Ta naše písnička česká II

Film režiséra Víta Olmera   poměrně dobře líčí   komunistickou zvůli   nastolenou v kultuře   normalizačním režimem. To   jsme zažili v sedmdesátých   letech všichni, kteří si   jenom trochu přičuchli k   přehrávkám. Vedoucí   slavného smyčcového   kvarteta Bohemia je odstaven,   pokračuje jako učitel na   hudebce, opisovač not,   houslista v barech a končí   jako kotelník.

Na filmu lze jen pochválit   hudbu O.Soukupa a herce   Matáska. Směsice upatlaného   děje s vulgárními i   stupidnímy fóry. Také co   chtít od Olmera!

No tedy!! Na rozdíl od   naprosto pitomé jedničky…   Klobouk dolů. Mimochodem, jen   tak na úvod, ten vtip, z   které strany to má ženská   nejradši, jsem neznal.   Zaujala také citace Kafkova   díla „Zámek“. Ta ke   snímku hezky „sedla“.   Prostě film o vlezdoprdelizmu   tehdejších dob se vším   všudy. Ano, bylo to tak a   ještě horší. Viz   například kniha pana   Trávníčka „Zlatokopové z   Pragokoncertu“. V každém   případě jsou ve filmu   okamžiky silně legrační,   ale také silně odpudivé.   Herci to zvládli s bravurou,   vedle pana Hartla tu byl i   skvělý pan Poloczek. Jen   velká škoda, že tento   snímek autoři (zcela   zbytečně) svým názvem   vlastně spojili s filmem   předchozím. Ostatně v tomto   zde se ani tak moc nezpívalo.   Možná jsem jej tak trochu   nadhodnotil, ale zcela jistě   se podívám znovu a pak se   uvidí.

Tak jsem se nějak nachomýtla   k začátku a zůstala jsem   zírat až do konce. Chvílemi   jsem vrtěla hlavou úžasem,   chvíli se otřásala hnusem a   často nevěřila, protože   předkládané situace ve mě   vyvolávaly pocit naprosté   absurdity. Nechte mi nějaké   iluze, že to není všechno   pravda a alespoň někdo si   zachoval tvář.
Že   Hartl umí, to jsem věděla,   ale výběr pana Poloczka mě   rozstřelil a je škoda, že   tento film upadl v   zapomnění. Je to z   Olmerových děl to rozhodně   lepší.

Obrovská škoda, že tento   film ihned po převratu   zapadnul, tak jako více   filmů natočených v   devadesátém roce. Tenkrát   měl každej jinší starosti,   než chodit na český filmy   do kina. Příběh o   houslistovi Janovi, kterého   výborně ztvárnil Jan Hartl   začíná přesně ve chvíli,   kdy spojená vojska   Varšavské smlouvy okupují   Prahu. Aby se Jan mohl nějak   uživit, tak musí dělat   ústupky a vyloženě šaška   pro vysokého stranického   funkcionáře v prasácké   roli Bronislava Poloczeka,   který mohl manipulovat s   kýmkoliv a jakkoliv se mu   zachtělo. Opět se mě zvedal   žaludek z toho strašnýho   totalitního režimu, kdy mohl   člověk spadnout až na dno,   nebo začít z   vlezdoprdelectvím a podvolit   se straně a tím ztratit   veškerou důstojnost. Fuj,   hanba komunistům, tohle byla   fakt otřesná doba. Pěkně   nechutnýho a úlisnýho   tajemníka si zahrál i David   Matásek, jehož příčesek   byl ještě úlisnější než   on sám, nebo věčně   ožralej funkcionář v roli   Františka Husáka, kterej na   jedné stranické hostině   poblije celej švédskej   stůl. Vít Olmer si opět   nebral servítky a natočil i   odvážné scénky, jak třeba   Hartl orálně uspokojuje   Ivanu Chýlkovou (zpěvačka),   nebo jak si Broňa nechá   kouřit od nějaké kurvy,   anebo nehorázný kozy Lucie   Bílé, které i přes lehké   tričko dávají pěknej   viditelnej tvar. Už jen z   těchto pohledů je to   zásadní a nesrovnatelný   snímek v československé   kinematografii. A hlavně ty   papalášký žranice,   chlastačky až do rána, to   je vše natočeno tak   přesvědčivě a téměř   dokumentárně, jakoby film   točila Věra Chytilová.   Hodně tomu totiž přispívá   kamera Jana Malíře (Věře   Chytilové dělal kameru k   filmům Faunovo velmi pozdí   odpoledne a Šašek a   královna), která je furt ve   střehu a neustále mapuje   každou scénu hodně   detailně, zabírá různé   úhly, detaily obličejů,   zkrátka přesně tak, jak   jsme tomu zvyklí u filmů   paní Chytilové. Příběh   končí těsně před   Sametovou revolucí (aspoň   mě to tak připadlo) a co se   vše v mezičase odehrává je   fakt hrozný svinstvo! Vít   Olmer byl jedinečný   režisér a je velká škoda,   že mu po jeho posledním   dobrým filmu Tankový prapor   taky řádně mrdlo v hlavě   (podobně jako Troškovy) a   začal točit nehorázný   bahno. Jeho dřívější   snímky měly sakra šťávu,   spád a vypovídaly energicky   a bez nějakých příkras o   tehdejších dobách (např. i   film Bony a klid) a v   osmdesátých letech byl   vyjímečnej a originální   tvůrce. Tankový prapor, Bony   a klid a Ta naše písnička   česká II jsou jeho   nejlepšími režijními   počiny.