Nemusíte do školy, máte volno. S kamarádkami a kamarády máte dvě možnosti – buď půjdete do kina, nebo na střelnici. Ljudmila automaticky vybírá střelnici a za několik roků, po konci druhé světové války, bude mít na kontě 309 nacistických „skalpů“. Tedy není divu, že jistý umělec složí na její počest oslavný song. Co vedlo Lady Death, jak jí začali přezdívat, k tomu, aby si zvolila válku jako způsob života? Zvláště, když se můžete ocitnout v situacích, které jsou, jak už víme, náporem pro americké muže, natož pro sovětské ženy.

Celý film je orámován scénou z roku 1957, kdy na letišti Vnukovo vypráví Ljudmilin příběh někdejší první dáma USA Eleanor Roosevelt, která se s ní přátelila a dokonce ji hostila v Bílém domě. Snažila se pochopit, proč vyměnila sporák za buzerák a rozhodla se žít jen podle rozkazu a hesel. Divákům a divačkám to bude z filmu celkem jasné. Když je válka, spousta lidí (tj. nejen mužů) cítí, že musí bránit svou vlast. Škoda, že vztahu těchto dvou pozoruhodných žen není věnován větší prostor, tak jako podobně potencionálně nosnému souboji s elitním nacistickým odstřelovačem Otto von Singerem.

Tvůrci uvádějí i romantickou linku. Jednak je tu vztah Ljudmiliny kamarádky Maši, a pak také samotné hlavní hrdinky, která se sblíží se dvěma kolegy a jedním medikem (s každým trochu nijak a nikoliv se všemi najednou). Snad je to kvůli tomu, aby byla ukázána nejen její ženskost, ale částečně vlastně také nesmyslnost války. Tohle určitě není špatný koncept a některé konkrétní momenty spolehlivě uvíznou v paměti. Julia Peresild, která mimochodem vypadá trochu jako Emily Browning, předvádí v hlavní roli velmi dobrý výkon, jelikož dokáže působivě vyjádřit širokou škálu emocí od absolutního nadšení pro věc po psychickou i fyzickou únavu.

Problém je, že ač je Ljudmilin příběh určitě zajímavý, tenhle počin příliš nefunguje jako celek. Značný podíl na tom bude mít absence kvalitní (nebo alespoň dobré) dobové atmosféry. A šťastnějším rozhodnutím by bývalo bylo vyprávět chronologicky, byť spolu ty časové roviny vcelku úzce souvisejí. Zároveň Bitva o Sevastopol přinutí k zamyšlení nad tím, jak významnou, světoznámou a vpravdě uznávanou osobností by se hlavní hrdinka mohla stát, kdyby – řečeno sportovní terminologií – nehájila barvy Sovětského svazu. Mimochodem, samotné Bitvě o Sevastopol se film vlastně ani tolik nevěnuje, a ani se o ní nedá tvrdit, že by měla pro samotnou Ljudmilu nějaký jó důležitý dopad.

Bitva o Sevastopol sice obsahuje ty fakticky poutavé pasáže, nicméně by se daly spočítat na prstech jedné ruky, což při dvouhodinovém filmu není zrovna hodně. Poučí nás i o tom, jak je ve válce důležité správné oblečení a vzájemný respekt. To je sice zajímavé, leč asi nikoliv zcela nezbytné. Ono se vůbec nelze zbavit dojmu, že kdyby byla Bitva o Sevastopol třeba o patnáct minut kratší, nic by se nestalo. Naopak by téměř jiště šlo o ucelenější, a tím pádem i zapamatováníhodnější podívanou. V této podobě akorát rozšíří obzory způsobem, jaký je ale jistě lepší, než si o Ljudmile Pavličenkové jen suše přečíst na Wikipedii.

FOTO: cinema.de