splnili dokonale.
Těším se na to, co   přinesou další díly, ale   už ,,Gott ex machina"   mě dostal - Karel Gott s   nosem nahoru žijící v   kolodějském zámku - a   nakonec ještě řekne ,,Moje   cesty jsou   nevyzpytatelné."...

Pěkný rodinný seriál;   takový poklidný, u něhož   si člověk může   odpočinout. Nenašel jsem nic   významného, co bych mu mohl   vytknout.
Osobně se mi   nejvíc líbila svérázná   učitelka matematiky Olga,   která v bratrech, jimž snad   nikdo neřekne jinak než   Osmička a Devítka, nalezne   nečekané matematické   nadání.
Zpracování   bylo také příjemné, a to   včetně obsazení v čele s   V. Žilkovou, J.   Štěpánkovou, I. Janžurovou   a N. Konvalinkovou v rolích   majitelky cukrárny Radky   Sladké a sympatických   důchodkyň Olgy, Bláži a   Dany; ostatní členy rodiny   ztvárnili J. Hrušínský, P.   Teronová, M. Valenta, G.   Stewart a V. Divišová. Z   nich stojí za pozornost   hlavně Gerron Stewart, jenž   byl panem Kleinem zřejmě   vybrán jako vhodné dvojče   pro Matyáše Valentu, který   také dostal o něco více   prostoru než on (Valenta toho   třeba určitě řekne   určitě víc), ale myslím,   že tento výběr byl   správný, pánové se k sobě   vskutku hodili a výsledek   působil skvěle.

Čarodějův učeň
Vskutku nádherná adaptace   skvělého príběhu Ottfrieda   Preusslera, který jsem sám   měl tu čest přečíst,   takže mohu posuzovat. Je sice   zvláštní, že podle   takového díla založeného   na staré lužickosrbské   pověsti nebyl již dávno   natočen hraný film, ale toto   animované dílo patří   rozhodně mezi ty nejlepší   animáky, jaké jsem kdy   viděl, ba se přímo může   rovnat s těmi nejlepšími   filmy všeobecně, svým   pojetím se zcela vymyká   tomu, co můžeme z animované   tvorby (obvykle zahraniční)   běžně zhlížet v televizi,   a podtrhuje tajemně magickou   atmosféru původního   příběhu.
Podle   přehledu, který je uveden u   nás, na FDb, se mi zdá, že   jediná jiná adaptace, a sice   německá z roku 2008, bude   jen těžko dosahovat kvalit   tohoto českého filmu, který   se bohužel v televizi jen tak   nevidí; ani existovala-li by   velká a kvalitní hraná   adaptace tohoto díla,   rozhodně si český   animovaný film Čarodějův   učeň nezaslouží upadnout v   zapomnění. Zanechá v   divákovi silný dojem právě   tak, jako přečtení   předlohy a to je důležité   právě tak jako kvalita   samotného příběhu.

K celé sérii
Legendární francouzké   komedie populární více u   nás než v zemi svého   vzniku. Těžko pochybovat.   Dabing Františka   Filipovského dělá z   četnických komedií to,   čím jsou.
Filipovský   je prostě nejlepší dabér,   kterého znám a ne nadarmo je   uznávaný natolik, že po   něm byly pojmenovány   dabingové ceny.
Jinak   mají komedie co nabídnout i   díky vtipným situacím a   herectví Louise de Funése,   který však pouze vytvořil   prostor pro Filipovského,   jenž potom tento využil   natolik dokonale, že   původního aktéra úplně   zastínil.

Velmi pěkná detektivka, jen   pro materialistickověřice   možná hůře skousnutelná,   pro mě naopak přitažlivá   zabývajíc se jednou z   největších českých   záhad, kterou pěkně   rozvádí. Kromě Ďáblovy   bible se dozvíme něco o   satanismu; vzhledem k ražení   série očekávám, že   informace vycházejí z   reálných základů, ale   samozřejmě to není hlavní   otázka.
O příběhu   se příliš rozepisovat   nebudu, ale chaotičnost   závěru, o níž zde píšou   ostatní komentátoři mi   přijde taková individuální   způsobená nepochopením   lidí; dobře, já se na   detektivky koukám kvůli   příběhu, navíc možná   polovina národa ani neví,   že nějaká Ďáblova bible   existuje a nejenže pak   nepochopí duchovní rozměr   filmu, ale možná ani motiv   vraha související s   apokalyptickou vizí, který   začínal být jasný již v   první polovině filmu.   Překombinovaný mně závěr   nepřijde, jenom složitý.   Detaily se budu zabývat, až   u případné reprízy, zatím   mám dojem, že všechno   sedí.
Zato   režisérství Jiřího   Stracha musím opět   vyzdvihnout; jak jsem již   zřejmě napsal někde jinde a   jak se ani zde nerozepisuju   naposled, je to jediný   neautorský režisér, který   mě dokáže takovýmto   způsobem dostat. Přirozeně   to souvisí i s výběrem   herců; opět jsme i ve   vedlejších rolích viděli   známé lidi a znovu na   naprosto vhodných   místech.
K Ivanu   Trojanovi a Jiřímu   Dvořákovi není co dodávat,   jejich postavy jsou v   příběhu ústřední;   detektiv (Dvořák) je celkem   běžný, religionista   (Trojan) je postava potřebná   pro objasnění souvislostí   rituálních vražd, které by   komisař sám dal jen těžko   dohromady. Annu Geislerovou   nemám zvlášť v oblibě,   ale herečka je objektivně   výborná, jenom by si mohla   odpustit svoje škatulové   role blbých ženských   kraviček, jež řeší   ,,hrozně vážné"   problémy, za něž si stejně   může sama; nicméně líbila   se mi v Želarech a tady taky;   Geislerové postava je i   záhadná, celkem povedená.   Zbytek bych už ani   nerozváděl, z vedlejších   postav mě zaujala Součková   Jany Štěpánkové...

Film po většinu času   působí jako trochu   provokativní romance, avšak   závěrečná část mu dává   výrazně hlubší rozměr a   dělá z něj dílo, které   rozhodně stojí za   zhlédnutí a zamyšlení.

Osobně mám rád   tvorbu, která překračuje   hranice běžných konvencí a   otevřeně pracuje se stále   ještě tabuizovanými   tématy. I proto jsem dal na   doporučení podívat se   právě na Dej mi své jméno.   Film by měl určitě vidět   každý, kdo není extrémně   upjatý (nebo možná právě   i on), kdo má rád   romantické příběhy,   rozhodně nejen pokud ho   zajímá téma homosexuality.   Ti, kdo mají rádi hlubší   příběhy, by pak měli   vydržet až do konce... Víc   ani prozradit nemohu, abych   vám nezkazil zážitek.

Jediný moderní western
Ani zde mistr variací   Rodriguez nezklamal -   podařilo se mu vytvořit   dokonalý moderní western,   což nelze udělat zrovna   mnoha způsoby a žádný   takový jsem také ještě   neviděl. Film skutečně   obsahuje všechno, co má   western mít - záhadného   kladného hrdinu, ohromného   padoucha zatahujícího do   svých aktivit celé město,   krásnou dívku a další   prvky tohoto žánru; navíc   se nemusíme bát absence   drobných narážek a   vtípků, byť se jedná o   veskrze vážný film; mnohé   scény jsou podány až   poněkud absurdním způsobem,   což není prvek jen   odlehčující a   umožňující akční scény   až za jakoukoliv hranicí   reálnosti, ale zároveň   poskytující náznakovost   vytvářející volné   přechody mezi jednotlivými   částmi děje   interpretovatelné divákovou   fantazií, nejlépe v   abstraktní rovině, k čemuž   film vede. Ve filmu se také   nacházejí krásné   vedlejší postavy a   subpříběhy.
Rodriguez je známý tím,   že má svoje oblíbené herce   a ty obsazuje do většiny   svých filmů - zde, u něj   poprvé, uvidíme Antonia   Banderase a Salmu Hayek; také   si v Desperadovi zahrál   menší roli jeho přítel a   uznávaný režisér Quentin   Tarantino.
Rodriguez   též umí vytvářet velmi   dobrá pokračování, ovšem   u Mariachiho šlo spíše o   snahu využít již   existující postavy ve zcela   volných pokračováních (to   se týká pokračování 2. i   3.); pokud jsme mluvili o   volných přechodech mezi   scénami, vlastně je to pro   tuto sérii celkem vhodný   způsob, jenž lze rovněž   nazvat zajímavým   experimentem; mně osobně se   příliš nezalíbil, což je   však jen můj osobní pocit,   nikoliv výtka.

Lepší americká komedie;   přidal bych ovšem důraz na   slovo ,,lepší",   protože se na ni opravdu dá   koukat. Dojem zvyšují   především Harrison Ford a   Josh Hartnett v hlavních   rolích.

U tohoto seriálu se nabízí   srovnání s pokémony,   vlastně díky němu jsem jim   zvednul známku na 4/10,   protože o dva body míň než   on dostat nemohli; seriál   Digimon totiž nezapře s   pokémony podobnost, avšak   jaksi mu chybí myšlenka   pokémonů, neboť ti vznikli   jako idea pro hru, která je   ještě dnes jednou z   nejoblíbenějších GameBoy   her vůbec a k níž se sám   rád vracím.
Když se   však odpoutáme od   základních myšlenek,   musíme říct, že Digímon   je kvalitnější seriál.   Animace podobně působivá   jako v případě pokémonů,   jenom tady dostala větší   prostor pro efektnost a ten je   náležitě využíván.   Dabing jsem na Pokémonech   také pochválil a u Digimonů   musím udělat totéž -   musím, protože Radka Škvora   zde uslyšíme také, k němu   Vojtu Kotka nebo Vojtu   Rohlíčka, zkrátka pokud   máte chuť poslechnout si   dabérskou elitu mé generace   v mládí na jednom místě,   zde máte tu možnost.
Co jsem pro změnu snad   nejvíc kritizoval na   Pokémonech byl   nejhroznější překlad,   jaký jsem snad kdy slyšel, v   tomto ohledu je Digimon   úlevou.
První řada   Digimonů má moc pěkný a   poutavý příběh, využívá   celého promyšleného   prostoru, který není   špatný, finální souboj se   dokonale povedl; no, klidně   bych to zhlédnul znova.
O třetí řadě jsem nic   neslyšel, možná se u nás   ani nedávala, navázání   druhé řady se povedlo,   zajímavě byly začleněny   zestárší postavy, jejichž   schopnosti byly zásadně   omezeny, ale nakonec byly   také velmi významné a   musím uznat, že ani jako   konzervativec si nemůžu   stěžovat. I druhá řada   nabídla spoustu   zajímavostí, tvůrci si s   Digimony náležitě vyhráli   a je to znát.
Ale   přes to, jak se povedla   druhá řada, myslím, že bez   třetí se celkem obejdu   stejně jako bez stále   nových stovek pokémonů.   Tvůrcům Digimonů bych i   věřil, že se jim povede   něco dobrého, ale netoužím   je zkoumat.

Nicméně všechno, v čem   je seriál Digimon lepší   než Pokémon se obrací,   přejdeme-li na základní   podstatu, o GameBoy hrách   Pokémon, jež seriálu   předcházely, jsem se již   zmínil, sběratelská   karetní hra (když pominu   primární podstatu těchto   propíračů peněženek) se   také povedla; z digimonů si   lze vzít nějaký nápad,   seriál se - na rozdíl od   pokémonů - povedl, ale   cokoliv dalšího už nestojí   za moc.
Ve sporu   pokémon vs. digimon jsem   zkrátka na straně   pokémonů.

Pokračování Divokých   slepic (filmu Žáby k   zulíbání) se mi velice   líbilo; náznakové pasáže   se dají chápat ve více   významech, neboť tvůrci   zřejmě neměli dost odvahy   do některých jasných scén;   díky tomu film získává   další rozměr. I bez toho je   však povedený a nebojí se   otevírat tabuizovaná, nebo   jen nezmiňovaná témata. Bez   váhání mohu říct, že   film Divoké slepice a láska,   jako i jeho předchozí díl,   má svůj smysl a je dobře,   že byl natočen.
V   dabingovém obsazení se   objevilo celé mladé   dabérské spektrum, ze   známých dabérek Terezie   Taberyová a Lucie   Kušnírová, mezi chlapci   slyšíme samá známá   jména, v čele samozřejmě   nesmí chybět David Štěpán   v hlavní roli Freda, dále   pak můžeme slyšet Jana   Rimbalu, Tobiáše Vacka a   Štěpána Krtičku; snad i v   tomto díle také Jana   Battěka.
Kromě   postavy Dortíka (kterého   jako dabér dostal právě T.   Vacek; herec ve skutečnosti   není mladší, jen tak   vypadá) jsou všichni herci   na své role spíše staří,   nepůsobí to však příliš   rušivým dojmem, možná se   tím význam filmu(ů) trochu   zobecňuje.
Jediné, co   kazí dojem a pro co nevidím   důvod jsou nepochopitelné   české názvy. Proč Žáby k   zulíbání a proč by třetí   díl měly být nějaké   Divoké kočky? Nevím, jaké   pako to překládalo, ale   název tím zcela ztrácí   poetiku a pokud každý z   filmů trojdílné série   uvedeme pod jiným názvem,   nejlépe úplně nepůvodním,   nikdo nebude vědět, že k   sobě filmy patří.

Nostalgicky vzpomínaje na   pořad Bez obalu doplněný   animovanými No commenty Pavla   Koutského jsem zjistil, že   tento animátor, jehož jsem   si moc oblíbil, natočil   večerníček Do pohádky. Jak   koukám na rok vzniku, bylo mi   tenkrát dvanáct let, takže   ještě proti Večerníčku   nešla žádná Ulice, naopak   jsem zhlížel téměř   každý. No ono dnes není zas   tak moc o co stát, polovinu   večerníčků zná člověk   nazpaměť a z druhé půlky   je dobrých padesát procent   podivně nesledovatelných,   zvláště pokud se o dětské   příběhy trochu zajímáte,   snad ještě více, jste-li   dítětem.
Večerníček Do pohádky   mě nezklamal, jak říkám,   měl jsem rád pořad Bez   obalu a nestaraje se   (tenkrát) tak moc o politiku   jsem na něj koukal hlavně   kvůli No commentům a   sekvencím z filmů (i na   tento prvek pořadu člověk   občas vzpomene).
Večerníček Do pohádky   je odlehčený, ale také   chytře vtipný. Vtipně   pojatá jsou vlastně právě   ta zjednodušení, což Do   pohádky značně odlišuje od   některých dětských   nesmyslů, kde je každé   zjednodušení myšleno   smrtelně vážně. Jako   příklad vzpomeňme třeba   něco, co se objevuje ve   všech dílech - šipky   označující cestu k drakovi.   Celý večerníček navíc   vtipně pozdvihl komentář   Jiřího Lábuse.
Zmíníme-li se o další   Koutského večerníčkové   tvorbě, přijde na řadu   povedená druhá řada   seriálu Do pohádky a   následovavší Doktor Animo;   no pravda, z toho jsem již   příliš neviděl, možná   už to nebude úplně ono, ale   pořád je to Koutský a to je   poznat nejen na stylu animace,   ale i na tom, že snad nikdy   inteligenčně nespadne na   úroveň Potkali se u Kolína   (to je asi první příběh   svého druhu u nás, napadá   mě, že autor vlastně   předběhl dobu).