Odhlédneme-li od toho, že Afghánistán spadl z bláta do louže, když Rusy vystřídal přísný talibánský režim, zbývá ještě fakt, že tyto výkonné zbraně (nebo spíš střely z nich) se pak Američanům v poněkud jiné formě opět vrátily. To ale není předmětem recenze – film Soukromá válka pana Wilsona na motivy knihy Goerge Crilea se totiž věnuje tajné operaci vedené texaským kongresmanem Charliem Wilsonem, která během osmdesátých let stála za kompletním vyzbrojením afghánských mudžáhidů. Požitkářský kongresman (Tom Hanks), který se rád obklopoval krásnými ženami a který neopovrhoval ani alkoholem, či kokainem, se spojil s jednou z nejbohatších Američanek – Joanne Herring (Julia Roberts) a se schopným, i když trochu obhroublým agentem CIA Gustou Avrakotosem (Philip Seymour Hoffman). Společně pomocí různých přesvědčovacích technik, tajného tahání za nitky, charismatu, ale i přes srdceryvné obrazy s utečeneckých táborů postupně přesvědčili vlivné politické činitele, aby rozpočet na podporu utlačovaných Afghánců navýšili z pěti milionů na jednu miliardu dolarů. Zároveň se jim podařil opravdu husarský kousek v podobě zajištění spolupráce mezi Afghánci, Pákistánci, Egypťany a Izraelci.

Politické drama v režii Mika Nicholse získává mnoho zejména díky vtipnému a ironickému scénáři Aarona Sorkina. Soukromá válka pana Wilsona tak odlehčuje americkou polickou vážnost a hrdost a polehoučku odhaluje, že leckdy je to stejná fraška jako v jiných zemích. I když pravda, většina zemí neoplývá takovou sférou vlivu a hlavně takovou sumou v rozpočtu…

Pokud řada zahraničních recenzentů označuje snímek jako „jeden z nejchytřejších z roku 2007“, nemohu s tím tak úplně souhlasit. Příběh trojice, která udělala vše možné, aby položila na lopatky Sovětský svaz, je zajímavě pojatý film, který nenudí. Přesto ale má mnoho much, u nichž americké publikum na rozdíl od našinců slintá blahem: hrdinství, záběry na ubohé sirotky bez nohou, kteří obměkčí kongresmanovo srdce a pustí žilou státnímu rozpočtu, stejně jako jiné patetické vlastenecké výjevy (a výlevy). To vše s cílem všem ukázat, že to byla právě Amerika, kdo pomohl…

Ano, politické pozadí vyjednávání je působivé a docela zábavné. Hanksův Wilson je správná kombinace burana s bystrým mozkem, zarytá antikomunistka Roberts s grácií ve stínu táhne figurkami na vládní šachovnici a svéráznému, zarputilému a na celý svět naštvanému agentovi propůjčil Hoffman svůj talent a charisma. Stejně jako na Hanksovi je na něm vidět, že ho role baví, jen Roberts se v pozadí těchto dvou trochu ztrácí.

Jako polická satira není Soukromá válka pana Wilsona špatná, ale tam, kde se snaží efektivně tlačit na diváka a mírně naznačovat jakási poselství, se scénář znatelně rozplývá a upadá. Ono je totiž docela problém cokoli naznačovat mezi řádky a zároveň nezpochybňovat hrdinu filmu i Ameriky. Možná právě v tomhle paradoxu je snímek nedotažený a chybí mu trochu něčeho navíc. Něčeho, co by ho odlišilo (alespoň v pohledu na věc) od dalších filmů, věnujících se tematice Blízkého Východu – a že jich je teď opravdu požehnaně…