Ta naše písnička česká II

Tak jsem se nějak nachomýtla k začátku a   zůstala jsem zírat až do konce. Chvílemi jsem   vrtěla hlavou úžasem, chvíli se otřásala   hnusem a často nevěřila, protože   předkládané situace ve mě vyvolávaly pocit   naprosté absurdity. Nechte mi nějaké iluze, že   to není všechno pravda a alespoň někdo si   zachoval tvář.
Že Hartl umí, to jsem   věděla, ale výběr pana Poloczka mě   rozstřelil a je škoda, že tento film upadl v   zapomnění. Je to z Olmerových děl to rozhodně   lepší.

Na filmu lze jen pochválit hudbu O.Soukupa a   herce Matáska. Směsice upatlaného děje s   vulgárními i stupidnímy fóry. Také co chtít   od Olmera!

Obrovská škoda, že tento film ihned po   převratu zapadnul, tak jako více filmů   natočených v devadesátém roce. Tenkrát měl   každej jinší starosti, než chodit na český   filmy do kina. Příběh o houslistovi Janovi,   kterého výborně ztvárnil Jan Hartl začíná   přesně ve chvíli, kdy spojená vojska   Varšavské smlouvy okupují Prahu. Aby se Jan   mohl nějak uživit, tak musí dělat ústupky a   vyloženě šaška pro vysokého stranického   funkcionáře v prasácké roli Bronislava   Poloczeka, který mohl manipulovat s kýmkoliv a   jakkoliv se mu zachtělo. Opět se mě zvedal   žaludek z toho strašnýho totalitního režimu,   kdy mohl člověk spadnout až na dno, nebo   začít z vlezdoprdelectvím a podvolit se straně   a tím ztratit veškerou důstojnost. Fuj, hanba   komunistům, tohle byla fakt otřesná doba.   Pěkně nechutnýho a úlisnýho tajemníka si   zahrál i David Matásek, jehož příčesek byl   ještě úlisnější než on sám, nebo věčně   ožralej funkcionář v roli Františka Husáka,   kterej na jedné stranické hostině poblije celej   švédskej stůl. Vít Olmer si opět nebral   servítky a natočil i odvážné scénky, jak   třeba Hartl orálně uspokojuje Ivanu Chýlkovou   (zpěvačka), nebo jak si Broňa nechá kouřit od   nějaké kurvy, anebo nehorázný kozy Lucie   Bílé, které i přes lehké tričko dávají   pěknej viditelnej tvar. Už jen z těchto   pohledů je to zásadní a nesrovnatelný snímek   v československé kinematografii. A hlavně ty   papalášký žranice, chlastačky až do rána,   to je vše natočeno tak přesvědčivě a   téměř dokumentárně, jakoby film točila Věra   Chytilová. Hodně tomu totiž přispívá kamera   Jana Malíře (Věře Chytilové dělal kameru k   filmům Faunovo velmi pozdí odpoledne a Šašek a   královna), která je furt ve střehu a neustále   mapuje každou scénu hodně detailně, zabírá   různé úhly, detaily obličejů, zkrátka   přesně tak, jak jsme tomu zvyklí u filmů paní   Chytilové. Příběh končí těsně před   Sametovou revolucí (aspoň mě to tak připadlo)   a co se vše v mezičase odehrává je fakt   hrozný svinstvo! Vít Olmer byl jedinečný   režisér a je velká škoda, že mu po jeho   posledním dobrým filmu Tankový prapor taky   řádně mrdlo v hlavě (podobně jako Troškovy)   a začal točit nehorázný bahno. Jeho   dřívější snímky měly sakra šťávu, spád   a vypovídaly energicky a bez nějakých příkras   o tehdejších dobách (např. i film Bony a klid)   a v osmdesátých letech byl vyjímečnej a   originální tvůrce. Tankový prapor, Bony a klid   a Ta naše písnička česká II jsou jeho   nejlepšími režijními počiny.

No tedy!! Na rozdíl od naprosto pitomé   jedničky… Klobouk dolů. Mimochodem, jen tak na   úvod, ten vtip, z které strany to má ženská   nejradši, jsem neznal. Zaujala také citace   Kafkova díla „Zámek“. Ta ke snímku hezky   „sedla“. Prostě film o vlezdoprdelizmu   tehdejších dob se vším všudy. Ano, bylo to   tak a ještě horší. Viz například kniha pana   Trávníčka „Zlatokopové z Pragokoncertu“. V   každém případě jsou ve filmu okamžiky silně   legrační, ale také silně odpudivé. Herci to   zvládli s bravurou, vedle pana Hartla tu byl i   skvělý pan Poloczek. Jen velká škoda, že   tento snímek autoři (zcela zbytečně) svým   názvem vlastně spojili s filmem předchozím.   Ostatně v tomto zde se ani tak moc nezpívalo.   Možná jsem jej tak trochu nadhodnotil, ale zcela   jistě se podívám znovu a pak se uvidí.

Film režiséra Víta Olmera poměrně dobře   líčí komunistickou zvůli nastolenou v kultuře   normalizačním režimem. To jsme zažili v   sedmdesátých letech všichni, kteří si jenom   trochu přičuchli k přehrávkám. Vedoucí   slavného smyčcového kvarteta Bohemia je   odstaven, pokračuje jako učitel na hudebce,   opisovač not, houslista v barech a končí jako   kotelník.