Prstýnek

Tahle černobílá komedie   nese nezaměnitelnou pečeť   osobitosti a kvality   režiséra Martina Friče. Je   to v první řadě fakt velká   herecká jízda! Otomar   Korbelář je prostë svůj,   paní Fabianová je opravdová   kněžna každým coulem a   František Smolík (tehdy jen   sotva padesátník)je coby   degenerovaný a senilní   kníže Ferdinand naprosto   geniální. Kolem nich pak   trousí perly Plachta, Marvan,   Futurista, Šlemrová a   další esa. No a scéna, kdy   čekající Jana Dítětová   nemilosrdně vyluxuje velkou   mísu cukroví patři mezi ty   nesmrtelné. Tenhle hodně   povedený film dobře baví   už kolikátou generaci   diváků.

Aby se film po válce mohl promítat
...tak dostal přívlastek   "parodie" na   kýčovité filmy 30. a 40.   let. Nikdy jsem nechápal v   čem je tento snímek   parodický. A jak se ukázalo,   ani nikdy nebyl. Byl to   typický dobový produkt   české válečné   kinematografie - se snahou po   únikových tématech, která   by nevadila fašistickým   cenzorům.
Doba ze   snímku udělala jeden z řady   filmů pro pamětníky a   jedině díky režijnímu   mitrovství Martina Friče,   který jak herecké výkony   tak vyprávění příběhu   drží přesně na hranici   vkusu a melodramatu, tento   snímek přežívá dodnes.

Dobré herecké výkony,   M.Frič v roli režiséra, na   tomhle filmu nenalezla nic ani   socialstická cenzura -   ledaže šlo vlatně o incest   - láska mezi pytlákem a   mladou kněžnou a styky plodu   jejich lásky se svou   nevlastní sestrou, to je   film, na který nejen já, ale   spousta diváků se ráda   podívá a odpočine si od   hektolitrů krve.

Jasnosti, moje věda neselhala...
Půvabný a nestárnoucí   černobílý snímek, kterak   se mladá kněžna   několikrát cíleně   "zapomněla" s   bodrým chasníkem a urozená   modrá krev byla   profiltrována s bujnou a   zdravou venkovskou. Radoval se   osobní lékař, jehož věda   neselhala, radoval se místní   farář, jehož vroucí   modlitby o zachování   knížecího rodu po meči   byly vyslyšeny a nejvíce se   radoval starý, lehce senilní   kníže, který přišel k   potomkovi bez přičinění,   ovšem ty hrozné čaje a bez   cukru...
A ještě, že   tak spolehlivě funguje   "tichá pošta"- od   diskrétní baronky, která   velmi, ale velmi důvěrně   sdělí radostnou novinu   knížeti, až po drbnu a   její halekající dotaz,   jestli už i Marčanová ví,   že na zámku budou chovat.
Jenže geny se nezapřou   ani po letech a puška i   pěkné děvče nejsou   mladému Robertovi vůbec   cizí - tak nějak se po svém   knížecím "otci"   vůbec nepotatil.
No a   v mládí lehkomyslná, nyní   z prozrazení vystrašená   šlechtična se po letech   přesvědčí, že i prostý   vesničan má ušlechtilé   srdce a umí držet jazyk za   zuby.
Jeden z   nejlepších počinů mistra   režie Martina Friče,   skvělé herecké obsazení   (zejména dvojice kněžna a   baronka) i neotřelá, lehce   erotická zápletka učinily z   tohoto pamětnického filmu   skvost Zlatého fondu čs.   kinematografie.
Nikdy   si tuto komedii nenechám   ujít, byť ji znám už   nazpaměť.

Komédie plná erotiky, kdy se   šlechtična schází se svým   poddaným za účelem   zplození dítěte, když se   jí ho nepodaří získat   čestným způsobem, od svého   muže, který si ve svým   úctihodném věku, stále   myslí, že se dočká syna,   když bude pít bylinkový   čaj. Myslí si možná dále,   co si myslí malí děti, že   děti nosí vrána nebo čáp.   Ale to by nebylo zase   dojemných scén se   Šlemrovou, která oroduje za   Roberta, nebo kněžna, když   se třese strachem, že se   někdo doví, že má syna s   pytlákem...

Zázrak bylinek a lékařské   věda, narodil se mladý   kníže Robert a nikdo   nevěděl, že šlo o plod   lásky kněžny a mladého   pytláka Hozy Sochora. Mám   rád tuto komedii. Vždy si   vzpomenu, jak Baruška sní   všechno cukroví.

"Prstýnek" je   takovým milým a laskavým   pohlazením po duši, jeden z   filmů ,které mám moc ráda.   Lehce "choulostivý"   příběh mladického   vzplanutí vášní a jeho   pozdějších následků je tu   podán vkusně a s humorem.   Vynikající je i obsazení,   zvláště O. Korbelář   (tehdejší idol mojí   maminky) si roli živelného   pytláka Sochora musel   vyloženě užívat.

Romantika v záběru kamery 4O. let.
Takový roztomilý film s   použitou starou zápletkou -   mladá kněžna se zamiluje do   vesnického pytláka a narodí   se malý kníže, po letech se   tento již dospělý   knížecí princ zamiluje do   pytlákovy dcery, své   poloviční sestry:-)) Ale   vše dobře dopadne a rodinné   tajemství nyní již kněžny   vdovy není prostým, ale   diskrétním pytlákem   prozrazeno. Ač děj není   nijak složitý, z filmu   dýchá něha a dokonce i ti,   kteří nejsou přímo   příznivce romantických   filmů, jako třeba já,   propadnou jeho kouzlu.   Roztomile působí mladinká   Jana Dítětová jako   pytlákova dcera Baruška,   Otomar Korbelář skvěle   zvládnul přehrát se z   mladého zamilovaného hocha   do role již starostmi   ošlehaného otce velké   rodiny samých děvčátek. Á   propos - jeho ženu Barušku   hraje náhle zmizelá a   zapomenutá Naděžda   Vladyková, není o ní   žádných zmínek. Šlo o   maminku herce Mirka Vladyky?   Nikde jsem ničeho nezjistila,   poradí mi někdo? Děkuji za   každou stopu:-))) Málem bych   zapomněla na exteriéry -   zámek Veltrusy a malebné   okolí Staré Huti u   Dobříše, kde přenáší   Korbelář Vlastu Fabinánovou   přes potůček. Zdalipak   víte, že kdysi v   Kavárničce dříve   narozených tato naše   herecká legenda říkala, že   ji Otomar Korbelář dokonce i   upustil? Není nad herecké   vzpomínky.

Jeden z mála filmů s jehož   uvedením nebyly nikdy   žádné problémy.Příjemná   komedie ze starých   časů,podle povídky Ivana   Olbrachta.Poslední český   film jehož premiéra   proběhla za protektorátu

Tento snímek patří k těm   lepším ze 4O. let naší   tvorby. Není v něm tolik   naivity, je milý a   koukatelný.

Prstýnek se svojí romantikou   a záběry na nádhernou   přírodu připomíná časy   minulé naprosto   přesvědčivě. Mladičká   Jana Dítětová působí jako   naivní venkovská husička,   zatímco Vlasta Fabiánová   snad skutečně chodila po   světě s modrou krví v   žilách. Roztomile působí   senilní hrabě v podání   Františka Smolíka.