Video: Collateral
Vydáno dne 21.01.2005
Jedenašedesátiletý
režisérský veterán a zároveň jeden z nejuznávanějších tvůrců současného Hollywoodu, Michael Mann, už má za
sebou spoustu skvělých filmů, ale tentokrát přišel s opravdovou lahůdkou - ve svém nejnovějším snímku
(navzdory obavám mnohých diváků a kritiků) dokázal z Toma Cruise udělat jednoho z nejcharismatičtějších
nájemných vrahů, jaké kdy filmové plátno zažilo...
Max (Jamie
Foxx) je taxikářem v L.A. už celých jedenáct let. Jedenáct let stereotypně vozí své klienty z místa na
místo a sní si svůj velký sen o tom, jak se svou prací skončí a založí si vlastní podnik. Tváře lidí,
kteří k němu nasednou, se pod nánosem každodenní rutiny mění v pouhé letmé odrazy v zadním zrcátku a
rozhovory v povinné fráze. Toho večera však k Maxovi nasedne sympatická právnička Annie (Jada Pinkett
Smith), která mu, po oboustranně příjemném rozhovoru, na konci cesty vcelku ochotně předá svoje telefonní
číslo a přestože by jí Max nejspíš stejně nikdy nezavolal, je tahle malá příhoda milým zpestřením další
nekonečné noční jízdy. Ve chvíli, kdy se Max po zastávce s Annií znovu rozjede, sedí už na zadním sedadle
další (a té noci poslední) klient. Zdvořilý a na pohled elegantní šedovlasý muž v drahém vlněném šedivém
obleku se představí jako Vincent (Tom Cruise)
a udělá Maxovi šestisetdolarovou nabídku za to, aby ho
během několika
následujících hodin odvezl na pět různých míst. Přes mírnou nejistotu
přikývnuvší
Max však netuší, že oněch pět míst rovná se pět předem ujednaných
vražd pěti nepohodlných korunních
svědků a že vzadu za ním sedí jejich budoucí
vykonavatel. To zjistí až na první zastávce, kdy mu na
střechu taxíku odkudsi z
okna spadne mrtvola muže a vzápětí ze stejného domu vyběhne Vincent s pistolí
v
ruce.
V tuto chvíli Collateral
opravdu začíná a režisér Michael Mann (Poslední Mohykán, Nelítostný souboj) rozehrává mistrovskou partii,
ve které sice dělá malé ústupky pravidlům žánru a představuje nějaká ta zavedená klišé, ale způsob, jakým
je servíruje, stejně jako jemu vlastní smysl pro obrazovou vytříbenost a s ní spojený cit pro detail
dělají z
Collateralu rozhodně nadprůměrnou podívanou. Přidejte si k tomu výtečnou
ústřední hereckou dvojici, která téměř nesleze z plátna a velmi slušný scénář, sem tam okořeněný i
odpovídající dávkou jemného černého humoru (scéna s Maxovou matkou v nemocnici) a máte film víc než
nadprůměrný.
Mannovu osobitou vizuální poetiku ještě
podtrhuje využití digitální kamery, jejíž volba byla, jak se ukázalo, velmi šťastným krokem. Tato
relativně nová technologie sice má kromě nadšených příznivců (George Lucas) i radikální odpůrce (Steven
Spielberg) a to i mezi diváctvem, ale v
Collateralu je její použití nezpochybnitelné. V
podstatě celý film se totiž odehrává v noci, kdy spolu s Maxem a Vincentem navštívíme krom nemocnice,
jazzového klubu, mexického baru nebo korejské diskotéky také potemnělá pouliční zákoutí nebo jeden zcela
zhasnutý mrakodrap a právě v takových okamžicích by standardní kamera z diváckého hlediska neobstála. Díky
vysokému rozlišení digitálního obrazu máme i ve vysokých patrech obrovské zhasnuté budovy nejen jasno, kdo
je kdo a kdo je kde, ale můžeme si také užít každý detail, viditelný díky spleteným pavučinám
velkoměstského osvětlení o mnoho pater níže.
Velkým
překvapením ve spojení s Collateralem bylo už dříve obsazení Toma Cruise coby
chladnokrevného nájemného vraha. Původní Mannův záměr byl obsadit jednu z největších hollywoodských
celebrit do role Maxe, ale Cruise se od počátku zajímal spíš o Vincenta. Mannovi se tento nápad zalíbil a
udělal z Cruise šedovlasého elegantního chlápka s ostrým strništěm, jehož vlasy, oblek, bezpečnostní
kufřík a pistole spolu ladí do chladné kovově šedé, stejně chladné jako Vincentova mysl, jež bez váhání,
odhodlaně a nekompromisně směřuje k jedinému cíli (vlastně k pěti cílům). Cruise se se svou netradiční
rolí sžil na výbornou a jeho Vincent se možná prostřílel až k další
Oscarové nominaci svého
představitele. Do značné míry právě díky Cruisovi se jeho postava i přes všechnu tu představenou krutost a
bezohlednost stává víceznačnou a přestože budete Vincenta spolehlivě nenávidět, někde ve skrytu duše mu v
lecčems dáte za pravdu a i když jeho jednání nikdy nepochopíte, jeho osud vám nebude tak úplně lhostejný.
A přesně o to tvůrcům šlo, Vincent neměl být (a není) naprogramovaný stroj na zabíjení a i on dělá chyby,
je to prostě člověk, který jen soustředěně "dělá svou práci", je skálopevně přesvědčen, že nedělá nic
špatného, a právě proto je v ní tak dobrý a právě proto působí navenek dojmem chladnokrevného zabijáka bez
slitování.
Každopádně jestli by (i přes neoscarový
žánr
Collateralu) Akademici někoho neměli přehlédnout, je to bezpochyby Jamie Foxx.
Žádný přerod z nudného a stereotypní prací vysátého introvertního snílka v akčního hrdinu a Vincentova
rovnocenného soupeře se nekoná a o to je Foxxův brilantní výkon cennější. Max je od počátku do konce stále
ten samý, skoro neviditelný ušlápnutý chlapík s brýlemi bez obrouček a průměrným usedlým ohozem, jediná
změna je v tom, že pod vlivem bezkrevně kalkulujícího Vincenta, kterému musí pod pohrůžkou smrti sebe a
své matky chtě nechtě pomáhat, najednou dokáže věci, kterých by za normálních okolností nejspíš nebyl
schopen - dokáže se Vincentovi vzepřít. A to hned několikrát, ale jak už bylo řečeno,
Collateral není rutinní akční thriller, on vlastně není ani moc akční, a tak veškerá
Maxova snaha o nikoliv hrdinský, ale pouze sebezáchovný čin končí skoro vždy fiaskem a o to těžší je
následně ho zopakovat. Jednou se to ale Maxovi samozřejmě povede, tím však události zdaleka nekončí,
protože přichází zhruba posledních 20 minut, kde se konečně dočkáme i nefalšované
akce.
Právě v této části je Mannův film jednoznačně
nejstandardnější a právě tady vyplave na povrch nejvíc nejklasičtějších nejnepravděpodobnějších "náhod" a
otřepaných klišé, ale ani zde, především díky Mannově režii, nesklouzává
Collateral do
průměru a i v závěru si drží víc než slušnou úroveň. Dozajista tomu pomohl i výborný soundtrack (který je
mixem scénické, převážně elektronické hudby a nejrůznějších songů všemožných žánrů), jenž v závěru
kulminuje a bezchybným splynutím s Mannovými obrázky zaplácává drobné trhlinky v
dění.
Přestože mě nenapadá nic, co bych
Collateralu vyloženě vytknul, je tu samozřejmě pár věcí, které vedou k zamyšlení. Protože se
Michael Mann spíš než na akci soustředil hlavně na vykreslení dvou ústředních postav a snímek je spíš
psychologickým než akčním thrillerem, dočkáme se od Maxe a Vincenta spousty (opravdu kvalitních) dialogů,
z kterých mnohdy lehce mrazí a které (na rozdíl od celé plejády podobných žánrových snímků) nejsou jen
břitkou výplní hluchých neakčních míst, ale otázka zní: Choval by se skutečný Vincent takhle a opravdu by
Maxovi hned všechno vykecal? A můžeme se ptát dál: Opravdu by se skutečný Vincent dokázal takhle
prostřílet, prořezat a promlátit z mnohonásobné přesily (v jinak vynikající scéně) v korejském nočním
klubu? A nejpodstatnější dotaz na závěr: Jak velká je pravděpodobnost, že by Vincent nasedl zrovna k
Maxovi, který náhodou vezl i jednu z budoucích obětí? Ale to už jsou ty ústupky žánru a "náhody", o
kterých jsem hovořil a které stejně není třeba řešit, protože v Collateralu a) je jich opravdu málo, b) si
jich nakonec možná ani nevšimnete.
Collateral totiž není jen o ději jako takovém, je i o
atmosféře a o detailech. Nepamatuji si, kdy naposled mě něco v kině zmrazilo tak, jako brilantně napsaná,
zahraná a zrežírovaná cool scéna v jazzovém klubu, nebo kdy naposled mi při sledování nějakého filmu v
hlavě rotovaly myšlenky tak, jako při scéně, kdy Vincent při jízdě taxíkem po krátké hádce namíří pistoli
na Maxovu hlavu... po chvíli napětí začne Max zpomalovat, až úplně zastaví a za vybrnkávaných tónů
melancholické hudby nechá přeběhnout přes silnici vystrašeného vlka...
Právě proto je
Collateral výjimečný, stejně jako režisér, který mu dal filmovou podobu.
(Autor: Jan Vrabec)
