Občas se stane, že čeští filmaři přijdou s počinem, který je de facto po všech stránkách jinde, než naprostá většina ostatní domácí produkce. Během poslední, řekněme, pětiletky, by ta opravdu nejpřísnější kritéria splňovaly Jan Žižka, Nabarvené ptáče a teď také Vlny. Tahle novinka od režiséra Jirky Mádla se sice nemůže chlubit hollywoodským obsazením, nicméně jinak na ni určitě sedí definice velkofilmu -  a to i přesto, že se v ní nevyskytují zběsilé výbuchy či famózní CGI postavy. Ona velkolepost spočívá v dramatu, jaké se ve 2. polovině 60. let skutečně událo, a jaké je ve filmu zpracováno poctivě, oddaně, opulentně, s obrovským zaujetím a smyslem pro detail … zkrátka tak, aby nebylo pokud možno ponecháno nic náhodě.

Česká i světová historie si stále uchovávají málo známé, ale přitom až fascinující příběhy, které vyplouvají na povrch buď prostřednictvím knih, anebo - v tom nejlepším případě – v kvalitně zpracovaném filmu. Pak existuje samozřejmě taky neméně fascinující sorta skutečných událostí, o kterých se celkem dobře ví, ale přesto si na přenesení na stříbrné plátno musely dlouho počkat, což platí třeba pro Bratry. S Vlnami mají společné to, že se bolševik snažil pravdu buď ututlat, nebo překroutit. Z málo známých reálných příběhů se, co se zahraniční produkce týče, na první dobrou vybaví kupříkladu Památkáři, zatímco u nás to bude počínání Zdeňka Tomana. To, co se dělo v srpnu 1968, resp. už pár měsíců předtím v Redakci mezinárodního života Československého rozhlasu, přímo volalo po zfilmování, neboť se jedná o vynikající ukázku nezdolné odvahy a uvědomělého vystřízlivění z režimu, který po dvaceti rokách svou prohnilost už těžko dokázal skrývat. Bohužel, brzy mělo být ještě hůř.

Lidé ze strachu či z touhy po kariérním postupu a moci nadále přisluhovali. Přesně takoví neměli nárok se do Redakce mezinárodního života dostat. Třebaže televize spustila pravidelné vysílání už o patnáct roků dříve, rozhlas u veřejnosti zůstal jedničkou, co se poptávky po informacích týče. A Milan Weiner je se svým týmem lovil i v západních zdrojích, tj. odmítal přitakávat cenzurovaným zprávám od bolševických ubožáků, které byly plné lží. Se svým týmem, do kterého patřili nejen Věra Šťovíčková, Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský a Jan Petránek, si u dobrých lidí vysloužili velký respekt za svou práci a právem byli považovaní za hvězdy. Naopak nepřející hlupáci (a že jich tehdy bohužel nebylo málo) taky chtěli být slyšet, což jim – k jejich vlastnímu překvapení – bylo Milanem Weinerem v živém vysílání umožněno, jak ukazuje scéna s posluchačem Zárubou, která se opravdu stala a ve filmu zazní její téměř přesný přepis.

 










 

Historická fakta jsou zachycována věrně (včetně zmínky o účasti Václava Havla a Jana Třísky v rozhlase v Liberci), zrovínka jako dobová atmosféra. Nicméně je tady ještě ta druhá stránka, tedy potřeba všechno umě smíchat s fikcí. Protože, jak se říká v Hollywoodu: „Nejlepší film podle skutečných událostí je vymyšlenej.“ A v projektech natočených v Továrně na sny se taky stává, že když za hlavním hrdinou přijde někdo s nějakou zajímavou, stěžejní nabídkou, nejprve ji odmítne, ale pak si to rozmyslí. Pro expozici je to už dosti obehraný postup, jelikož my dobře víme, že ji nakonec přijme, protože o čem by to jinak mělo být, že ano? Jenže, co se nestalo! Takovéto „hraní si na Hollywood“ v oblastech, kde mají do skutečného Hollywoodu (jak geograficky, tak finančně) hodně daleko, obvykle končívá fiaskem. Vždyť i Lucu Bessonovi trvalo vícero dekád, než ve Francii stvořil bijáky, jaké jsou doopravdy zaměnitelné s těmi hollywoodskými. No, a Jiřímu Mádlovi se to povedlo hned při první snaze natočit velkolepou podívanou. Samozřejmě s klíčovým přispěním a nezdolným úsilím producentky Moniky Kristl(ové).

Ale o co jde. Stejně jako sám režisér/scenárista, má i hlavní hrdina Tomáš (jenž vlastně není kompletně fiktivní) o jedenáct roků mladšího bráchu Páju. Autobiografické motivy najdeme také v románu Přitažlivost planety Krypton (recenze) a z logiky věci na tom není nic špatného. Zároveň to neznamená, že by Jiří Mádl psal o sobě nebo že by některá z postav měla být přímo jeho alter egem, jako tomu je třeba u Nathana Zuckermana od Philipa Rotha (viz Pražské orgie). Fiktivní je až to, že oba bráchové zůstali sami. Ten mladší se nachomýtnul k pokojné studentské demonstraci, kdy v říjnu 1967 vypadnul na strahovských kolejích proud. Tvrdý zásah fízlů na sebe nenechal dlouho čekat. Záhy jde právě Pája dělat „přijímačky“ do Redakce mezinárodního života, ač s tím Tomáš nesouhlasí. Když to zjistí, vydá se za mladším sourozencem. A díky své všetečné, pořádné povaze mu bude nabídnuto místo samotným Milanem Weinerem. Změnu zaměstnání však neplánuje – pracuje na správě spojů, avšak jeho šéf jej přesvědčí, že by to měl vzít. Šéfův zájem na celé věci určitě nebude jen tak, protože známe jeho jméno. Karel Hoffmann bezpochyby snese srovnání se jmenovcem Čurdou, čili se řadí k předním zrádcům národa.

Bráchovi to samozřejmě Tomáš (maximálně uvěřitelný Vojtěch Vodochodský) ochranářsky neřekne, aby neranil jeho city, když mu spadla do klína práce, kterou si Pája nejvíc přál, nicméně my si opět dokážeme snadno spočítat, že v nějaký, patrně vyhrocenější moment, stejně půjde s pravdou ven. Každopádně, kdo by si myslel, že přesunem pod křídla Milana Weinera (naprosto výborný Stanislav Majer) přestanou hlavnímu hrdinovi veškeré starosti, ten by se šeredně spletl. Pamatujme, že ani Pražské jaro nestihlo bolševika spláchnout. Tím pádem ani estébáci nejsou minulostí. A zmáčknout nevyzrálého, spontánního mladíka, jehož slabinou je jeho nezletilý bratr, se přímo nabízí, protože jistě nebude složité jej přemluvit k donášení. Tady nám Vlny trochu zahaprují, poněvadž vstoupí na tenký led/sporné území.

 










 

Protože Tomáš není Donnie Brasco. Není vycvičený dvojitý agent FBI, co by se dokázal infiltrovat do jakékoli skupiny od newyorské mafiánské rodiny po Redakci mezinárodního života Československého rozhlasu. To znamená, že dělá chyby, kór ze strachu o bráchu je dělá, tj. nedokáže zachovat kamennou tvář hráče pokeru. A členům redakce trvá moře času, než si to uvědomí. Navzdory těm podezřelým estébáckým přepadovkám. A když si to uvědomí, nedokážou špeha vypátrat. Přitom jde přece o jednoduché počty. Může být špehem někdo, koho dobře znám dlouhé roky, anebo to bude klučina, co byl přijatý jen několik týdnů zpátky?

Milan Weiner v naprosto výborném podání Stanislava Majera se netváří býti někým, kdo by nedokázal přiznat svoji chybu za to, že přizval ke spolupráci nového kolegu, který se v důležitých ohledech neukázal býti spolehlivý. A ostatní by mu tenhle přehmat rozhodně nedávali sežrat. Jediná, kdo to prokoukne, je Věra (tradičně skvělá Táňa Pauhofová). Jednak díky ženské intuici, jednak proto, že s Tomášem udržuje milostný poměr, což je další malé klišé, které ale vlastně funguje. Přitom by bylo úžasné a pochopitelné, kdyby Tomáš ostatním prostě na férovku řekl, že ho STB zmáčkla. Tenhle alternativní odklon od historie bychom přivítali s otevřenou náručí, jelikož takhle inteligentní osazenstvo redakce by s tím nepochybně dokázalo pracovat zábavně i efektivně.

Když přejdeme od obsahové stránky k řemeslné, je zarážející, že to vypadá, jakoby si tvůrci sem tam sami nebyli jistí svými schopnostmi. A někdy možná až moc odkoukávají od jiných (nezdá se, že by to bylo jen o Argu). Kupříkladu ty sestříhané sekvence, kdy se za písňového doprovodu (někdy určitě drahého k užití) posouváme v čase, spíše narušují tempo vyprávění. A navíc postrádají dialogy, přičemž Jirka Mádl nás po celý film přesvědčuje o tom, že napsat kvalitní, uvěřitelné dialogy, vlastně představuje tu nejjednodušší věc na světě. Takže by asi bylo bývalo lepší tyhle sekvence nahradit prostým „o 3 měsíce později“. A slouží ke cti, že navzdory téměř neomezeným možnostem na sebe kamera upozorňuje pouze v tolika momentech, jaké by se daly spočítat na prstech jedné ruky.

 










 

Ve finální třetině je to pro změnu trochu dynamika na úkor obsahu, nicméně tenhle fakt jest docela malicherný v konfrontaci s užíváním hudby, resp. s jejím nadužíváním. Písně, jaké zazní na soundtracku, si jinak patrně všichni rádi poslechneme, avšak leckteré scény jsou natolik výborně natočené, že by se bez nich s klidem obešly, zrovna jako bez původní hudby Simona Goffa, jenž v našich zeměpisných šířkách skládal už pro Úsvit a předtím dokonce zastával post v music departmentu u Jokera. Když se nad tím zamyslíme do důsledku, vyjde nám, že je vlastně dobře, že Vlny mají nějaký ten drobný nedostatek. Protože kdyby ho neměly, dosáhnul by Jirka Mádl hned na třetí pokus na metu, o kterou velká většina režisérů celý život marně usiluje: natočil by po všech stránkách dokonalý film.

V souvislosti s Vlnami se nelze nepozastavit nad rokem 1968 v českém filmu. Titulů s tímto vročením u nás vzniklo dost. Například Zemský ráj to napohled, Jan Palach, Okupace, Anglické jahody, Slovo, … Vlny by nebylo od věci si dát coby triple feature s Mužem, který stál v cestě a s Rebely. S prvním proto, že nabízí nezkreslený politický pohled. S druhým proto, že na příkladu jednotlivců ukazuje nekompromisně hrůzu invaze, kterou navzdory enormní snaze nemohla zvrátit ani hrstka mimořádně statečných, čestných a svobodomyslných zaměstnanců rozhlasu, a že se oba pohybují na obdobně vysokánské kvalitativní úrovni. Vlny jsou zkrátka filmem, na který by měli vyrazit všichni ti, pro které je ČR víc než jen státem, ve kterém žijí (protože každý na Zemi přece musí žít v nějakém státě). Zároveň se jedná o snímek, který nepostrádá, doufejme, dostatečnou srozumitelnost pro zahraniční diváky a divačky. A je naprosto zřejmé, že by měl být promítán i v rámci školních představení a že jednoznačně patří na velké plátno!!!

Vlny jsou filmem, který nikterak nezapírá, že byl ohromě drahý, což představuje jeho další plus, jelikož se často stává, že nákladný počin nedokáže ten vysoký rozpočet prodat, a to vždycky hodně zamrzí. Znovu tedy nutno vyzdvihnout producentku Moniku Kristl(ovou), která se shodou okolností vrátila před budovu rozhlasu na Vinohradské třídě po osmi rokách od práce na Krycí jméno Holec. Vlny nabízejí pozoruhodný, poutavý a ryze filmový příběh, podpořený velice nadstandardním producentským zázemím, poctivě připraveným scénářem, jasnou režijní vízí, precizní výpravou, nápaditými trikovými záběry (ty však, na rozdíl od Forresta Gumpa, při těch strhujících událostech můžou poněkud zapadnout, jelikož díky konceptu v podstatě mají být neviditelné) a úžasnými výkony od herců a hereček, kteří ztvárňují postavy, s nimiž bychom klidně strávili ještě o hodinu dýl … To by bylo, aby Vlny nestaly novou českou klasikou! No jo, Jirka Mádl a vlastně i Vojta Kotek v roli Jiřího Dienstbriera s knírem evidentně ušli od „Mazlika“ dlouhou cestu.

FOTO: Bontonfilm