Prstýnek

Mladá paní kněžna, choť nemocného a nemohoucího knížete Andrese, marně touží po dítěti, které by se stalo dědicem rodového majetku. Jednoho léta ji náhoda svede dohromady s Janem Sochorem, nejvyhlášenějším pytlákem v kraji, kterého přistihne, když pytlačí v knížecím revíru. Jejich setkání se změní v milostné dobrodružství, které však nezůstane bez následků. Zatímco se mladý pytlák ožení s vesnickou dívkou Baruškou a stane se otcem šesti dcer, vychovává kněžna syna Roberta, jehož pravého otce zná jen ona. Když mladý kníže dospěje, setká se s nejstarší Sochorovou dcerou. Je víc než jisté, že se do sebe zamilují, aniž tuší, že jsou nevlastní sourozenci. Když je Sochor přistihne při milostném dostaveníčku, rozhodne se situaci rázně řešit, což ho přivede do vězení. Zavřít ho nechá zuřící Richard, aniž tuší, že dal zatknout vlastního otce. Dokáže kněžna obtížnou situaci vyřešit, aniž by bylo někomu ublíženo? A kolik pravdy přitom vyjde na světlo?

Zdroj: Nova

Námět filmu režiséra Martina Fiče o milostné epizodě urozené paní a muže z lidu, tajil v sobě nejedno choulostivé dějové úskalí, ale také i nebezpečí falešné sentimentality. Že se tak nestalo o to mělo v první řadě zásluhu humorně scénáristické zpracování povídky "Prstýnek" Ivana Olbrachta z knížky "Devět veselých povídek z Rakouska i z republiky" (1927), kterýžto fakt byl tehdy utajený, neboť autor námětu žil ve vynuceném odloučení od všeho kulturního dění ve Stříbrci u Třeboně.

Námět se nevyhýbal satiře šlehající společenské mravy druhé poloviny 19. století a v dialogu ani břitké, leckdy dvojsmyslné ironii. Režisér Martin Frič toto pojetí ještě podepřel svým režisérským zpracováním, nikdy nepřekročil meze vkusu, ač mnohé situace byly vyhraněny na samé ostří , kdy od ironie ke kluzkosti byl skutečně "jenom krok".

Režijní pojetí pochopili i ostatní spolupracovníci i s oběma kameramany. Ti dovedli dát zvláště četným scénám v přírodě náležité obrazové kouzlo a choulostivým záběrům kamery vkus. Do celkového rámce zapadá též nádherná hudba Emana Fialy. O žádoucí ovzduší se přičinili i oba architekti, jimž byl nápomocen veltruský zámeček i se svým parkem a barokním bohatstvím.

Zkušená Fričova režijní ruka projevila se plně i v hereckých výkonech. Nejvýraznější je poctivý a trochu furiantský vesnický chlapík Jan Sochor, sytě ztělesněný Otomarem Korbelářem. Ze svého vztahu ke kněžně nevytlouká kapitál a její prstýnek je jedinou vzpomínkou na romantickou epizodu. Korbelář, který je ve filmu ve třech životních podobách, vyjádřil všechny rysy Sochorova charakteru mistrovsky. Kněžnu, podléhající smyslnému zmámení chvíle a později úzkostlivě vychovávající svého syna, podala Vlasta Fabiánová s kouzlem toužícího mladého ženství i rodovou ušlechtilostí v zralém věku.

Slibným objevem se zdál být Zdeněk Dítě, který se zde představil v úloze mladého knížete. V tehdejší nouzi o milovníky měl tehdy předpoklady, aby se uplatnil v českém filmu. V stejně příznivém světle se objevila rovněž debutující Naděžda Vladyková jako Sochorova milá a později žena. Zaujala tehdy diváky svou přirozenou hrou a příjemným zjevem.V obou jmenovaných případech to byl důkaz toho, že se výrobci nemuseli obávat uvádět na plátno nové tváře.

Jana Dítětová v úloze nejstarší Sochorovy dcery vytvořila zase typ bodré venkovské naivky a přímo navázala na úspěchy svých minulých postav. V podružných úlohách vesměs mírně satiriky zahrocených se výtečně uplatnili zvlášť Růžena Šlemrová, jako dobrácká kněžnina společnice, František Smolík, vkusně karikující zchátralého šlechtice, Jaroslav Marvan v novém humorném charakteru venkovského faráře, Jindřich Plachta jako osobní lékař, Darja Hajská, Vladimír Řepa, Jaroslav Seník, Ferenc Futurista, Alois Dvorský a jiní. Film se líbí dodnes, protože je to v jádru humorně - ironická dobová filmová anekdota, se zajímavými hereckými výkony, která nejen pobaví každého diváka, nýbrž i svou satirou a místy trochu peprnou ironií se strefí tam, kam míří.

Na obecní faře domlouvá sluha boží sedlákovi Sochorovi, aby povolil na svém pozemku postavit kapličku, na kterou se místní věřící skládali několik let. Jednak z boží vůle nezmrzl zraněný soused (i když to vlastně bylo jinak) a hlavně z boží vůle byl zachráněn knížecí rod před vymřením (i tohle se odehrálo úplně jinak). A Sochor se zpovídá: před 20 lety, když přijela vrchnost na letní sídlo a on měl před svatbou s Baruškou, potkal na nočních toulkách v knížecí oboře samotnou kněžnu. Pytláctví mu prominula pod podmínkou, že nachytá ryby i pro ni. Takto nevinně začal letní románek mladé, neuspokojené kněžny s vesnickým chasníkem. Sešli se jen několikrát a kněžna zjistila, že čeká dítě. Radoval se i stařičký kníže a panstvo se chystalo odjet. Kněžna se ještě se Sochorem rozloučila, na památku dostal prstýnek, ale poznal, že kněžnou byl jen využit. Oženil se s Barčou, narodilo se jim šest holek. A právě nyní přijel mladý kníže na zámek bez vědomí své matky. Naplno se u něj projevila nezkrotná povaha svého pravého otce-pytláka, lidovost prokázal, když sezval prosté lidi na zámeckou tancovačku a dokonce se spřátelil se Sochorem. Kněžna přijela s obavami, aby se tehdejší tajemství neprozradilo, kníže Robert se zakoukal do nejstarší Sochorovy dcery Barči. A tehdy musel starý Sochor zasáhnout, aby nebyl spáchán ještě větší hřích než před dvaceti lety. Poprvé páskem od kalhot uplatnil otcovskou autoritu, opět byl po letech vsazen do stejné kobky a teprve po letech mu kněžna dala najevo, že si ho váží. Vše se srovnalo a kněžna podruhé věnovala stejný prstýnek Sochorově dceři.

Sedlák Honza Sochor je poslední, kdo stojí v cestě stavbě nové kapličky patronu kraje svatému Antoníčkovi. Ale má pro to pádnější důvody než pouhý fakt, že kaplička má stát na jeho louce. Vždyť dva zázraky, které zde Antoníček údajně učinil, se dají vysvětlit i jinak. Ponocného matyáše zachránila ve vánici láhev kořalky a narození syna starého knížete také nebyl zázrak. Honza Sochor začíná starému faráři vyprávět svůj příběh o romantické lásce mezi ním a zámeckou paní…