Jen Bůh odpouští

Na mě podobné   východoasijské krimi   thrillery nedělají žádný   dojem. Byl jsem zvědavý na   Goslinga a Kristin, ale oba   zapadli do poněkud   nesourodého děje, který se   tak nejvíce vyznačuje   typickou asijskou krutostí.   Klidně prodají dcery do   bordelu, ale na jejich čest   jim nikdo nesmí sáhnout.   Film mě vyloženě nenudil,   ale nebyl k tomu daleko.   Utahaný hudební doprovod a   písně připomínající   jakési karaoke tempu děje   nepřidalo. Celkově   zklamání.

Nejprve jsem si vůbec nebyla   jistá, jestlise mi film   líbil, ale to je jedno -   důležitější je, že   zapůsobil a zanechal dojem.   Děj je v podstatě   jednoduchý a nezajímavý,   mnohem více mi utkvěly hry   se světlem, atmosférou... no   a Gosling :)

Dalo mi to práci se tím   prokousat UF!! Pan Refn   natočil snímek kde je hodně   dlouhých záběrů, málo se   tam mluví a je tam dost   násilí. Ještě že to trvá   90 minut! Je to celkově   neuchopitelné, nudné,   divné,,,, Těch 40% je za   hudbu, kameru, nádherné   barvy a některé záběry za   zpívajícího policejního   plukovníka a za netradiční   roli K.S.Thomas.

Pro mnohé velmi   těžkopádný snímek s   enormně pomalým tempem   vyprávění, avšak s   atmosférou tak hustou, že by   se dala krájet. A to doslova.   Příběh o pomstě a   odpuštění s takovým   pochmurným tónem snad   ještě uveden nebyl. Syrová   dominantnost vede celou   dějovou linku přes artové   rozhraní, ale nebojí se   brutálního násilí a   mučivého aspektu.   Příjemné melodické karaoke   popěvky už jen symbolizují   přirozenou nevinnost.   Uměleckou hodnotou zde   ztvárněnou je hlavně   minimální počet   vyřčených slov. Tady se   opravdu mluví jen když   musí, takže hloubku   vyprávění dodává hlavně   mistrovská obrazová stránka   věci. Divák  zde musí být    na pozoru a opravdu sledovat   všechny aspekty děje, jinak   se vtom velmi rychle ztratí a   nebude vědět která bije.   Rozhodně to není snímek pro   každého. Divák   očekávající rychlé tempo   a hlavně svižnou akci bude   mít s tímto snímkem nemalý   problém.

JEN BŮH ODPOUŠTÍ

Vina a trest. Možná ta   vina není ani tak veliká,   ale to přece nikoho   nezajímá. Hlavně, že je   potrestána. Tak se vzájemně   hezky mstí - on jemu, bratr   kamarádovi, matka kdoví komu   a co pak? Pak si zazpíváme   !

Bože,   odpusť mi, že jsem se na tu   kravinu vůbec dívala…

Pomalé a div ne zhudebněné   pojednání o jedné   patologické rodině, karaoke   po thajsku (mimochodem dost   otravném), kalužích krve a   připrcatělém mistru   improvizace v používání   vražedných nástrojů... A   červená je dobrá, možná   lepší, než modrá,   Thomasová triumfuje nad   Goslingem a zosobněné zlo v   obrazech a hudbě nad   násilím samotným. Cítila   jsem lynchovinu, ale jen v   těch aspektech, při kterých   zvládám kočírovat   nežádoucí emoce, takže   ohledně mé msty může   zůstat Refn v klidu, ale na   víc, jak na 40% to   nevidím...

Bůh odpouští, já tuhle hrůzu ne!
Tohle mělo být co?   Psychadelická halucinace z   Lynchova červeného pokoje v   Twin Peaks, opepřená   brutalitou a sakramentskou   nudou? Ne! Tohle měl být   film na který jsem se moc   těšil, pač pod jeho vznikem   jsou podepsaní pánové Refn   a Gosling. Ti dva mě dostali   snímkem "Drive",   ale tímhle patokem mě   zklamali jak mohli. Jediným   plusem pro mě byla Kristin   Scott-Thomas, její drsná a   sebevědomá Crystal mě jako   jediná opravdu bavila.   Gosling měl celý film jeden   výraz a to "utrápeného   štěněte", chvilkama   jsem měl chuť ho   proplesknout! Vizuál je pojat   výborně, ale to ostatní   děs-běs. Pan Refn jako by si   chtěl hrát na Tarantina, ale   velmi, velmi špatně. Já   jsem zklamaný a zcela   otrávený. Proto 50% s   odřenýma ušima!

Brutální,obrazovo-lyrická,f   antasmagorická jatka,v   thajsko-americko-švédsko-dá   nsko-francouzské spolupráci   a českou hudební stopou v   podání City of Prague   Philharmonic Orchestra.Tak asi   takhle.

Ano, tento film je daleko   lepší než se zdá. Divák   ovšem musí přistoupit na   styl vyprávění a na   psychedelickou barevnost.   Bohužel jsem film viděla jen   na počítači, v kině by to   bylo určitě úplně jiné a   ještě působivější.

Refn začítná koketovat s   režisérskou onanií, oproti   Drivu, kde měl dokonale   odhadnuté do jaké míry   může styl šlapat na paty   obsahu, jsi tentokrát   nedokáže stanovit žádné   hranice a naprosto se   poddává pouze způsobu   vyprávění. Budování   atmosféry tedy funguje   výborně, jen pod ní nic   nehledejte, protože nic   nenajdete.