Jak chutná smrt

Kdo má rád rodinná psychologická dramata, tak   tento film se mu bude líbit. Šplechtová a   Kukura, v roli rodičů syna, který zamorduje dva   policisty. Příběh si klade otázku, může za   všechno jenom on, nebo chyba je v jejich způsobu   života. Za totality, olympionik, neolympionik, v   době, kdy Klause nikdo neznal, by se amnestie   nedočkal a skončil by na šibenici. Šplechtová   - Hrušínská je výborná...

Příběh se odehrává v době současné. Tedy v   takové, která je už téměř o dvacet let   starší, než ta doba současná. Krimi příběh   je příběhem jedné rodiny. Jsou to zbohatlíci.   Otec byl známým střelcem a časem se stal i   známým podnikatelem v oblasti zbrojení a   reklamy. Synáček se rovněž pokouší a   kariéru sportovního střelce. Ten má ještě v   těchto devadesátých letech účes ala   osmdesátá léta, tedy takový - „ráno vstanu   a už se s tím nic nemusí dělat“. Matka tuto   rodinku doplňuje a je pro svého syna ochotna   udělat cokoliv. Třeba se dopustit kriminálního   činu.
Toho kriminálního činu se však   dopouští její syn. Při jedné takové situaci   neudělá nic jiného, než ve zkratu zastřelé   dva příslušníky policie. To ještě   nepomáhali a nechránili. To jsou děti. Jsou s   nimi starosti. Říká se, že malé děti jsou   malé starosti a velké děti jsou velké   starosti. Malé dítě třeba rozbije památeční   vázu po prababičce a velké dítě se dopustí   dvojnásobné vraždy.
Film vznikl v době, kdy   druhým či třetím rokem se udělovala cena   Český lev, ale na druhou stranu ta filmová   tvorba byla spíše bídná. Jak chutná smrt by   se mohla zařadit k tomu, na co se dalo dívat.

Podprůměrná, byť alespoň melodická road   (shot) movie životem. O tom, že úkolovat svými   nenaplněnými sny potomka může vést ke   smutnému konci. Aneb dlouhé vlasy, krátký   rozum (a tím nemyslím tu „zděděnou“   matraci Danielu, ale Robertova otce). Ale trefil   to parádně, tatík! Přímo olympijská trefa,   řekl bych. Jen místo medaile si vystřelil   doživotní peklo. Tak se aspoň na to ještě   učesal, no.