V Teheránu bydlí sousta rodin, ale nás bude zajímat jenom jedna. Imán má poměrně perspektivní práci, protože už dvacet roků je věrný režimu a teď dělá vyšetřovatele, odkud už chybí jenom krůček k postu revolučního soudce. Íránská islámská republika se o ty, kteří jejímu fungování věří, dovede náležitě postarat. Peníze a větší byt se hodí vždycky, kór když dcery, které má s bezmezně věrnou a oddanou manželkou Nadžme, dorostly do věku, kdy by si každá zasloužila mít svůj vlastní pokoj. Všechno se zdálo být krásné a čisté, než se rozjely nepokoje a demonstrace související se smrtí Mahsy Amini, která byla za nenošení hidžábu zavražděna autoritami. Otec možná neříká o svém zaměstnání všechno podstatné, ale lež se v téhle rodině pomalu začíná stávat novou pravdou. Jednoho dne totiž zmizí Imánova služební pistole. Když se nenajde, půjde do vězení. A co hůř, pravděpodobně upadne v nemilost představitelů státu, což by patrně znamenalo nejen konec rozjeté kariéry.

Existují vlastně jen tyto možnosti rozuzlení: buď ji někde ztratil (a zase ji najde), nebo ji sebrala dceřina kamarádka Sadaf, kterou Nadžme na žádost svých potomků ošetřovala poté, co se připletla do demonstrace. Teď nechme stranou, jestli vědomě, nebo jestli šla prostě jenom náhodou kolem. Nadžme zbraň stoprocentně nevzala, jelikož patří do nevzpurné generace a coby žena je si vědoma toho, jaká je v Íránu její úloha jak ve společnosti, tak v domácnosti. Ale co když ji přeci jen sebrala jedna z holek, přestože obě musí vidět, že je má otec nade všechno rád? Co by tím mohly dokázat, když nám je – a to ho známe zlomeček doby, co ony – naprosto jasné, že s jeho prorežimním přesvědčením nehnou? Čili jediné, čeho dosáhnou, bude rozklad rodiny, patrně s tragickými následky. Protože profesní deformace může být zrádná věc. Jasně, když někdo pracuje jako kuchař nebo prodejce nábytku, nevadí, když si bere práci domů. Ale když dělá takového vyšetřovatele …

Jak uvedeno, není pochyb, že Imán svou ženu a děti miluje, nicméně ještě silnější emocí tváří se v důsledku býti nikoli láska ke státnímu zřízení, jako spíše strach ze státního zřízení, když začne jít do tuhého. V totalitě, ať už bolševické (která jinak funguje na trochu jiných principech, ačkoli styčné body jsou) nebo teokratické (s mravnostní policií), opravdu stačí málo, aby se člověk znelíbil, tudíž není snadné vést poklidný život, zvláště když nemůže být svobodný. Na Blízkém východě se navíc hodně dbá na čest. Nicméně, to že otec zjistí, že mu dcery lžou, by pochopitelně naštvalo i v jiných částech světa. Důvěra je narušená a složitě se napravuje. Ale způsoby, včetně přizvání vyšetřovatele Alizery, který rád zapomene na to, že je rodinným přítelem, k jakým Imán pro doznání sáhne, nás zase vracejí zpátky k tomu, že se v Semínku posvátného fíkovníku pohybujeme v nedemokratickém režimu.

 










 

Ve filmu však jistoty aktuálně mizí, jelikož protestující se nechtějí nechat zastrašit a v kombinaci s internetem můžou i „nedotknutelným“ vyšetřovatelům pořádně zavařit. Taky dcery cítí, že teď si můžou dovolit víc. Třeba projevit svůj názor na probíhající události, který je nepřekvapivě v rozporu s tím otcovým. Po odjezdu z Teheránu tak může všechno vyeskalovat až v automobilovou honičku, kterou ovšem celý příběh nevygraduje. Poté totiž následují ještě výživné minuty v Imánově rodném domě a jeho okolí, kde v závěru sklouzáváme až k westernovému pojetí. Avšak reakce zúčastněných nám zůstanou zatajeny, neboť v tomhle případě se nemusí nutně shodovat s jejich charaktery a dosavadním rozpoložením.

Semínko posvátného fíkovníku je film, který pro svoje téma a pro svou nepředvídatelnost prakticky už od úvodních minut chytne a nepustí. Díky tomu, že si k postavám brzy vytvoříme blízký vztah a že de facto každá scéna obsahuje silnou pointu, fakticky nemáme pocit, že by stopáž dosahovala ke třem hodinám. Do příběhu Rezvan, Saná, Nadžme a Imána jsou vestřihávané reálné záběry z protestů, včetně těch, na kterých ženy pálí hidžáby. Někteří a v ještě větší míře některé si po zhlédnutí tohoto počinu nepochybně pro sebe zopakují, že se u nás opravdu nemáme špatně. Nejen odsouzený režisér Mohammad Rasoulof a herečka Setareh Maleki – představitelka mladší z obou dcer, která byla online hostem festivalu Be2Can, museli uprchnout z Íránu. Tenhle jejich film byl pak zcela po zásluze oceněn v Cannes. A protože nabízí mezinárodně srozumitelné téma, po kterém je v současnosti poptávka, pro české Vlny se rozhodně jedná o velice silného konkurenta v boji o vytouženou oscarovou nominaci.

FOTO: Film Europe