Přitom je hvězdně obsazený. Cenami ověnčený spisovatel Jake Davis (Russell Crowe) měl manželku a malou dcerku Katie, když došlo k nehodě, při které žena zahynula. Sám to odnesl duševní poruchou, a proto musel na sedm měsíců nechat dcerku u manželčiny sestry a jejího manžela (Diane Kruger a Bruce Greenwood). Když se vrátil, problémy nepřestaly a další se přidaly. Dospělá Katie (Amanda Seyfried) se občas stále chová trochu nedospěle, ač potkala člověka (Aaron Paul), který ji miluje, a ač má zodpovědnou práci, ve které pomáhá pod vedením přísné nadřízené (Octavia Spencer) dětem (Quvenzhané Wallis) s podobně nesnadným dětstvím, přičemž černé vzpomínky na to její ji stále pronásledují.

Myslím, že pro drama typu Otcové a dcery by se nenašel vhodnější režisér než Gabrielle Muccino. Tvůrce, který pro nás natočil Štěstí na dosah či Sedm životů, má veliký cit pro vyprávění takovýchto lidských příběhů a hlavně si dokáže pohlídat tu hranici mezi dojetím a citovým vydíráním. S tím souvisí i fakt, že ví, jak pracovat se subjektivními pocity diváků a divaček. A scénář debutujícího Brada Desche nabízí spoustu emotivních, ovšem zároveň i ošemetných situací, které by bez takhle přesného vedení mohly dopadnout nechtěně jinak.

Film se odvíjí ve dvou časových rovinách. V roce 1989 a pětadvacet roků poté. Respektive takhle: nadále se mírně štěpí. Kromě těch sedmi měsíců následuje „pasáž dva roky poté“ a dále už se časové rozestupy obtížněji odhadují. V dospělosti Katie je to přeci jen přehlednější, ačkoliv kupříkladu není zřejmé, když přesně proběhlo (zatím?) poslední setkání s tetou Elizabeth – jestli těsně před závěrečnou scénou nebo jak dlouho před ní. V každém případě tohle jsou spíše jenom takové drobné vady, jelikož primárně bychom se pochopitelně v tomto pozoruhodném díle měli soustředit na něco jiného.

Především na všemožné překážky, které musí překonávat (na duši zraněný) milující otec, aby mohl sám vychovávat své dítě. To vlasně musel řešit i Will Smith ve zmíněném Štěstí na dosah, přičemž se rozhodně nedá tvrdit, že by tam jeho trable s výchovou a zaopatřením malého Jadena byly větší – byly jiné. Russell Crowe to hraje naprosto brilantně a tak trochu nechává vzpomenout na Čistou duši. Přesto by se možná našel typově o malinko vhodnější herec. Svým vzhledem totiž působí dojmem, že by ani takové zážitky neměly tolik rozházet. Ale jak ostatně sami potvrzují ve velmi dobrém bonusovém filmu o filmu, s malou a nesmírně talentovanou Kylie Rogers rychle našli společnou řeč a při jejich scénách je to rozhodně znát.

Dospělá Katie už není ta hodná tátova holčička. Je to zajímavá, leč uvěřitelná proměna. Ne že by zabíjela lidi nebo šidila stát na daních, to zase ne. Ale v podstatě jde s každým, na koho natrefí v baru, protože má pocit, že vlastně ani neví, co to znamená „být něčí přítelkyní“. Proto dost času věnujeme jejímu vztahu s Cameronem. Někomu to třeba může připadat až hloupé, ale v Otcích a dcerách (což je název Jakeovy nejúspěšnější knihy) to má své opodstatnění. Tak jako zdánlivně vzdálenější linie s tou holčičkou Lucy, díky které se Katie doopravdy daří lépe se vypořádat s tím, co ji stále trápí.

Otcové a dcery jsou jedním z těch filmů, ve kterých předvádějí úplně všichni skvělé herecké výkony. Nejen díky Russellu Croweovi, Amandě Seyfried, Diane Kruger, Quvenzhané Wallis a dokonce i Aaronu Paulovi a samozřejmě tedy všech dalších je extrémně snadné sledovat pozorně tento příběh. Příběh, který se navíc někde mohl skutečně stát. Dramaturgicky je, až na některé výjimky (např. rádoby katarzní happy-end), velice dobře vystavěný a když se k tomu připočte výborná hudba a kamera, vyjde jednoznačný závěr, že určitě nějakou dobu potrvá, než na něj přestanete myslet.

FOTO: Bioscop