Úvodních cca deset minut je podáno velice těžkopádně. Dozvídáme se, že mezi druhou občanskou válkou v Libérii a konfliktem v Jižním Súdánu uplynulo deset roků, a že aby jejich brutalitu a zkaženou nevinnost pochopili i Zápaďáci, musí si představit surovost beznadějné lásky … mezi mužem a ženou, představte si! Miguel Leon je doktor, který pomáhá ve válkou sklíčených afrických státech. Tady také potkal Wren Petersenovou, jejíž otec byl velice uznávanou osobností. Hodně pro ni znamenal, a tak by se mu ráda vyrovnala.

Skoky v čase později způsobí menší chaos ve vyprávění, což znamená, že v Poslední tváři mnohem lépe fungují konkrétní scény, než že by film byl precizní jako celek. Snad i to bylo důvodem jeho chladného diváckého přijetí. Přitom se zaobírá zásadně seriózními tématy, která v Africe představují veliké problémy. Rebelové znásilňují ženy tak drsně, až jim natrhávají pochvy, jsou schopní vás ve válečných zónách rozsekat na kusy mačetou, využívají cizí děti jako lidské štíty, pokud se k nim nechtějí přidat. Pokud se přidat chtějí, je jim nakecáno, že když sežerou srdce nepřítele, stanou se v bitvě neviditelnými, případně jsou krmeny halucinogeny.

Tahle podívaná představuje dva nesmírně silné momenty, i když každý v jiném slova smyslu. Nejprve je to příjezd a krutá šikana ze strany afrických bojovníků, které vede ta černá nevěsta. Přinutí syna, aby nejprve zfackoval, a poté zabil svého otce! Proč? Přeci jen tak, pro zábavu. V případě takového jednání existuje snad jen jeden člověk, který by dokázal zjednat pořádek. Scéna je opravdu skvěle zahraná (Charlize Theron je úžasná), zrežírovaná a sestříhaná. To samé platí i pro tu druhou, kde si Wren a Miguel ve stanu nejprve povídají přes závěs, pak si vyčistí zuby (narážka na okamžik z jedné předchozí scény), a poté se spolu vyspí. Vzhledem ke způsobu nasnímání není nejmenších pochybností o tom, že Sean Penn po celou dobu sakra dobře ví, co dělá a proč to dělá. A i když scénář Poslední tváře nepatří k nejpreciznějším, stejně musím dodat, že na mě toto drama zapůsobilo více než Útěk do divočiny.

Tato Poslední tvář věnuje hodně prostoru jejich neprůzračnému vztahu, čemuž příliš nepomáhají ani její voiceovery. Nicméně díky němu vlastně můžeme rozšířit výčet těch nejsilnějších scén ještě o jednu, konkrétně o hádku v garáži. Znovu ukázka mistrně zvládnuté řemeslné stránky a citlivého vedení herců. Přesto zamrzí, že tenhle počin uvádí tolik postav, jelikož mnohé jsou naprosto zbytečné, bohužel včetně těch, které doplatí na ony „typické africké problémy“ (obětavost lidí, kteří pocházejí z jiného světadílu nevyjímaje), protože si k nim nestihneme udělat žádný vztah, a vlastně i včetně té, kterou ztvárňuje Jean Reno, i když se jmenuje Dr. Love.

Poslední tvář je film, kterému by jistě bývalo pomohlo, kdyby nebyl tolik rozmáchlý ve smyslu velkolepý, ale spíše komornější – i vzhledem k té vztahové linii. Podobně jako v Po strništi bos, také tady měla lyrika zvítězit nad epikou. Naštěstí se nepotvrdily obavy, že by mělo jít o způsob, jakým by se režisér definitivně vypořádal se svou minulostí s Robin Wright. Poslední tvář zkrátka upozorňuje na africká zvěrstva a poukazuje na skutečnost, že láska může vykvést i v těch nejsložitějších a nejnepravděpodobnějších podmínkách. Tím spíše se ovšem dá očekávat, že její průběh nebude z nejsnadnějších a nejharmoničtějších. Jo, a je tu ještě jedna věc. Celý film rámuje scéna, ve které má Wren přednést projev, který je podle Miguela skvělý. Existují dva druhy filmových projevů: takový, s jakým přišel kupříkladu William Wallace, tedy úderný, cool, dojemný, odhodlaný až husí kůži nahánějící, a který si rozhodně budeme pamatovat dlouho po poslechnutí a zhlédnutí. A takový, jaký uslyšíme třeba právě o Wren, jenž by chtěl být podobným tomu, jaký pronesl hrdina Statečného srdce, ale ve skutečnosti vlastně není ani jeho slaboučkým odvarem, přičemž vybízí k otázce čemu zúčastnění tak vehementně tleskají? U takového pak zamrzí, když se na něj musí čekat dvě hodiny.

FOTO: cinema.de