Mladá žena Marie se chystá na svou oslavu. Když ale po ní chce ráno vstát, zjišťuje, že se zřejmě nachází v jiném domě. Tedy, možná, protože prostředí nám v úvodu není představeno natolik, abychom to mohli s určitostí tvrdit. Takže co: je to následek divoké pařby nebo snad únosu? Když začne smejčit okolo, dozví se, že je to ještě mnohem zamotanější. U stolu sedí cca osmiletý chlapec Adam, který jí prozradí, že je její syn a rád by se ládoval toasty s medem. Uctivě ji zdraví jakási služka, a později i chůva, neboť Marie řídí velkou investiční společnost, takže si výpomoc může dovolit. Tak, a pak jí docvakne, že si vůbec nevybavuje, co se odehrávalo během posledních patnácti let (sama přitom vypadá pořád stejně, tedy nezestárla). Ale to pořád ještě není všechno!

Řekněme si to hned teď na férovku: Život té druhé není ani trochu povedený film. S tímto slavným dílem Floriana Henckela von Donnersmarcka se nemůže v ničem rovnat. Podobnost názvů je tedy čistě náhodná, ale zároveň se jedná o jediný faktor, který může tomuto počinu zajistit nějaké diváky. Pravda, ještě tu máme Juliette Binoche v hlavní roli, ale o ní si povíme pak. Když už tento film musel být natočen, rozhodně měl zamířit pouze na televizní obrazovku, protože jednak jsou na plátně všechny jeho nedostatky (a že jich tu, panečku, máme pěknou řádku) mnohem, mnohem markantnější, a druhak se ukazuje být stejně nenáročný a naivní jako adaptace knih od Rosamunde Pilcherové. A to i přesto, že na rozdíl od nich se snaží, ale opravdu jen snaží o nějaký přesah.

Film Život té druhé je sice prezentován jako komedie, ale potíž je v tom, že na něm není nic vtipného. Základní téma knižní předlohy Fréderique Degheltové je přitom vcelku ušlechtilé, ale vhodnější spíše pro hlubokomyslné drama. Autorka klade otázky jako: Kým jsme byli před patnácti lety? Co jsme od té doby získali nebo naopak nezískali? Svým způsobem může odkazovat i na takový ten stereotyp – ráno vstanu, vezmu dítě do školy, jdu do práce, večer přijdu domů, třeba koukám na televizi, ráno vstanu, vezmu dítě do školy, jdu do práce … pak není divu, že dny občas splývají. Jde ale také o ty vývojové rozdíly a o to, jestli byly uskutečněny původní plány a představy.

Jenže všechny tyto myšlenky jaksi z filmu vymizely. Lépe řečeno tam nikdy nebyly. Život té druhé  je totiž nevědomky (!) prezentován více jako sci-fi, a taky právě proto vůbec nefunguje. Ve finále totiž vůbec není zřejmé, jestli šlo o představu, nebo jestli se všechno hlavní hrdince zdálo, jestli se ocitla v nějaké alternativní realitě, jestli se náhodou nejednalo o její alter ego, nebo dvojče nebo co. Prostě smysluplné rozuzlení celé té neobvyklé zápletky není ani náznakem vysvětleno. Pouze se opakuje milostná scéna, která tomu skoku v čase předcházela. I když, ta je natočena tak nezručně a prapodivně, že se o ní jako o milostné scéně snad ani psát nedá.

Na vině je jednoznačně režie Sylvie Testudové. Už jsem opravdu dlouho neviděl film, na kterém by bylo tak extrémně znát, že se jedná o debut. Prostě ta její režijní nevyzrálost a prakticky žádné předpoklady pro tuto profesi jsou do očí bijící. Žádná pořádná atmosféra, bezradnost v práci s herci, nectění žádné hlavní ani vedlejší myšlenky. A přesto se z rozhovorů a jiných dostupných materiálů znovu potvrzuje, jak ohromně jsou francouzské režírující herečky (viz také Julie Delpy) sebevědomé. Přesvědčené o tom, že snědly veškerou filmařskou moudrost a že povolání režiséra je v podstatě brnkačka. Přestože spolupracovala s takovými tvůrci, jako jsou Johnnie To či Olivier Dahan, evidentně si ze vzájemné spolupráce nedokázala vůbec nic odnést.

Podle toho také spolupracuje s herci. I herečka kalibru Juliette Binoche (držitelka Oscara, některých dalších prestižních filmových ocenění a nominací na ně) tu pod vedením Testudové předvádí ryze průměrný, ba možná až lehce podprůměrný výkon. V některých scénách mi jí bylo kvůli tomu, co po ní režisérka chtěla, až líto. Ačkoliv bych si docela vsadil na to, že to jistě zahrála lépe, ale Testudová prostě ve střižně vybrala méně povedený záběr, protože jí samotné připadal nejlepší. A tohle platí i pro všechny ostatní herce a herečky, kteří mají v tomto filmu větší role.

Sylvie Testudová si rozhodně nepomohla ani tím, že spolupracovala se začínajícími producenty a sama se pustila do psaní scénáře. Není divu, že ji Juliette Binoche přinutila první verzi přepsat, ale ta druhá, finální, rozhodně nebude o mnoho lepší. Každou chvíli se v ní totiž dostáváme k nové potencionální dějové linii – půjde teda především o to, jak do neznámého prostředí vpuštěná hlavní hrdinka dovede vychovávat snadno zranitelné malé dítě? Půjde o její nesoudržné manželství? O její románek se starším rozvášněným týpkem? O urovnání narušených rodinných vztahů? O její schopnost vést velkou společnost? Nebo snad půjde o něco úplně jiného? Ani jedno, ani druhé, ani třetí, ani čtvrté, ani páté, ani šesté. Prostě se po celou dobu tak nějak nepouštíme do žádných větších akcí a vlastně jen přešlapujeme na místě.

Život té druhé toho divákům opravdu nabízí jen velmi málo. S výjimkou toho minima scén, ve kterých se objevuje půvabná Aure Atika, je už jenom několik jiných, ve kterých by skutečně bylo na co se dívat. Přes všechny ty zápory byl ovšem tento počin pro mě přeci jen v něčem přínosný. Poznal jsem, že nejen u nás se natáčejí a sem tam dokonce i v kinech hrají filmy, které vypadají takřka amatérsky a že nejen u nás se může režisérem nebo režisérkou stát prakticky každý nebo každá.